Před třemi měsíci nastoupil do Národního parku Šumava nový ředitel, dr. Jan Stráský, který, na rozdíl od svých předchůdců, podpořil ochranu lesů proti kůrovci. Tento jeho postoj vyvolal hysterickou reakci té skupiny společnosti, která rozvoj kůrovce v lesích NPŠ mocí prosadila a dosud udržovala – pochopitelně pod líbivými hesly. Pravým důvodem, byť zakrývaným vědeckými a společenskými zájmy, této štvavé kampaně, která byla proti dr. Stráskému rozpoutána, je – dřevo.

Šumava totiž měla a dosud má obrovské zásoby kvalitního dřeva; Šumava také byla významným dodavatelem mimořádně cenného rezonančního dřeva pro výrobu hudebních nástrojů. Tyto zásoby by ve standardním národním parku, kde komerčně zaměřený přístup k lesu je nežádoucí a veškerá činnost by měla sloužit pouze k podpoře cílů, k jejichž dosažení byl národní park založen (pro NPŠ viz §2 nař. vl. č. 163/1991 Sb.), nebyly pro komerční využití dostupné. A protože se dávná myšlenka založení národního parku na Šumavě po listopadu (přesněji: již v prosinci) 1989 obnovila a hrozilo zablokování těchto zásob, bylo nutno vymyslet takový národní park, který by exploataci zásob dřeva umožnil. A protože každý čin je snadno realizovatelný, pokud je zabalen do „pokrokových“ hesel, bylo zvoleno heslo „opravdová příroda“. To se nemohlo minout účinkem: normální člověk se cítí být součástí přírody a její poškozování, ať už cílevědomé nebo lhostejností, považuje za nesprávné.

Pro dosažení vytčeného cíle bylo využito běžného rozdělení parku na zóny, jako nástroj byl zvolen kůrovec, protože výsledky jeho působení se daly se 100% spolehlivostí předpovědět. Pak stačilo v určených zónách (tzv. bezzásahových), nechat kůrovce rozmnožit, aby se rozšířil do „normálních“ zón, kde se již proti němu muselo zasáhnout. A protože proti kůrovci se zasahuje pouze kácením napadených stromů, tak čím více stromů bylo napadeno, tím více se jich mohlo pokácet. A když stávající první zóny přestaly plnit svůj účel (samy byly zničeny, takže již nemohly sloužit dalšímu šíření kůrovce, a jejich okolí již bylo vytěženo ), přesunul se bezzásahový režim do míst, která tento úkol mohla nadále plnit, a to i mimo první zóny. Výsledkem je, že za dobu existence NPŠ bylo z důvodu kůrovce vytěženo 1,7 mil. m3 dřeva a další stejné množství uhynulo v bezzásahových zónách; k tomu je nutno přičíst dalších 2,2 mil m3 dřeva vytěženého z důvodu škod větrem a sněhem, jehož značná část padá na vrub rozvrácení porostů kůrovcem. Tolik dřeva by se v lese nevytěžilo ani při běžném komerčním hospodaření!

To je ten pravý důvod, proč je taková averze vůči opatřením proti šíření kůrovce a proč je ředitel Stráský, který se zaměřil na systémové řešení kůrovcové kalamity, tak sveřepě napadán. Podporu této štvanici již standardně poskytují mnohé veřejně sdělovací prostředky – sofistikovanější, a tím i nebezpečnější: filtrováním "vhodných" informací a umnou formulací manipulují mínění neinformované laické veřejnosti k podpoře dalšího ničení lesů NPŠ pod heslem vědy a pokroku.

Nátlak „jménem drtivé většiny pracujícího lidu“ je v našich podmínkách ověřeným nástrojem a tak je nutno vnímat i aktivitu „ŠumavaPro“. Ty snad stovky signatářů (jaká část z nich jsou skuteční lidé?) v podstatě neříkají nic o oprávněnosti požadavku na zachování současného stavu v NPŠ: Podpora sedmi bývalých ministrů ŽP může být vnímána stejně, jako dopis ministrů obrany SSSR protestujících proti odsunu sovětských vojsk; mezi odborníky není žádný, který by se (pokud vůbec!) systematicky a dlouhodobě věnoval lesním ekosystémům v celé jejich komlexnosti (ve vší úctě k pánům Fantovi a Svobodovi), mnozí z nich jsou na zachování současného stavu eminentně zainteresováni profesně, a možná i existenčně; podpisy elit mohou pouze prokazovat mimořádný zájem na zachování současného stavu nebo jen nedostatek informací; vyjádření Karla Schwarzenberga „Už nemáme jen obavy, nýbrž strach.“ nesvědčí ani tak o tom, že je lesník (sám o sobě prohlásil, že je lesník a hospodský), jako spíš o tom, že je politik, zvláště když přitom používá slovník ekologického vůdce TOP09 Bedřicha Moldana, jednoho z prvních prosazovatelů tzv. bezzásahového režimu. Celý vývoj v posledních týdnech svědčí jen o mimořádné mediální zdatnosti zájmové skupiny, která chce prostřednictvím bezzásahového režimu za pomoci dezinformované a zmanipulované laické veřejnosti zachovat vysoké těžby v NPŠ.

Skutečně, pokud se připomene rozsah a úroveň diskuse o směrování NPŠ během dvaceti roků jeho existence a vypjatá situace posledních dnů a porovná se s diskusí vedenou v prvních třech poválečných letech a vrcholící v únorových dnech 1948, nelze nevidět mnohé shodné prvky; shodné až potud, že tenkrát šlo o uchopení moci, kdežto nyní jde o její uchování.

I po 20 letech drancování na Šumavě zůstávají obrovské zásoby dřeva. A to je ten fakt, který bude hrát rozhodující roli ve sporu, zda zachovat bezzásahový režim, nebo zbývající lesy ochránit před zničením kůrovcem a bezohlednými podnikateli v životním prostředí; zda zvítězí hamižnost, nebo touha mít v NPŠ živé lesy a vodu v řekách.

Ferdinand Peroutka se o Husákově režimu vyjádřil: „Děláme si, co chceme, ale neztěžujte nám to.“ – Pokud jim ve zničení Šumavy zabránit nemůžeme, alespoň jim to ztěžujme.

Vladimír Říha
Šumava 21