Už ve škole obvykle děti slýchají od učitelů dějepisu okřídlené Ciceronovo rčení Historia magistra vitae. Je to skutečně tak, jenže ve skutečnosti málokdo tuší, co si pod touhle formulí představit. Vždycky jsem měl rád dějepis, ale připadal jsem si tak trochu méněcenný, jelikož pro matematiku a fyziku bylo zapotřebí logické myšlení a pro jazyky nadání, kdežto dějepis většina vnímala jako souhrn nějakých dat, které je třeba se holt nabiflovat. A to dokáže s trochou snahy každý. Až později jsem si uvědomil, že pochopit dějiny je něco mnohem složitějšího a že existuje řada technicky nadaných lidí, kteří jsou však v jistém smyslu omezení. A taky jsem pochopil, co že vlastně znamená onen výrok o tom, že historie je učitelkou života.

Pro mě osobně největší hodnota historie spočívá v tom, že ukazuje nekonečnou relativitu hodnot. Od zformování lidského druhu až po současnost se společnost natolik proměnila, že představovat si, kterak právě naše dnešní pravidla fungování lidského společenství jsou ta jediná správná, je zcela scestné. Má se za to, že člověk dnešního typu se vyvinul zhruba před 200 000 let. Za tu dobu se vedly tisíce ideologických konfliktů, přičemž protagonisté každého z nich byli ve svém čase natolik bytostně přesvědčeni o své pravdě, že se neštítili použít těch nejkrutějších prostředků. Z dnešního pohledu jsou přitom jejich problémy irelevantní, takže na ně hledíme jako na zajímavé postavy z knih, avšak sami leckdy jednáme stejně fanaticky jako oni. Přitom za 500 let bude kdosi stejně kroutit hlavou nad naším počínáním.

Nejedná se jen o záležitosti státotvorné, nýbrž i ryze soukromé. To, jak se dnes děti chovají ke svým rodičům, nemá nic společného s tím, jaký byl vztah rodiče – dítě v polovině 18. století. A realita 18. století se zas dramaticky lišila od konvencí středověku. Když si člověk uvědomí proměnlivost tohoto vztahu, dojde mu, že principy, které ve výchově potomka uplatňuje, nejsou ničím jiným, nežli odrazem momentálního rozpoložení společnosti. Takový rodič je schopen mnohem otevřeněji přemýšlet nad výchovou dítěte, neboť ví, že stejně jako on se hrozí nad praktikami přístupu k dětem za Jana Lucemburského, budou se za 500 let lidé hrozit nad přístupem naším. Výchova je jen příkladem; totéž se týká náboženství, politických systémů, módy, sexuality, umění atd. Ten, kdo se pohorší nad polonahou fotkou modelky, by si měl uvědomit, že ještě před sto lety by se druzí úplně stejně pohoršili nad ženou, jež si namísto sukně oblékla kalhoty. Ten, komu se nelíbí zjednodušený návrh písma pro základní školy, by si měl uvědomit, že stejně se současníkům nelíbil přechod ze švabachu na frakturu či z kurentu na dnešní latinku. Komu připadá Kaplického návrh knihovny příliš extravagantní, ten by měl vědět, že ještě mnohem větší emoce vyvolala kdysi stavba slavné vídeňské Státní opery. A ten, kdo je zděšen neobvyklými sexuálními praktikami některých jedinců, by si měl pro změnu uvědomit, že ještě před 300 lety bývali lidé zděšeni z každého, kdo provozoval jinou nežli misionářskou polohu – což dnes dělá valná většina společnosti. A tak dál. Když si člověk uvědomí relativitu toho všeho, je schopen vnímat svět mnohem otevřenější hlavou a vyvarovat se dogmatického myšlení.

