Už více jak dva měsíce probíhá libyjská operace NATO. Původní představa francouzského prezidenta Sarkozyho a britského ministerského předsedy Camerona o „bleskové“ válce s pomocí letectva v rámci rezoluce RB OSN 1973 o zajištění bezletové zóny bere za své. Už potřetí za deset let po Afghánistánu a Iráku Západ zabředává do konfliktu s nejasným koncem. Potvrdil to i ředitel Národní zpravodajské služby Spojených států James Clapper.

Ve výboru pro ozbrojené síly amerického senátu prohlásil, že jsme konfrontováni s patovou situací, miska vah se vychyluje tu na stranu povstalců, tu na stranu vládních sil, podle jeho názoru ale získá stávající režim v dlouhodobější perspektivě převahu. Jistě pro mnohé šokující slova, nicméně dobře ilustrující proč se Spojené státy drží v konfliktu do značné míry stranou. Ale nejen proto. Pro prezidenta Obamu je tváří v tvář rekordnímu americkému dluhu 14,3 bilionu dolarů velmi obtížné přesvědčovat veřejnost proč jít po Iráku a Afghánistánu do další války, která by mohla odčerpávat další obrovské sumy z amerického rozpočtu. Zadlužená a krizi eurozóny čelící EU na tom ale není o mnoho lépe.

Vzdorujícímu plukovníkovi Kaddáfímu se paradoxně povedlo obnažit krizové symptomy uvnitř NATO. Americká rezervovaná (ne) podpora v libyjské operaci evropským spojencům znamená, že NATO se poprvé ocitá bez vedoucí úlohy supervelmoci , která byla původcem i smyslem existence této organizace. Německo se v konfliktu od Francie a Británie distancuje protože Středomoří není její prioritní zájmovou zónou. Itálie se v konfliktu angažovala spíše z donucení a má důvod být rozezlena na Paříž a Londýn. Místo nadstandardních politických a ekonomických kontaktů s Libyí, které si vytvořila v posledních letech je teď konfrontována s nárůstem bezpečnostních hrozeb, na prvém místě s možnou masivní uprchlickou vlnou ze Severní i Subsaharské Afriky.

Zásah v Libyi se tak ovšem zřejmě nestane ani impulsem pro posílení Společné bezpečnostní a obranné politiky EU. Nakonec se stává symbolem „posledního vzepětí liberálního intervencionismu“, jak napsal ve Financial Times Gideon Rachman a možná i počátkem „postnatoidního“ světa. Dlužno dodat, že noví či staronoví „nezápadní“ aktéři jako Čína, Rusko, Brazílie, Indie či Jižní Afrika se dívají na libyjskou operaci jako na něco, čím se Západ opět oslabuje a tak na jeho úkor mohou více posilovat svůj politický a hlavně ekonomický vliv.

Libyjský konflikt se bezprostředně dotýká i nás. Je na místě více diskutovat o nových reáliích budoucího světa a Západu, kde nic nemusí být jako dříve a kde nemusí zcela platit zažité stereotypy typu „Česká republika a její občané požívají patrně nejvyšší míru bezpečí v celé moderní historii, což vyplývá i ze členství v NATO a EU.“ Nyní to ještě platí i když, jak dokazuje obsah vládou schválené Bílé knihy o obraně, už jsme tak trochu v roli „bezpečnostního černého pasažéra.“ Především vláda si musí být vědoma toho, že za bezpečnost země odpovídáme v prvé řadě my sami. Bohužel ve vztahu k armádě, ale ani k policii, či hasičům se to zatím dnes příliš neprojevuje.

Miloš Balabán
vedoucí Střediska Bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK Praha