Tento text je malým pokusem a snahou pochopit zdravotní stav těch lidí, kteří se dlouhodobě léčí. Jde o snahu přiblížit se myšlení po nehodách a úrazech. Po okamžicích, které nejdou předem vypřemýšlet, mají však vždy jen tragické dopady a následky.

**
Úrazy a nehody se kolem nás stávají denně, každou hodinu, každou minutu či vteřinu.

A nejsou to jen tragické dopravní nehody, pracovní úrazy, úrazy při sportu nebo aktivitách ve volném čase. Mnohdy se stává úraz či nehoda zvláštní shodou okolností i na takovém místě nebo takovým způsobem, kde to nikdo z nás, tedy ani postižený, naprosto nečeká.

Pan Pavel Loužecký, vydavatel internetového serveru Pozitivní noviny, je stižen takovou situací, kdy se den změnil v pohromu s komplikovaným úrazem a následky, které jsou jen obtížně léčitelné. Uklouznutí na zledovatělém chodníku a pád s úderem do hlavy s těžkými následky je již více než rok tvrdá realita. Komplikované postižení míchy a obratlů přivodilo panu Loužeckému poruchu hybnosti takového rozsahu, že je upoután na lůžko a je nepohyblivý. Jeho původní redaktorská práce řízení Pozitivních novin se omezila jen na práci s počítačem pomocí speciální myši ovládané ústy. Je to postavení pro činorodého člověka a novinářského guru naprosto svízelné a neradostné. Přesto se pan Loužecký své práce i svého koníčka nevzdává a spolu s lékaři, svou rodinou, spolupracovníky z redakce a přáteli doufá v lepší příští a zejména ve zdravotní zlepšení.

Proto bych zde rád uvedl ze své strany s tím související věci tak, aby se do podvědomí čtenářů dostaly tyto méně známé a probírané formulace a informace. Prošel jsem kdysi také nelehkým poúrazovým obdobím a léčením. Měl jsem ale po nehodě v pořádku páteř, u pana Loužeckého je právě problém s poškozením obratlů „zlámaného vazu“, který ale on naštěstí přežil. Já mu tímto svým textem přeji, aby se jeho další léčení odvíjelo nejen k dalšímu postupnému zlepšování, ale nakonec i k vyléčení jeho současného zdravotního stavu a aby mohl opět na nohy a do své redakce, ke své práci.

Po úrazech a nehodách je najednou v životě nevítaná změna. Úrazem a zraněním se najednou změní chápání každého člověka. Ze dne na den je vše jinak pro naše chápání, jinak pro možnosti a hybnost těla, jestliže je přímo postižena. Jistoty neplatí a nejistota léčby je tíživá, i těžcí pacienti posléze pochopí, že z komplikovaných úrazů a stavů se nedostanou jen tak ani dnes ani zítra. Přitom si denodenně většina z nás bohužel ani neuvědomuje, jaká maličkost a náhoda nás může z ničeho nic postihnout a jak velkým problémem je léčba, pokud je vůbec možná. V plném spěchu a kolotoči starostí, povinností i zábav není čas k zastavení a zamyšlení nebo rozvaze. Tušíme jen, že někde poblíž nás všech je stále v pohotovosti i ve střehu velká skupina zdravotnických činností, na které podvědomě spoléháme. Nemáme však o skutečné, mnohdy o následné a velmi tvrdé realitě života po úraze, vůbec žádné představy vyjma snad těch růžově naivních z televizních ordinací.

Psychický šok je odpovídající výraz a odpovídající význam toho, co prodělává ve svém nitru zachráněný nebo „stabilizovaný“ pacient. Důvěra v lékaře je velmi důležitá. Pro svůj vnitřní duševní klid pacient může proto ocenit vše, co se dozví od ošetřujících lékařů. Zejména také proto, že se může poté soustředit na větší i menší potíže odděleně. Nutné je i pro pacienta se ve velmi komplikovaných situacích a stavech dozvědět nejen možnosti konzervativního léčení, ale i faktory hrajících v léčbě těžkých úrazů a stavů nezastupitelnou roli - alternativní způsoby léčení, sílu energie a psychiky.

Každý pacient silou své osobnosti překonává drobné zdravotní problémy a počátek léčení, musí se však postupně dozvědět plnou pravdu o svém stavu včetně všech možných vyhlídek, komplikací a případných nadějí, aby se s tím vším smířil i popral najednou ve svém nitru, ve své duši. Duše může pomoci tělu. Lidé okolo těch, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých, mohou do jejich duší vložit sílu i naději, energii i krásno. Je to důležité, mnohdy více než předepisované medikamenty.

