Příměří mezi Arménií a Ázerbájdžánem, které mělo platit od soboty 10.10., bylo následně opakovaně porušováno oběma stranami a jen otázkou, jak se bude nadále vyvíjet situace. Nedávné boje byly nejintenzívnější od války v letech 1992 – 1994. Tehdy zvítězila Arménie a držela pak ve své moci nejen samotnou oblast Náhorní Karabachu, ale též území zvané Lačinský koridor. Právě zabrání tohoto území je nejproblematičtější prvkem konfliktu, byť z arménského hlediska logické. V oblasti Náhorního Karabachu žijí většinově Arméni a ti vždy toužili být součástí Arménie. Jenže mezi tímto regionem a samotnou Arménií se nachází pás země, který nemá s Armény nic společného. Jeho zabrání má strategický význam v efektivní podpoře Karabachu. Bohužel se však stalo v rozporu s mezinárodním právem a Náhorní Karabach proto nebyl nikdy žádným jiným státem uznán (s výjimkou podobných separatistických území).

Nepokoje v této oblasti se staly součástí denního života místních obyvatel. Opakovaně docházelo na hranicích mezi Náhorním Karabachem a Ázerbájdžánem k přestřelkám, a to i s oběťmi na životech, nejčastěji z řad vojáků z obou stran. Byť se Náhorní Karabach tvářil jako stát s vlastní politickou reprezentací, v praxi byl arménským regionem. Pro vstup do země bylo zapotřebí víz, která se vyřizovala následně po překročení hranice v hlavním městě Stěpanakertu. Vojenskou službu v Karabachu vykonávali arménští vojáci a k zajištění peněžního oběhu sloužila arménská měna.

Tento konflikt nemá hodného a zlého. Rovnocenně k němu přispívají obě strany, přičemž se opírají o nečekané spojence. Na straně Ázerbájdžánu k nim patří Turecko a Izrael, na straně Arménie Rusko a Irán. Rusko obvykle v minulých potyčkách fungovalo jako hlavní pacifikátor, jelikož Putin neměl žádný zájem na vyhrocení konfliktu. V ozbrojených střetech předchozích let bylo krajně obtížné určit, kdo první stiskl spoušť. Tentokrát je pravděpodobnější, že si začal Ázerbájdžán. Kromě toho, že Alijev potřebuje čas od času odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů, Erdogan ztrácí své předchozí zábrany, a navíc tímto způsobem ukazuje svaly Putinovi, a to jen proto, aby si náhodou nemyslel, že mu vyjde vstříc na dalších frontách. Ti dva se střídavě objímají jako velcí přátelé a střídavě na sebe dští oheň a síru.

Obětí mocenských hrátek jsou obyvatelé Náhorního Karabachu, anebo tak republiky Arcach, jak si útvar říká od roku 2017. Navštívila jsem tento region v červnu roku 2016, dva měsíce po čtyřdenní válce, která zasáhla několik pohraničních oblastí a způsobila smrt několik několika stovek vojáků. Oběti byly i v řadách civilistů, byť tehdy nebyli cílem útoku. V současnost se udává, že z Karabachu odešla asi polovina obyvatel. Vnímala jsem již tehdy, jak náročné je žít na tomto území, kdy nikdo neví, zda právě probíhají potyčka se nevymkne z kontroly a nezničí všechno, co zde lidé vybudovali. Všichni si ještě dobře pamatovali válku v devadesátých letech. Zapomenout se na ni nedalo. Na mnoha místech se nacházely pomníky padlých vojáků. Leckde bylo také možné vidět odstavenou vojenskou techniku.

Náhorní Karabach jsme projížděli na kolech v osmičlenné skupině po několik dní. Neurotickou atmosféru jsem zaznamenala ještě před vstupem do země, kdy jsme zaslechla řidiče našeho doprovodného vozidla rozčileně diskutujícího s kamarádem: „Říkal jsem jim, že každý z nich má kolo a kalašnikov.“ Pochopila jsem, že řidič popisoval jednání s úředníkem nechápajícím, jak někdo může dobrovolně trávit dovolenou ježděním na kole po horoucích peklech. Když už má někdo peníze, tak si přece koupí auto. Přesvědčili jsme se o tom i sami při setkání s velmi ochotným mužem, který nás vehementně přesvědčoval, že nám naloží kola a doveze, kam potřebujeme. Myslel to naprosto bezelstně. Místní obyvatelé jsou totiž velmi přátelští a úžasně pohostinní. Obtížně jsme ho přesvědčovali, že nás to kolo baví.

