Ve dnech 20. až 26. srpna 1789 přijalo francouzské Národní shromáždění Prohlášení práv člověka a občana. Dne 10. prosince 1948 přijala Organizace spojených národů Všeobecnou deklaraci lidských práv. Přesně o čtyřicet let později se v Praze na Kroupově náměstí sešlo první povolené shromáždění odpůrců režimu, kteří se dožadovali dodržování základních lidských práv v Československu, a v jistém smyslu tak předznamenalo dějinný zvrat, jenž přinesl obnovu postavení občana jako člověka nadaného přirozenými právy a rozhodujícího o vlastním osudu. Zdálo se, že máme vyhráno.

Před dvěma lety však přišel prezident republiky s požadavkem vyjednat pro ČR výjimku z Listiny základních práv Evropské unie, jež je připojena k tzv. Lisabonské reformní smlouvě. Je mimo jakoukoli pochybnost, že prezident má pravomoc pověřit vládu sjednáním jakékoli mezinárodní smlouvy, a tedy i změny takové smlouvy. Na druhou stranu podpisem již uzavřené smlouvy prezident pouze ověřuje, že byly splněny všechny ústavou předepsané podmínky, aby smlouva mohla být ratifikována, což se následně děje uložením ratifikační listiny u depozitáře smlouvy. I kdyby však – jak někteří tvrdí – měl prezident v tomto ohledu diskreční pravomoc, nemá podmiňování podpisu sjednáním výjimky oporu v ústavě a nese jasné znaky svévole. Vláda vedená Janem Fischerem, jsouc v postavení rukojmích (a to nejen v této věci), tuto podmínku přijala a výjimku sjednala.

Ratifikace této výjimky by znamenala, že možnost dovolávat se základních práv bude v naší zemi oproti 24 dalším evropským zemím omezena. Tím budou postiženi především občané ČR, jejichž velká většina tu žije trvale. Slabomyslné odůvodnění výjimky, jež kdosi „objevil“ pět let poté, co bylo znění Listiny známé, a jež život s Listinou platnou bez výjimky přesvědčivě vyvrátil, nás straší nároky těch Evropanů, kteří se v důsledku známých dějinných událostí stali z občanů Československa občany Německa. Nedejme se však mýlit: na ně, kteří u nás pobývají nanejvýš občas, výjimka nedopadne – dopadne především na nás.

Namístě je otázka: proč? Jsme snad horší než Slováci, Rakušané nebo třeba Lucemburčané? Pravděpodobně existují možnosti jak se bránit proti krácení našich jednou nabytých práv právní cestou. Nicméně všechny ústavní orgány jsou povinny jednat v zájmu občanů. Pokud tak nejednají, máme si to nechat líbit? Opravdu? A proč?

Jan Kramoliš