S něčím se pacient smířit musí, zejména, že již nebude vše takové jako před úrazem. S něčím se lze vyrovnat krátkodobě, něco potřebuje delší čas a dobu léčení a něco se musí pokusit změnit k lepšímu hned. Je to však záležitost psychických možností a schopností. Velký zdravotní problém je zkouška síly duševna, odvahy vydržet vše, co jednoho při léčení v nemocnicích čeká a nezoufat si, ať je to obrat k lepšímu jakkoliv nemožný či vzdálený. V těžkých životních situacích se psychika pacienta stává hybatelem léčby, k níž směřují nejposlednější naděje zdárného vývoje léčení.
*
Od okamžiku úrazu vždy následuje v rozloženém časovém sledu služba rychlé lékařské pomoci, operační sál s narkozou, JIPka, další léčení, rekonvalescence, rehabilitace a možná, když to vše přežijeme a překonáme, návrat zpět do života. Přitom se může stát vše, nikdo na to není nijak zvlášť předem psychicky připraven, nikdo nepočítá s nejhorším a přitom se kdykoliv během léčení mohou vyskytnout problémy a komplikace takového druhu, s nimiž si mnohdy neví rady ani lékaři.

V těchto pojmech z prostředí nemocnic se na první pohled nepromítá nesmírné úsilí všech zúčastněných na záchraně člověka-pacienta. Přitom už jen osádka sanitky je důležitý prvek prvního stupně záchrany, neboť jde o včasné přepravení pacienta k lékařům do nemocnic na operační sály. Operační sály jsou skutečným místem záchrany nebo dokonce oživení pacienta. Znamenají specializované a sehrané týmy lékařů, sester, a dalšího personálu, který se na bezproblémovém chodu všech potřebných operací podílí.

Na Jipkách /Jednotkách intenzivní péče/ se vždy jedná o nesmírně odpovědnou práci, a i tam se jako pacienti můžeme ocitnout a ocitáme. Služba lékařů a sester 24 hodin denně a péče o člověka od A až do Z je zde základním předpokladem a samozřejmostí. Čas strávený na JIPce ubíhá velmi pomalu, udržování naděje bývá velmi náročné jak pro pacienta, v tak pro všechny z lékařského a sesterského týmu. Při dalším léčení v nemocnicích dbá personál specializovaných klinik o maximum možného. I když se můžeme setkat se situacemi, kdy je vůči pacientům provedena je operativní nezbytnost, čímž se vytrácí lidskost a duševní rozměr, který z personálu činí pro pacienty osoby zúčastněné a blízké. Léčba se i přes veškerou péči a ošetřování se může dostat do nepředvídatelného stavu či stadia, neboť některé situace mohou opravdu složité. Důležité rozhodovací procesy při vizitách nejsou sympatické ani příjemné, velmi dobře si vzpomínám.

Rekonvalescence a rehabilitace jsou pak body a místa, kde se už každý bolavý a rozlámaný chce vidět co nejrychleji. S návratem zpět do života se však pospíchat nevyplatí. Festina Lente při léčení je vskutku významnou radou. Nic nelze uspěchat, návrat zdraví či částečné nebo úplné hybnosti je velmi zdlouhavý.

K celkovému dokreslení vnímání těžkých úrazů, nehod a stavů z nich vyplývajích je nutno si uvědomit a vědět tu nejtvrdší pravdu – neporadí-li si v první řadě se zdravotním problémem a případem příroda a vlastní tělo, nic nezmohou ani lékaři ani peníze. Přesto je možné některým, téměř beznadějným, pacientským případům pomoci vyléčit se či zachránit. Zavisí to i na psychické podpoře jejich blízkých a nejbližšího okolí. Podpora psychiky budí vnitřní energii pacienta a záleží na tom, jak on sám dokáže tuto podporu vnímat, jak ji sám dokáže ve svém nitru soustředit a nasměrovat k součinnosti s léčením. Nasměrovat ji tak do shody se silami, které do každého z nás vstupují každý den, kdy vychází slunce, které nás probouzí. Zní to neuvěřitelně, je to však možné, lze se oprostit a každé ráno se soustředit právě na světlo a s ním přicházející energii. Lze snad říci, že pacient, ať už je sebevíc postižený, vítající ráno slunce, které zalije jeho nemocniční lůžko světlem a teplem, má naději. Má naději, že každý další den vyjde znovu slunce a každý den se sluneční energie u něj nahromadí k duševnímu posunu. Aktivace dalších „léčebných“ procesů v postiženém těle na psychické úrovni je takto možná. Zažil jsem sám, je to tak.

