Vypadá to na první pohled zcela jasně: bez blogerů – tedy těch, kteří jsou schopni a ochotni vypustit do pod svým jménem do světa text, který vyvolá zájem a diskuzi, by tady nebylo o čem diskutovat. Bloger je tedy strůjcem naší zábavy, jde na trh se svou kůží, ví – nebo alespoň tuší, že bude terčem nevybíravých komentářů, ale nedbá toho a znovu se pouští do nevděčné práce na textu, ve kterém nám sděluje svůj názor, svůj postoj, svůj zážitek.

My pak pod blogem reagujeme na autora, na text, na kolegy diskutující, na editora, na cokoliv co stojí za řeč, na cokoliv, co nestojí za řeč – je jasné, že bez diskutujících by tyto stránky byly jen mrtvou stružkou veledůležitých textů pánů /a paní samozřejmě!/ blogerů.

Editor pak nad tím vší bdí /či spí ;-)/ snaží se o nemožné, vysvětluje, zapojuje se do debat, usměrňuje a přehlíží /někdy úmyslně a někdy neúmyslně/ - jednoduše řečeno – chová se jako člověk a ne jako stroj a někomu je to milé a někomu protivné :-)

Výsledkem toho všeho jsou hojně navštěvované stránky, oslavované i zatracované, ale to přece k zajímavým věcem s názorem patří.

A tak ačkoliv vše vypadá nadmíru jasně a logicky, přesto ve mně /a musím přiznat, že k tomu pomohl i záznam akce pana Stejskala/ zní několik otázek, které ovlivňují mé diskutování zde.

1. Proč zde blogeři píšou?
2. Proč se většina z nich alespoň občas diskuze nezúčastňuje?
3. Co nás vede reagovat?
4. Proč máme potřebu zpochybňovat pravidla těchto stránek?

Ad.1. Vždy jsem si myslela, že důvodem zveřejnění textu je touha dozvědět se, co si o tom myslí ostatní. Proč by to jinak lidé dělali? Proč by ztráceli čas psaním, pokud by neměli zájem o to, aby to někdo četl. Poté, co jsem se dozvěděla, že pan Pehe diskuzi pod svými texty nečte a pan Paroubek začal nedávno /zřejmě má nyní nějak víc času/, jsem zatoužila po odborné odpovědi na toto téma. Takže pokud tady je přítomen psycholog, psychiatr či jiný podobný odborník, může mi prosím vysvětlit, proč tito lidé zveřejňují své texty ?/neptám se proč je píšou – neb mám v šuplíku několik zaručeně skvělých výtvorů – ptám se, proč je zveřejňují/ - předem díky ;-)

Ad2. S tím velmi úzce souvisí, proč se autoři textů z valné většiny nezúčastňují alespoň občas a alespoň na chvíli diskuze pod nimi – ano jistě, nemají čas – no snad by jim pár vět nezabralo tolik času, možná by bylo těch pár vět mnohem přínosnějších, než větší část jejich textů – mohli by si dát závazek, že budou psát méně často, ale za to budou diskutovat… Píšu tady jako velký ctitel diskuzí – i když popravdě řečeno – takhle „na papíru“ to není úplně ono – mám ráda emoce a planoucí oči… ;-)

Někteří blogeři se ohánějí anonymitou diskutujících…ale copak jméno pod názorem zárukou jeho oprávněnosti? Copak není důležitější spíše CO, než KDO co sděluje? O co milejší by mi mnozí blogeři byli, kdyby svá moudra psali třebas pod nickem, ale připraveni obhajovat, vysvětlovat či dokonce připouštět! Ano občas tu fouká, občas je tu dusno, ale právě ta anonymita a bezpečí teplých obýváků by nám všem mohly dát větší nadhled a schopnost připustit, že se někdy mýlíme.

Ad3. Pokud mohu mluvit za sebe, reaguji, když mám pocit, že mám co sdělit – i když znáte to – trochu si při tom nadržuji… Proč se ale tak rádi vyjadřujeme skoro ke všemu? Co nás nutí vstupovat do diskuzí pod lidmi, kterých si očividně nevážíme, ke kterým jsme se už stejně vyjádřili milionkrát? Neberte to nijak zle, ale zajímalo by mě to ;-) Sama čtu diskuze pod vybranými blogy pozorně – mám pocit, že i v některém výkřiku je přínosná informace. Nevyčleňuji a nijak negativně nehodnotím ani ostřejší výroky – pokud se k nim přes editorovu ochranu dostanu /více ad.4./, považuji blogy a diskuze jako zdroj poznání – jako korekci vlastních myšlenek a nakonec i jako zábavu, protože někteří přispěvatelé jsou úžasně vtipní… Někteří z nás k tomu zajisté přidávají i potřebu alespoň někomu něco sdělit, jakoby neměli nikoho, kdo by jim jinak naslouchal…někdy je to opravdu hodně znát…

Ad4. Tady už jenom krátce. Vzhledem k tomu, že jsem tyto stránky nezaložila, nefinancuji je a ani se nepodílím na jejich fungování, tak by mě nikdy ani ve snu nenapadlo zpochybňovat udaná pravidla, která by se tu měla dodržovat.

Napsáno v jednom zátahu a možná ne úplně tak, jak bych chtěla.

Těším se na Vaše reakce.

Sára Brunerová – Anuszka