Mí známí, kteří vědí, že jsem kdy měl co společného se solárními/fotovoltaickými elektrárnami, považují za svojí povinnost sdělit mi, že solární elektrárny jsou hnusné.

Uvádím zde k tomu můj osobní názor:

Časový rozpor realizace energetických projektů v demokratické společnosti

Dnešní, tzv. západní demokratická společnost, a čím dál tím více i společností založených na jiných principech, jsou závislé na dodávkách elektrické energie. Tedy na výrobě elektrické energie. Dostupnost energie je určitě zcela zásadní podmínkou fungování dnešního světa.

Demokracie je zřejmě jedna z nejnákladnějších forem řízení společnosti. Určitě by despotický vládce byl schopen společnost řídit racionálněji, ovšem jen pokud by byl geniální, a to víme, že nikdy takový nebyl a ani nebude.

Nicméně demokracii jako formu řízení společnosti jsme si zvolili a tedy musíme být schopni čelit i jejímu úskalí. Tím je podle mne velmi omezená schopnost plánovat dlouhodobou budoucnost, což vyplývá z principu relativně velice krátkého volebního období rozhodujících představitelů v poměru k investiční náročnosti a dlouhodobosti realizace téměř všech podstatných energetických projektů.

Řešení energetických potřeb v budoucnu

Jsem penzista, který se celý produktivní věk zabýval energetikou. Jsem si jist, že otázka zajištění dodávek elektřiny bude zcela nepochybně ve středu zájmu mých dětí, až se budou svým věkem nalézat v tak zvané cílové rovince, jako jsem dnes já. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že to zase tak moc dlouho nepotrvá.

V našich geografických podmínkách můžeme počítat s výrobou elektřiny založené převážně na spalování uhlí nanejvýše zhruba do roku 2050. Uhlí dojde a dovážet nepůjde. Odborníci mne mohou opravit, ale jejich odhady se pravděpodobně nebudou lišit o více než ± 10 let.

To, že uhlí nám dříve či později dojde je jisté. Jeho dovoz prakticky nepřipadá z technických a ekonomických důvodů v úvahu. Zcela nejisté však je, čím bude uhlí (pokud se to vůbec v plné míře podaří) nahrazeno. Moc variant nemáme k dispozici. Jedná se v podstatě jen o alternativy, a to jaderných elektráren nebo plynových elektráren, resp. o jejich kombinaci ve spolupráci s obnovitelnými zdroji. Samy obnovitelné zdroje nemohou současnou energetickou spotřebu naší společnosti nahradit. Je to technicky nereálné a pokoušet se o to by bylo také neobyčejně finančně náročné.

Fotovoltaický boom a jeho společenský dopad

Nechat pracovat slunce za nás je pro každého jistě přitažlivé. Nepochybně, fotovoltaické elektrárny nejsou zdrojem kouře a popílku, není kvůli nim třeba dobývat a pálit uhlí. Smontovat panely není žádný technický problém. Navíc fotovoltaická elektrárna nijak neznehodnocuje zabraný pozemek a může být kdykoli demontována. Určitě však solární elektrárny nejsou hezké, to už mi i větrná elektrárna připadá elegantnější. Kdybych však měl volit mezi bydlením u uhelné elektrárny nebo u solární elektrárny, výsledek rozhodování by byl celkem jasný.

Podotknout je též třeba, že fotovoltaika není z hlediska elektrizační soustavy plnohodnotným zdrojem. Pracuje sice ve dne, kdy je největší spotřeba, ale v zimě, tedy v době, kdy by jí bylo nejvíce potřeba, vyrábí sotva desetinu.

Že lidé hyzdí krajinu není nijak neobvyklé. Pěstování banánů nikdo z nás nepovažuje sice za nějakou škodlivou činnost, přesto např. na Tenerife tato činnost tamější fantastickou krajinu hyzdí obrovskými „vietnamskými“ stany rozlohou obdobnými jako fotovoltaické elektrárny, ve kterých se banány pěstují. Ty banány jsou navíc mrňavé a ani nejsou dobré. Jmenovat by bylo možno mnoho dalších lidských činností, které krajinu hyzdí - nadjezdy, podjezdy, dálnice, těžba vápence atd. Je to prostě daň za náš způsob života, se kterým se odmítáme rozloučit. V případě fotovoltaických elektráren se do toho zamotaly i peníze, které druhým závidíme.

