Jeden přední český politolog nedávno napsal, že ekonomická krize ve které se ocitl především Západ je symptomem umírání starého a rodícího se nového světového uspořádání, kdy žezlo světového ekonomického hegemona pomalu od Spojených států přebírá Čína. Střídání hegemona je ale velmi rizikovým obdobím.

Jeho průvodním jevem je i to, že se dostáváme do stavu určitého globálního mocenského vakua. Je pozitivní, že skupinu nejvyspělejších zemí Západu G8 vystřídalo uskupení G20, což odráží i růst vlivu nezápadních aktérů jakými jsou Čína, Indie, Brazílie, Turecko či Indonésie. Nicméně ani tento nový formát „koncertu velmocí“ není úplně schopen díky hloubce ekonomické krize a vnitřním rozporům plnit roli globálního stabilizátora.

Hlavní globální aktéři přitom ztrácí své síly nebo ji naopak ještě nemají dostatečně velkou. Globální angažmá Spojených států svazuje obrovský rozpočtový deficit, který je považován i americkou armádou za největší hrozbu jejich národní bezpečnosti. Ekonomická síla Číny je sice minimálně ve střednědobém horizontu neotřesitelná, ale existuje zde riziko velkých vnitřních sociálních a společenských tenzí, což je brzdou její globální angažovanosti. Evropská unie čelí podle nedávného vyjádření šéfa Evropské komise Barrosa souběhu tří krizí: finanční a sociální spolu s krizí důvěry. Navíc se vlivem „arabského jara“ a tureckých ambicí mění i mocenské poměry ve Středomoří, což bude záhy velkým unijním bolehlavem.

Další velcí aktéři Rusko, Indie či Brazílie mají stále dost vnitřních politických i ekonomických problémů, které jim brání více ovlivňovat globální politiku. Potřeba řešit především vlastní problémy tak nakonec může vést ke světu, kde bude vládnout G-nula. Pokud ale nikdo nebude u „kormidla“ může to přerůst k růstu vzájemné nedůvěry, obchodním válkám, protekcionismu a konec konců i k ozbrojeným konfliktům.

Pro Českou republiku, která zaujímá 0,05% zemského povrchu, na jejímž území žije 0,15% světové populace, jenž se podílí na globálním HDP 0,352% a jejíž poměr exportu k HDP dosahuje 80% není taková perspektiva povzbuzující. Může s tím vůbec něco dělat? Ne mnoho, ale pro začátek by alespoň stačilo věčně „neokopávat kotníky“ Evropské unii a snažit se konstruktivně přispívat k řešení jejích tří krizí. V této chvíli to není eurohujerství, ale spíše pud sebezáchovy. Řekl bych přitom, že jiná životaschopná alternativa neexistuje.

Miloš Balabán
vedoucí Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK Praha