V současnosti projednávaný zákon o narovnání mezi státem a církvemi se od racionální argumentace přesouvá do čistě emoční roviny, což není nikdy dobře. Údajně hamižné církve (především ta římskokatolická) touží po majetku, a poučovat je proto začal i komunista Grebeníček. Nepopulární opatření od nepopulární vlády pro nepopulární církve má navíc neinformovaného obhájce v podobě paní ministryně Hanákové, a tak se ani nedivím, že je přijímáno s rozpaky. Přesto si troufám tvrdit, že je tento zákon více než potřebný a výhodný pro stát, církve, obce i ateisty.

Proč církvím něco vracet?

Církve by neměly být placeny z peněz daňových poplatníků, ale pouze od věřících, tak zní jedna z námitek vůči návrhu o majetkovém vyrovnání, jenže pravdou je, že současný způsob financování si církve nepřály, ale byly k němu donuceny komunistickou zvůlí po roce 1948.

Tehdejší nepřítel číslo 1, ŕímskokatolická církev, vlastnila značný majetek - kostely, fary, kláštery, nemocnice, školy, ústavy či jiná zařízení a tuto skutečnost tehdy nezpochybňovali ani samotní komunisté. (http://tisk.cirkev.cz/z-domova/jak-vubec-vznikl-cirkevni-majetek/) Církev byla zároveň institucí, která jednoznačně deklarovala svůj nesouhlas s komunistickou politikou (např. papež Pius XII. podepsal výnos, který exkomunikoval členy komunistických stran), a proto byla pro vládnoucí stranu značně nepříjemnou skutečností. Proto komunisté přišli s řešením: na československé státní orgány v roce 1949, zákonem č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, veškerý majetek převedly. Za to se stát zavázal platit veškeré výdaje spojené s chodem církví a správou jejího majetku. V praxi to ovšem znamenalo naprostou ztrátu finanční svobody církví, svévolné nakládání ze strany státu a hrubé zanedbávání údržby tohoto majetku, navíc celá situace umožnila snadnou možnost perzekuce v podobě nízkých platů duchovních, či špatných podmínek pro provoz kostelů. (Pane faráři, vy se nám nepřizpůsobíte? Tak to si o opravě zatékající střechy kostela můžete nechat jen zdát.)

I když se přístup státu k církvím po Sametové revoluci v mnohém změnil, zákon připravený v roce 1949 komunisty platí stále, a to omezuje nejen církve, ale mohlo by to v budoucnu být značně nevýhodné i pro samotný stát, který se zavázal platit provoz a platy církví, tedy i nově vznikající církve a náboženské společnosti. (Jen v roce 2011 dosáhly příspěvky církvím 1,42 miliardy korun.) Reálná situace dnes přesto vypadá trochu jinak, církve státem plně financovány nejsou, jejich provoz totiž z velké části financují samotní věřící.

Cílem současného návrhu zákona není jen běžná restituce zabaveného majetku, jak probíhala hned po roce 1989 u ostatních restituentů, ale zároveň finanční odluka církví a státu. Po navrácení části nemovitého majetku (v hodnotě 75 miliard korun) a vyplacení finanční náhrady(59 miliard korun) za jeho zbývající část, která bude převedena do vlastnictví státu, tedy vznikne velmi přehledná situace: církve nebudou nadále financovány státem, na platy i běžný provoz si budou muset církve uspořit či vydělat sami.

Opoziční ČSSD nabízí jako řešení návrh, který prakticky setrvává v principu dosud platného zákona z roku 1949, a přijde mi tedy tak trochu jak z jiné planety. (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/frantisek-bublan.php?itemid=15581) Nejen, že o něj nemají zájem církve (což by měl být základní předpoklad), v minulosti se tento způsob neosvědčil, ale v situaci, kdy se 80 % obyvatel republiky nemá potřebu přihlásit se k některé z církví, nemá šanci získat ani podporu veřejnosti.

Nedává se víc, než církev vlastnila?

Celkové náhrady byly vyčísleny už v roce 2007 na 134 miliard korun. Vycházelo se při tom z údajů, které dodaly církve a náboženské společnosti, a z materiálů Pozemkového fondu ČR i Lesů ČR. Pro ocenění majetku bylo použito průměrné ceny nemovitého majetku v České republice, tedy v podstatě průměru mezi nejdražšími a nejlevnějšími pozemky. Tento výpočet byl ověřen dvěma studiemi, studií Výzkumného ústavu zemědělského a studií společnosti Ernst & Young. Při výdeji nemovitého majetku navíc budou muset církve jednoznačně dokázat, že jim tento majetek patřil k 25. únoru 1948. (Úvahy o tom, jestli se někdo přepočítal, jsou tedy naprosto bezpředmětné.)

Částku odsouhlasila v roce 2009 také dočasná komise poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, ve které své zástupce měla také ČSSD (Dolejš, Hašek, Jandák, Sobotka) a KSČM (Bičík, Koníček). Je dnes proto s podivem, že právě experti ČSSD částku, která má být vyplacena, zpochybňují. (http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=858&CT1=0)

Nemá být církev přeci chudá?

Ptal se někdo restituentů z tzv. první vlny, na co znovuzískané nemovitosti a prostředky použijí? Pokud ne, stát by neměl postupovat jinak ani u církví. Ano pokora a skromnost církvím (a nejen jim) sluší a patří k nim, jenže tyto vlastnosti jsou něco jiného než chudoba. Vycházet z předpokladu, že chudý člověk či instituce je automaticky dobrá, je stejně mylné, jako předpokládat, že dobrý může být jen někdo bohatý.

Spravovat navrácený majetek pouze bezchybně bude pro církve jistě nesmírně těžké, pravděpodobně se tak jako ve všech vrstvách společnosti najdou lidé, kteří situace využijí a zneužijí. Určitě se díky němu uskuteční ale také řada charitativních, kulturních a sociálních projektů. Obce, které byly dosud situací blokovány, se budou moci dále rozvíjet. A v neposlední řadě církve opět získají možnost být finančně svobodné.

Stát by neměl spravovat církevní majetek, neosvědčilo se to, finanční odluka je dobré řešení.

Vít Luštinec
Autor je redaktorem magazínu Christnet.cz (www.christnet.cz)