Přesto i zde může být problém, neboť právě u JIPek záleží na jejich umístěních v areálu nemocnic, které nemusí vždy korespondovat s možnostmi slunečního světla. Skutečné světlo je pak eliminováno a nahrazeno zářivkovým osvětlením 24 hodin denně a pacienti tak ztrácejí pojem o čase a není to ani nic příjemného pro oči. Poznat rozdíl mezi dnem a nocí je pak možno pouze pomocí hodin a to samo o sobě k velkým a příznivým změnám nevede.

Duševní podpora však umožňuje také energii posílit předáním od své „druhé duše“. Od někoho nebo někým, kdo je i při nejhorším osudu a vědomí s Vámi a je takzvaně Vaším druhým JÁ. Tím, který je „ochoten za Vás i dýchat“. Už jen samotný pocit „Nevzdat se“ je plně pozitivní. Duševní pochody se stálou myšlenkou upnutou k ozdravení mohou pomoci umožnit energetickým drahám přijmout vstupující energie.

Pomáhat si navzájem jako lidé je tedy důležité nejen fyzicky, ale zejména duševně. Duševně to lze i na dálku pomocí dnešních komunikačních technologií. Na vzdálený operační sál i JIPku mohu „dohlédnout“ a mohu svému známému a taktéž člověku s velkým L /Lidé/ podržet duši a vnést naději. O operačním zákroku na sále v narkoze, je vždy poté zázrak pro pacienta i okolí, když se mozek, srdce, duše i stav vědomí vyrovnávající s okolím a podněty těch "normálních" zase nastaví alespoň do téměř původních hodnot. Je to vnitřně složité, mohu též sám říci, že to není během půlhodiny. Přesto se z toho všichni, kdo to mají za sebou, těší, že zase půjdou dělat vše jako předtím a ještě lépe, ještě více, s novým vědomím aby se jim vrátilo nemožné. Je to důležité pro člověka po úraze nebo „jen“ po operaci. Vědomí pacienta je část duševna, kterou jako přihlížející můžeme příteli pomoci obnovit nebo mu jej posílit tak, aby námi přinášená kapitola vědomí do duše byla snadněji rozpoznatelná.

Prodělat dlouhé a složité léčení včetně rehabilitace lze s vědomím, že i když je člověk polámaný je vše řešitelné, stojí to je spoustu času a nezměrnou trpělivost při léčení. Je to cesta, kdy ubíhá čas i život jen s jedním jediným důležitým úkolem – nezklamat při léčení sám sebe, nezkazit důvěru v obrat lékařům ani duším blízkým. Vše záleží jen na vnitřní disciplíně a proč to neříci, na sebeobětování. Léčení při němž se kolem nejtěžšího pacienta míhají dnem i nocí lékaři a sestry a dbají na to, aby i úraz s poškozenou páteří měl naději na zlepšení. Zdravotní situace jako je tato jsou nejsložitější zejména pro člověka-pacienta. Fyzicky i psychicky, pro pacienta, pro lékaře i pro sestry. Všichni se vyrovnávají se stavem, kdy úraz páteře, poškození obratlů či přímo míchy vytváří obtížnou zdravotní situaci, která se může případně lepšit jen pomalu a neznatelně. V těchto případech někdy ani rok nic neznamená.

Přesto na léčení má vždy pozitivní vliv nejen strana lékařská, ale také osoby s nejbližší podporou duševní, pro něž je vyléčení pacienta potvrzením symbolického světla na konci tunelu. Světlo z blízké duše je tím paprskem naděje, které se stává duševním přerodem i v případech, že lékařská pomoc je problematická. Světlo na konci tunelu je skutečná naděje, nikdy nezhasíná a každé ráno může být jen silnější. Přeji ji ze srdce všem, kdo se někdy v takové situaci ocitnou.

Prosím, ještě vkládám na závěr tuto duševní podporu slova těch, od nichž taková můžeme přijmout.

„Cokoliv jste učinili dobrého komukoliv – to zůstává“. Dr.Albert Schweitzer

„Když najdeš člověka, který Ti v klidu naslouchá, který je duchem přítomen, když mu něco říkáš, který Ti neklade dvě otázky najednou, ale napjatě naslouchá, co se mu na jeho otázku odpoví, který Tě neprobodává očima a Tvému pohledu se nevyhýbá, pak si uvědom, že jsi našel vzácný poklad v poli – vzácnou perlu“.
Johann Kaspar Lavater.

**
Zdeněk Wachfaitl
12.1.2012
**