Jak se zdá, nejsou na nic peníze, ani na vědu, na školství, na kulturu, na zdravotnictví, na armádu, na policii a hasiče, dokonce ani ne na silnice. A to přesto, že na stavu silnic jsou zainteresováni téměř všichni, protože většina občanů, politiků a soudců jsou motoristé nebo se alespoň vozí. Počet aut na občana je u nás velmi vysoký až rekordní. Bohužel každý nový kilometr nové dálnice (jejichž výstavba je u nás díky korupci velmi drahá) znamená zvýšení nákladů na údržbu. Možná že už jsme se dostali do bodu, kdy již nejsme schopni zároveň stavět nové silnice a udržovat stávající v dobrém stavu. Zdá se, že stav silnic nižších kategorií se stále zhoršuje a přítom ani dálnice a rychlostní silnice nejsme schopni udržet v provozuschopném stavu. Jde zejména o nejstarší dálnici D1.

Je tedy nutné změnit přístup. Jsou možná tři řešení. Jednak převést osobní a částečně i nákladní dopravu do vzduchu. Je totiž známo, že jakmile se ke všeobecné spokojenosti dostaví nějaký dopravní systém, stává se přežitkem.
To se stalo třeba v Anglii s kanály. Po dobudování uspokojivé sítě vodních cest byla vodní doprava překonána dopravou železniční. Očekávám tedy, že až se dobuduje navrhovaná a prý zcela nutná dálniční síť, bude se většina osobní dopravy realizovat v malých automatických letadlech. Už nyní jsou tzv. ultralighty (UL) zcela srovnatelné s luxusními automobily. Jakmile bude pilotáž a navigace automatizována, drasticky ubude leteckých nehod. Už stávající UL mají velmi krátké startovní a přistávací dráhy, takže by v zásadě mohly být využívány každé volné plochy, zejména velká parkoviště, jako malá letiště.

Dalším řešením může být změna metod stavby a údržby cest. Jak známo, římské silnice stojí a fungují dodnes. Nynější metody výstavby mají životnost sotva přesahující záruční dobu. Zjednodušeně se dá říct, že místo "věčného" kamene se používá netrvalý roztékavý asfalt. Ačkoli se nyní staví asfaltové silnice všude, kde si to mohou dovolit, neznamená to, že asfalt je tím pravým. Spíše naopak. Asfalt je jakousi zatuhlou kapalinou, podobně jako sklo. Asfalt tedy teče, a to v jakékoli teplotě. Projevuje se to vymačkáváním pruhů ve vozovce, vznikem hrbolů a podobně. Na stálý dlouhodobý tlak odpovídá asfalt tečením a deformací. Naopak, krátkými silnými údery se křehký materiál tříští jako sklo. Postup destrukce je tudíž takovýto: náhodné malé nerovnosti jsou tlakem pneumatik zvětšovány a vznikají deformace typu boulí a koryt. Na nich nadskakující kola působí krátkými silnými nárazy tříštění vozovky a vznikají výtluky. Čím větší jsou deformace, tím větší jsou síly působící další destrukci vozovky. Protože silniční automobily jsou sestrojeny na hladkou rovnou plochu silnice, je jejich působení tím razantnější. Samozřejmě vzájemným působením podvozků a vozovky se ničí také ty podvozky. Např. poškozené tlumiče nárazy ještě zesilují a samy se tím ničí. Konečným stádiem neudržované silnice je tzv. tankodrom, kde zůstává jen část původní asfaltové vozovky, díry jsou tak hluboké a strmé, že běžná silniční vozidla do nich zapadají. Mezi zbytky asfaltu jsou úseky obnaženého podkladu. Tím se silnice dostává do dřívější fáze vývoje silnic a to do tzv. prašných silnic. Vlivem oddalování oprav jsou ty posléze zcela nutné opravy o to větší a dražší a navíc tyto na poslední chvíli prováděné opravy jsou provizorní a nekvalitní typu jakýchsi záplat, posléze dochází k záplatování záplat záplat atd. Tohle může těšit jen stavební firmy a s nimi spojené korupčníky.