Napjatá nálada ovlivnila i naši skupinu. Byť se někteří členové deklarovali jako nevěřící, všichni svorně jsme se vrhli do prvního kostela, na který jsme po přejezdu hranic narazili. Vzápětí jsme potkali jednoho starého muže. Zůstal úplně sám. Jeho jediný syn padl ve válce. Přál si jen tolik, aby už nikdy nebyla válka. Stěpanakert, který byl před pár dny cílem intenzívní palby, a dokonce i bombardování včetně zakázaných kazetových bomb, se jevil jako pokojné a přátelské město. Nyní se obyvatelé města ukrývají v krytech a řada z nich raději město opustila. Tehdy vedle nás v hotelu bydleli obyvatelé pohraničních vesnic, kteří zde hledali bezpečí. Jejich vesnice byly pod ochranou armády a vláda jim platila pobyt v hlavním městě.

Navštívili jsme také Šušu, kdysi druhé největší město Karabachu se 17 000 obyvateli, většinově Azery. Všichni byli vyhnáni v rámci etnických čistek. Procházeli jsme kolem silně zchátralých domů, zdemolovaných, zčásti vyhořelých paneláků, a vstoupili jsme do vymlácené mešity. Ve městě žilo tou dobu pár tisíc Arménů. Mešita byla posléze obnovena arménskou vládou, proti čemuž ale Ázerbájdžán ostře protestoval, jelikož považuje mešitu za svoje historické dědictví a odmítá její označení jako perské mešity. Arméni prezentovali obnovu jako akt smíření, Ázerbájdžán jako akt nepřátelství. Přesně v tomto duchu funguje komunikace mezi oběma zemi ohledně čehokoliv jiného. Jinak Šuše dominuje katedrála Krista Spasitele, na kterou nyní ázerbájdžánské síly rovněž útočily.

Co se týká zmiňovaných etnických čistek, kooperovaly na nich obě strany rovnocenně. Vystěhování Arménů z Ázerbájdžánu začalo již v osmdesátých letech, tehdy ještě za poměrně seriózních podmínek. Na začátku devadesátých let již odsud obyvatel připomínal podmínky, za jakých byli od nás vyhnáni sudetští Němci. Lidé si mohli vzít jen to, co vzali do ruky. Azerové museli opustit Karabach a Arméni Ázerbájdžán. Během přesunu došlo i k masakrům, a to opět na obou stranách. Bydleli jsme v Dadivanku u paní, která musela opustit dům v Baku a dorazila do Karabachu s manželem, čtyřmi dětmi a věcmi, které unesli na zádech. Manžel vzápětí zemřel. Vdova zůstala s dětmi ve velmi prostém domku s dvěma místnostmi. Jako sociální zařízení sloužila blízká kadibudka. Necelý rok před naším příjezdem si pořídila průtokový ohřívač vody. První skutečně technickou vymoženost pro získání teplé vody. Do té doby si ohřívala vodu na kamnech, anebo za pomocí dvou drátů stažených ze sloupu a propojených žiletkou.

Obdivovali jsme starobylé kláštery, mezi nimi Gandzasar ze 13. století, v jehož blízkosti se nachází velkoryse vybudované muzeum vzácných rukopisů. Připadali jsme si téměř ztraceni mezi těmito poklady. Turisté si nehrnuli do míst, kde jim za zády doutnal další konflikt. V blízkém městečku Van si bývalý šéf místní policejní stanice upravoval svůj dům na malý penzión. V tu chvíli ale přemítal, zda vůbec má smysl v úpravách pokračovat. Budoucnost se opět zachmuřila.

Arméni se snažili co nejvíce Karabach zpřístupnit turistům, k tomu sloužilo i rychle postupující asfaltování dosud prašné hlavní komunikace směrem na Vardenis. Klášter v Dadivanku, jeden z nejstarších arménských klášterů, zmiňovaný již v 9. století nacházející se několik stovek metrů od zmiňovaného domku, byl během války prakticky srovnán ze zemí a následně kompletně rekonstruován.

Právě návštěva země krátce po vyostření konfliktu nám připomněla náročné podmínky života v neustále napjatém očekávání, zda znovu nepřijde válka. Místní si nepřáli nic jiného, než pokojnou budoucnost. Bohužel se stávají hračkou v rukách těch, kteří dávají přednost partikulárním zájmům. Ledasčemu mohla nasvědčovat i přítomnost papalášských limuzín před vládními budovami ve Stěpanakertu. Již v minulosti byly některé snahy o dohodu mezi Arménií a Ázerbájdžánem torpédovány ze strany místních politiků. Jistě, Ázerbájdžán je autoritářských stát. Lze jen doufat, že Turecko s Ázerbájdžánem projeví alespoň minimum rozumu, a nezatáhnou do sporu islamistické síly. Ostatně to by nakonec smetlo především Alijeva. Pro mír v Náhorním Karabachu je to žalostně málo. Pro Evropu je konflikt příliš daleko, což nechává Arménii v osamění a obavách. Její demokracie je sice křehká. Arménii nesvědčí jednoznačný nárok na Náhorní Karabach. Přesto, a především kvůli místním obyvatelům, je třeba důrazně trvat na mezinárodních jednání o statusu Náhorního Karabachu, aby se konečně stal stabilnějším regionem.