Vždycky se chytám za hlavu, když mi někdo řekne, jak je rád, že žije v téhle době a ne v jiné. Obvykle to lidé říkají proto, že si život nedovedou představit bez vymožeností techniky či medicíny. Takový výrok ovšem považuji za mimořádně hloupý, neboť člověku prostě nechybí, co neexistuje. Jestliže v 16. století neexistovala varná konvice, nikoho nenapadlo ji postrádat, stejně jako nás nenapadne postrádat osobního robota, který bude třeba za 700 let realitou. Patrně v každé době si lidé říkají, jak jsou rádi, že nežili dříve – prostě proto, že sociálně, technicky i politicky je za jejich života společnost „nejdál“, co kdy byla. Čili si to říkají dnes, říkali si to v minulosti a říkat si to budou i v budoucnosti. A stejně jako středověkého člověka nenapadlo žehrat nad tím, ž nežije v roce 2012, nenapadne ani nás lamentovat, že nežijeme v roce 2712. A to přesto, že pro lidi roku 2712 bude jejich doba patrně opět nejlepší. Měřítkem většiny lidí je pocit štěstí, který nemá s pokrokem nic společného, neboť je vnímán vždy v kontextu času a prostoru. Dnešní člověk určitě není šťastnější, nežli byli naši předkové, a naši potomci taky nebudou šťastnější než my.

Bohužel většinová společnost si toto neuvědomuje a podle toho vnímá dějiny jako cosi temného. Jenže pro naše předky byly principy fungování soudobé společnosti stejně přirozené, jako jsou pro nás ty naše. Dosud například přetrvává vnímání šlechty jako něčeho negativního. Jenže ono to bylo trochu jinak. Poddaní po dlouhá staletí vnímali šlechtický systém jako přirozenou hierarchii. Museli plnit robotní povinnosti, ale zároveň věděli, že jsou pod vojenskou ochranou svého pána, a to bylo v některých dobách nesmírně důležité. Jestliže pro nás se z pohledu našeho demokratického zřízení jeví poddanství jako cosi nepřijatelného, naši předkové vůbec netušili, že lze na něco nahlížet demokraticky a že něco jako demokracie může existovat. To dokonce platí částečně o otrokářských systémech. V jižních státech americké Unie fungoval v polovině 19. století systém otroctví celkem utěšeně, protože otrok sám sebe vnímal v kontextu určité situace, která byla pro lidi jeho rasy normální, a zkrátka jej nenapadlo cítit se kdovíjak nešťastně. Válka Severu proti Jihu je dodnes poněkud stereotypně považována za boj za osvobození černého obyvatelstva, ve skutečnosti však šlo daleko o spíš o ekonomicko-politické zájmy obou stran, v němž zájmy Afroameričanů příliš velkou roli nehráli. Koneckonců když byli na samém počátku konfliktu černí otroci vyzváni, aby povstali, nestalo se tak.

Nahlížení dějin optikou dnešní doby je zkrátka vždy zrádné a ještě horší je tzv. infantilní chápání dějin, před kterým varuje historik Jan Křen. Jde o to, že lidé mají tendenci brát historii jako sled dobrodružných pří běhů, jako souboj dobra a zla. Nejtypičtějším příkladem je období husitství. Jan Žižka z Trocnova byl dlouho líčen jako národní hrdina bojující za humanistické ideály a husitská vojska byla tím nejsympatičtějším sdružením, jaké kdy u nás existovalo. Pravda je ovšem taková, že Žižka býval lapkou, který přepadával kupecké vozy, a v jisté chvíli se postavil do čela běsnícího davu, který táhnul krajinou. Na začátku byly myšlenky Jana Husa, na konci však bezmezné drancování a tzv. spanilé jízdy do pohraničí, které už neměly s humanistickými ideály nic společného, naopak se zvrhly v bezhlavé pustošení. V Čechách panovala anarchie, která skončila až poté, co se husitské společenství rozštěpilo a jeho umírněná část porazila u Lipan tu radikální. Dnes je lipanská bitva považována za národní tragédii, ale tvrdit, že jedni byli dobří a druzí špatní, je zcela mimo. Zkrátka to byly různé strany, z nichž každá zastávala jiné stanovisko.