Výstavba fotovoltaických elektráren na našem území vyvolala prudkou reakci odpůrců i zastánců. Není se čemu divit. Je to snad poprvé v historii, kdy energetické projekty se netáhly roky (v případě uhelných elektráren), či dokonce desítek let, jako v případě jaderných elektráren Dukovany a Temelín.

Fotovoltaika v ČR se vyvíjela v minulých letech i letos podle zcela jasně definovaných podmínek daných zákonem. Zákon byl jednoznačně postaven tak, aby výstavbu fotovoltaiky stimuloval, zejména povinným odběrem a výkupní cenou. Ovšem ne za státní peníze, ale za peníze spotřebitelů elektřiny - to se vědělo od začátku a nikdo neprotestoval.

Ukázalo se, že stimulace byla tak silná a technický vývoj a vývoj výroby solárních článků tak rychlý, resp. neočekávaný, že rozvoj fotovoltaiky v ČR narazil na zdravý rozum, který měl být ovšem uplatněn už v počátku. Např. podporovat výstavbu jen na jinak nepoužitelných pozemcích, bývalých skládkách, nestavět na hodnotné zemědělské půdě (tu ovšem popravdě stejně neumíme efektivně využívat), přiměřeně regulovat výkupní cenu elektřiny, podporovat menší elektrárny zakomponované přímo do architektury nových staveb (např. skladů, obchodních center apod. Je zcela mimo diskusi, že naše demokratická společnost absolutně nezvládla řízení této relativně jednoduché investiční činnosti.

Osobně se nezlobím na tvůrce zákona o podpoře obnovitelných zdrojů. V době jeho zpracování nebyly náznaky toho, že by mohl být nepřiměřený. Zlobím se ale na lidi, kteří měli vývoj sledovat a včas zasáhnout. Zákon ukládal stanovovat výkupní ceny tak, aby investice byly ekonomicky návratné do 15 let. S tím musel každý podnikatel počítat a ani dnes se mi nezdá takový požadavek nepřiměřený. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že mnohé první projekty fotovoltaiky ani této lhůty návratnosti s rozumnou rezervou nedosahovaly. A tyto projekty z doby vysokých cen fotovoltaických panelů též nikdy žádné horentní zisky nedosáhnou - to je součást podnikatelského rizika.

V době, kdy již byli k dispozici údaje o obrovském zájmu investorů o fotovoltaiku (podpořené též omezením jiných možností investovat v důsledku krize), nikdo nezasáhl a možností snížení cen nebylo využito. K dispozici byli zahraniční zkušenosti o nezvládnutém rozvoji fotovoltaiky i jinde (ve Španělsku). Podle tehdejšího zákona mohly být dnes výkupní ceny fotovoltaiky již významně nižší. Namísto toho bylo vyhláškou paradoxně přislíbeno ještě další roční zvyšování výkupních cen.

Lidé se oprávněně hněvají. Z neznalosti problematiky, kterou od nich také nikdo neočekává, se domnívají, že za nepříznivý vývoj může samotný princip fotovoltaiky, „nenažraní“ podnikatelé anebo nejlépe obojí. Obojí s tím ale nemá nic společného. Za tímto směrováním odporu k fotovoltaice je třeba hledat tisk - tedy sedmou velmoc. Tisk lidem předkládá k posouzení nehorázné zisky, kterých investoři projektů dosáhnou (nebo snad již i dosahují), zvýšení ceny elektřiny na náš úkor, což je pravda, opomíjí však uvést, že se jedná o zisky zcela legální, které byly zákonem přislíbeny na dobu 20 let. A co je pro demokracii víc než zákon? Tisk také neuvádí, že enormních zisků mohly dosáhnout jen projekty v poslední době realizované (tedy pořízené za snížené ceny panelů).

