Masakr v Norsku je čin psychopata. Nic jiného. Na základě dostupných informací z něho plyne jediné žádoucí protiopatření – koupit norské policii vrtulník, případně zeefektivnit její práci. Nic víc. Tečka.

Diskuse o tématech s činem souvisejících může být zajímavá i užitečná, avšak s případem přímo nesouvisí, a proto je až druhotná! Pokud tento čin psychopata s těmito tématy přímo spojujeme, pak z činu psychopata děláme čin teroristy, fundamentalisty, atp. Tím ho však posouváme do jiné roviny. A pak hledáme řešení tam, kde není, a neřešíme tam, kde je. Potom místo vrtulníku pro policii můžeme zřídit úřad na výchovu proti fundamentalismu. A můžeme do něho investovat mnoho miliónů. Bombu norský pachatel prý vyrobil z hnojiv. Tak můžeme omezit prodej hnojiv, anebo přísně evidovat všechny zemědělce. Můžeme vymyslet mnoho podobných nesmyslných opatření. To je však marná snaha a zcela špatný směr.

Musíme si uvědomit, že psychopat je psychopat. Nic víc. Nic míň. Globalizuje se společnost a naše myšlení, tedy se globalizuje i myšlení psychopatů. Dříve zastřelil sedláka z vedlejší vesnice, protože mu přebral ženu, a tím bojoval proti zlu. Dnes může zastřelit zaměstnance velké firmy, a tím bojovat proti kapitalismu. Je to svým způsobem to samé, vede ten samý boj proti zlu, jen na jiné rovině. Ale pořád je to jen čin psychopata, nic víc. Proto se mu musíme bránit jen jako činu psychopata. Nedělat z něj něco, co není, a nepřijímat nesmyslná, nákladná a zbytečná opatření. Což může být velmi lákavé pro politiky, kteří chtějí před veřejností vypadat jako bojovníci se zlem a ochránci občanů.

Globalizuje se i naše informovanost. Dříve to, co se stalo v jedné vesnici, se rozneslo jen do jejího okolí. Dnes to zjistí celý svět. Ve snaze o prodejnost media navíc věnují těmto činům velkou pozornost. A který psychopat by ji nechtěl? Stačí postřílet pár desítek dětí v táboře, a ví o mně celý svět! Není to jednoduché? A i lákavé pro další psychopaty? Media by proto o případu měla podat jen kusou informaci, případně se starat o práci policie a státních složek. Zabýváním se pachatelem a obětmi dělají bohužel medvědí službu, a v podstatě pachateli pomáhají stát se tím, kým se cítí být – mučedníkem a slavným bojovníkem.

Zcela jiná rovina je, co nám tento čin může říci o nás samých a o naší společnosti. To je však téma na jinou diskusi. A ta není o boji proti něčemu, ale o prevenci a léčbě. Nás samých i celé společnosti.

PhDr. Jaroslav Simon
Autor je psycholog