Nejsem expert, a právě proto si mohu dovolit navrhovat netradiční řešení: velice levný a často odpadní materiál je jíl, který by se ještě armoval odpadními vláknitými organickými hmotami, osvědčené jsou plevy a sláma. Takové vozovky můžeme pozorovat na výjezdech ze stavenišť, kde zcela devastovaná komunikace je v neplánovaném pokusu pokryta bahnem z pneumatik nákladních aut, uježděným do tvaru ucházející vozovky. Skvělý materiál, kvality vysokopevnostního betonu, používají ke stavbě svých hnízd termiti. Tajemstvím výroby je používání slin na promíchávání obyčejné hlíny. To by ovšem potřebovalo výzkum a vývoj. Správný materiál vrchní vrstvy vozovky by měl mít zcela opačné vlastnosti než asfalt. Tedy rychlé nárazy by měl tlumit, absorbovat a vracet se do původního stavu, stálému tlaku by měl odolávat bez deformace. Takové vlastnosti mají elastické polymery čili elastomery, jinak řečeno všelijaké pryže. Myslím, že by se tu mohla mj. používat odpadní guma z pneumatik. Nevolá se sice, pokud vím, po reformě v rezortu dopravy, ale pro to co navrhuji a co je myslím zcela nutné je třeba radikálně změnit fungování státní péče o dopravní infrastrukturu, protože nynější je schopná pohltit jakékoli částky, aniž by došlo ke zlepšení stavu, zcela podobně jako zdravotnictví.

Třetím, nejreálnějším řešením bude přizpůsobení vozidel stavu vozovky. Proč? Protože přizpůsobovat způsob jízdy stavu vozovky už nestačí, protože normální silniční vozidlo se po zdevastované vozovce typu "tankodrom" už vůbec pohybovat nemůže. Tato mantra o přizpůsobování způsobu jízdy stavu vozovky sice umožňuje odbýt každého, kdo se dožaduje odškodnění a dokonce ho i potrestat. Ale stav vozovek je natolik zoufalý, že soudy začnou uznávat poukaz na stav silnic jako oprávněný a žaloby na stát rychle porostou. Tomu se může stát vyhnout jedině přijetím novel příslušných zákonů, které by zakotvily povinnost přizpůsobit stav vozidel stavu vozovky. Jinak řečeno, každý musí používat takové vozidlo, které odpovídá stavu povrchu komunikace či alespoň dodatečně vozidlo přizpůsobit. Různí zbohatlíci jsou vystavováni posměchu a kritice proto, že se vozí v obrovských, velkých a těžkých terénních vozidlech. Nikoli, tito lidé musí být pochváleni za to, že předjímají budoucí stav vozovek a z toho plynoucích změn zákonů. I chudší občané si mohou dovolit tzv. SUV, které se blíží skutečným teréňákům. Jakmile se obmění vozový park, nebude již nutné snažit se za každou cenu udržovat pozemní komunikace. Je přece absurdní, aby se např. řeky (vodní cesty) přizpůsobovaly libovolně zvolenému typu plavidla. Naopak, vždy vznikaly lodní typy přizpůsobené konkrétní řece a po ní pojmenované. Právě tak by se cesty měly přizpůsobovat stavu terénu a následně vozidla stavu cest. Tak to donedávna vždy bylo a asi znovu bude. Představa sítě hladkých rovných cest propojující všechna sídla je neudržitelná i v těch nejvyspělejších státech a zřejmě bude muset být odmítnuta jako utopie.

Teď se možná drbete na hlavě a tážete se, co to má znamenat a jak to ten člověk myslel? Někteří již pochopili a ostatním sděluji zcela jasně, že jde o satiru. Obávám se však, že to takhle dopadne. Nikdy nepodceňujte míru zvrhlosti uvažování našich politiků.

RNDr. Jaroslav Zvoníček