Druhá světová válka vznikla z dědictví romantismu a tam vzniklého pojetí národa. Člověk nové doby, který se po Francouzské revoluci vymanil z feudální příslušnosti k půdě a místu narození, byl najednou svobodný. Mohl jít kam chtěl a dělat si co chtěl. Cítil se ale ve své svobodě sám, a tak mu romantici přispěchali na pomoc se záchranným kruhem, kterého se mohl chytit. Udělali ho členem širšího společenství lidí mluvících „stejným“ jazykem a spojených„společnou“ historií. Teprve 19. století přitom rozhodovalo, který z dějinných příběhů se stane oním magickým, dávajícím tomuto společenství historickou legitimitu i zdravé sebevědomí do budoucna.

Nastalo soupeření národů o to, který z nich má lepší a slavnější minulost. Každý chtěl zaujmout mezi ostatními to nejčestnější místo. Palacký objevil pro Čechy husitství a podpořil naši rodící se identitu odkazy na „slavné doby“, kdy „jsme“ dominovali Evropě na poli válečném i duchovním. Palacký s tím ovšem nezačal. I v předkřesťanských dějinách a v dobách předhusitských se o Češích „našlo“ mnoho dobrého. V Rukopisu královédvorském si prostá žena (!) z lidu stýská v ohlasovém duchu po svém milém, přičemž želí skutečnosti, že nemá „perce ani blánky“, aby mu napsala dopis. (Není Čecha, ženy ani muže, který by ve 13. století neuměl psát!) Další zmínky v Rukopisu zelenohorském (Libušin soud) naznačují zase nepokrytě, že už naši dávní mytičtí předkové měli cosi jako parlament a vedli v něm sofistikovanou diskuzi. Kam se hrabe slavná Hellas! (neřkuli Germáni) – to bylo poselství padělků i všech dalších snah. Čech, který si takto vydobyl místo mezi vyspělými národy světa, byl připraven hrdě vstoupit do té nejvytříbenější společnosti. A v roce 1918 si coby Čechoslovák dokonce založil svou republiku.

Vytvoření státu Čechoslováků vypadalo jako vítězství, ale druhá světová válka ukázala odvrácenou tvář tohoto osvobození národů a dala zapomenout na vcelku příjemný soupeřivý duch z doby jejich zrození. Zatímco tehdy jedni trumfovali druhé, místy se sobě pošklebovali a navzájem uráželi, nyní přešlo trumfování v genocidu a po původním plánu, ve kterém měla v soupeření svobodných národů vzniknout nová světová harmonie, nezbylo ani stopy. A vlastně až donedávna se tento proces štěpení a emancipace projevoval v rozdělení Československa a ve válce na Balkáně (jak je to dlouho, co vzniklo Kosovo?). Hned po válce ale začal také pokus o revizi národního programu, který vyústil do vytvoření nadnárodního celku založeného na křesťanských hodnotách a volném obchodu, Evropské unie. Národy opět ustoupily do pozadí, protože se ten nejpřednější mezi nimi nenašel. Němci, Francouzi i Angličané, největší z pošklebovatelů, si uvědomili, že tu jsou kromě otázky národní, která je odlišuje, i jiné věci, které je spojují. Pouhá příslušnost k národu přestala být důvodem k hrdosti a ztratila coby argument na síle.

Tento text píšu večer o svátku německého sjednocení. Kamarád Němec mi vyprávěl, že i v Austrálii se v devadesátých letech setkal s obavami, co sjednocené Německo udělá. Nebylo divu, zkušenost varovala. Nacistům se podařilo národnostní princip výborně využít. Položili mezi slova „Němec“ a „nacista“ téměř rovnítko. Postup po válce ale ukázal, že důležité je právě to „téměř“. Pokud se v národě najde byť i jen jediný spravedlivý, nelze ten národ soudit jako celek. A Němci měli štěstí, kritici nacismu se v tomto národě našli jak za války, tak po ní, což postupně ještě zesílilo. Právě tohle vědomí umožnilo Evropě vyjít ze slepé uličky, umožnilo pohlížet na nacisty nikoli jako na Němce, ale jako na skupinu uvnitř národa, která jednala v civilizovaném světě neakceptovatelným způsobem. Nacisté byli (a dodnes jsou) souzeni jako váleční zločinci, nacistická teorie i praxe byla dokumentována, analyzována a postavena mimo zákon. Jakýkoli náznak o legitimizaci nacistických myšlenek je v Německu trestán okamžitou ostrakizací dotyčného, Berlín se z centra impéria proměnil v nejvíc cool město v Evropě. U vítězného sloupu (Siegessäule) se pravidelně koná Querparade (Hitler, který posílal homosexuály do koncentráků, by se zřejmě znovu zastřelil). Ačkoli se to zdálo po válce téměř nemožné, podařilo se Němcům překonat vlastní stín a svůj národ rehabilitovat. Čechům, kteří se rozhodli Němce na národnostním principu vyhnat ze země, se to ale přes všechny deklarace zatím ne zcela podařilo pochopit. Teprve až se nám to povede, bude hrůzné dědictví druhé světové války definitivně za námi. Nebylo by špatné, kdybychom ten proces urychlili. Jakákoli pomocná ruka by se teď v Evropě docela hodila.

Lubomír Sůva, Göttingen.