Nynější legislativní úpravy (omezení ziskovosti nejnovějších fotovoltaických elektráren dodatečným zdaněním) jsou jen následným pokusem o zpětnou a jen částečnou nápravu. Přitom je však jasné, že se tím velmi poškodilo podnikatelské prostředí v ČR. Žádný investor si nemůže být jistý, jaké právní prostředí může v ČR platit zítra. V podstatě bylo řečeno, že kdo bude mít velké zisky, tak mu je stát vezme. Pokud má být zabráněno extrémnímu zdražení elektřiny, bude muset stát tyto zisky, které z hlediska investorů v podstatě ukradne, dát ČEZu, resp. E.ONu. To mnoho lidí asi také příliš nenadchne. Tuto skutečnost však tisk už neuvádí.

Poučení z fotovoltaiky

To, co se děje dnes okolo fotovoltaiky není vůbec nic proti tomu, co se bude dít ve volebních obdobích před a po ukončení těžby uhlí pro energetické účely v ČR. Je jisté, že elektřina bude v budoucnu daleko dražší. Investiční náročnost jaderných elektráren, energetická a tím i politická závislost na dodávkách jaderného paliva nebo zemního plynu nebude také nic příjemného.

Připomenout je vhodné též to, že do ceny elektřiny z uhelných elektráren nejsou zahrnuty náklady na likvidaci škod, které těžba a spalování uhlí způsobuje na přírodě i na zdraví lidí (rekultivace dolů, radioaktivní prvky obsažené v popílku atd.). Neboli cena elektřiny je udržována již dlouhá léta uměle jako nízká. K ceně elektřiny z fotovoltaických elektráren žádné takové vyvolané náklady připočítávat není třeba. Elektřina má opravdu takto vysokou cenu jako z fotovoltaiky (pokud bude ovšem fotovoltaika rozumně regulována).

Fotovoltaika nám též dala vědět, co se může stát po rozhodnutí nějakou lidskou činnost stimulovat. V krátké době několika let totiž cena fotovoltaických panelů klesla téměř na polovinu díky technickému vývoji a hromadné výrobě, což bylo právě příčinou prudké expanze fotovoltaiky, a to nejen v ČR.

Fotovoltaika nám velmi názorně předvedla na co se musíme přichystat a co ještě neumíme.

Možná, spíše určitě, díky za to.

Čím déle se bude o problému zásobování elektřinou mlčet, tím horší bude následný vývoj s tvrdým dopadem na naše děti a vnuky. Nesoulad časové náročnosti projektů v energetice s frekvencí obměny vlád nikdo kupodivu neznepokujuje. Potřeba energie a dostatek zdrojů na její výrobu jsou zcela apolitické faktory (levice nebo pravice, uhlí stejně dojde). Přesto to tak není a v rámci demokratické společnosti se koncepce jednotlivých po sobě jdoucích vlád mohou významně lišit, bez ohledu na to, jakou energetickou strategii která předchozí vláda zpracovala (navíc pak ani nedodržela). Uplatňovaný princip „necháme to k řešení další vládě“ je ohromná komplikace, čas běží a opožděné řešení bude jistě ještě podstatně nákladnější. Množství energie vyráběné z uhlí je tak velké, že nezabývat se jeho náhradou včas před jeho vyčerpáním je vrcholně nezodpovědné. Za současné technické úrovně by nemělo být pro odborníky složité určit, co přesně budeme potřebovat. Nedostatek energie by měl za následek celkový nedozírný úpadek naší společnosti.

Útoky tisku na investory mající zisky z fotovoltaiky jsou určitě silnější než útoky na neschopnost vlády řídit efektivně zavedení nového energetického zdroje. Zpětné zdanění obratu z fotovoltaiky ještě před samotným zdaněním zisku je minimálně nemorální. Potlačit růst cen energie darováním těchto „daňových výnosů“ ČEZu je už jen toho absurdním dokonáním.

Jak pak bude vypadat řešení náhrady uhlí? Na to bychom se měli všichni ptát. Závěrem tedy vyslovuji svůj názor, že pokud se energetika nestane nadřazenou prioritou a nepodaří se ji odpolitizovat, koledujeme si asi o velké problémy.

Ing. Vít Štefec
Autor 13 let projektoval jaderné elektrárny v ČR a SR, deset let dělal státní expertizu investic, zaměření na energetiku, jeden rok na Finančním ředitelství v Praze, 15 let bankovního analytika se zaměřením na energetiku (KB), z toho cca 2 roky specialista na obnovitelné zdroje energie.