Totéž platí de facto pro všechny náboženské války, které se odehrávaly v Evropě až do konce 18. století a v dalších částech světa trvají dodnes. Bitva na Bílé hoře je dalším příkladem konfliktu, který je hodnocen jako národní neštěstí, ve skutečnosti však nešlo o nic jiného než o boj dvou stran, z nichž každá měla své zájmy, a jestliže pro nás to může vypadat romanticky jako boj pravdy se lží, pro protagonisty téhle války to byla velmi pragmatická záležitost. Můžeme se vztekat, že nám vládli Habsburkové, ale přitom milujeme svého Přemysla Otakara II., který bezohledně ovládl středověké Rakousko a část Uher. Ctíme Jiřího z Poděbrad, Maďaři však mají jeho nevětšího protivníka, Matyáše Korvína, na bankovkách. Velebíme Rudolfa II. za to, že podepsal manifest zajišťující svobodu vyznání, zapomínáme ovšem na to, že tak učinil pod nátlakem české šlechty. Nesnášíme jezuity, jenže tito mniši byli lidé z masa a kostí stejně jako my, akorát tehdy zastávali názory, které se nám v kontextu naší doby nelíbí. Přitom obrovská vehemence a obětavost, s jakou například ve jménu své víry kolonizovali pustiny severní Kalifornie, nemá u jiných řádů obdoby.

Velkým problémem dějin obecně jsou národní sentimenty. Právě v případech husitů či Bílé hory je to však nesmyslné, neboť identifikace lidí se svým národem je záležitostí, která začíná teprve za velké francouzské revoluce. Prostor střední Evropy byl vždy z velké části německý, Česká koruna patřila do svazku Svaté říše římské a hranice nebyly příliš důležité, poněvadž lidé se neidentifikovali s národem, nýbrž se svým pánem, popřípadě králem. České stavovské vojsko bylo z valné části složené z německy hovořících žoldnéřů a velitel Jindřich Matyáš Thurn, původem Ital, neuměl pořádně česky. Podle Aloise Jiráska nastala po bělohorské bitvě doba temna, která znamenala úpadek českého živlu, jenže to je pravda jen napůl. Je sice faktem, že čeština přišla o své výsadní postavení, nicméně kdyby byli protestanti zvítězili, patrně bychom se rozpustili v Protestantské unii a češtinu by už možná nezachránilo žádné národní obrození. Mimochodem národní obrození je kapitola sama pro sebe. O jeho mýtech napsal historik Jiří Rak celou knihu.

Problém je v tom, že snaha zbavit historii romantizujících konotací se setkává s odporem obyvatelstva. Není divu – lidé mají rádi své hrdiny a jejich nepřátele, revoluce obvykle oceňují a jejich konzervativní odpůrce odsuzují. Přitom ovšem leckdy sami smýšlejí konzervativně. Vlastně se divím, kolik lidí ještě dnes myslí konzervativně – vždyť přece historie ukazuje, že tudy cesta nevede. Celé dějiny českého státu jsou cestou neustálé liberalizace, byť s určitými výkyvy (např. baroko). Liberalizace společenské, politické, mravní atp. Je vtipné, že konzervativně smýšlející občan dnes pléduje za klasickou demokracii, zatímco na konci 18. století by proti ní tentýž člověk tvrdě brojil. Prostě proto, aby zůstaly staré pořádky. Jenže kdyby od prvopočátku lidstvo setrvalo v zajetí starých pořádků, zůstali bychom ve starší době kamenné.

Další významnou funkcí historie je fakt, že bez ní nejsme schopni pochopit přítomnost. Bez dobré znalosti moderních dějin balkánských zemí například nejsme s to porozumět tomu, co se dnes v této části Evropy děje a jaká jsou možná řešení. Pokud nevíme nic o studené válce, těžko budeme chápat mezinárodní vztahy současného světa. Jestliže nevíme nic o myšlenkách, které stály u zrodu Evropské unie, a o tom, co se dělo v Evropě předtím, nikdy tuto instituci plně nedoceníme. A teprve když známe dějiny některého národa, můžeme pochopit myšlení jeho lidí, jejich sentimenty, povahu. Protože dějiny jsou tím, co utváří každou společnost. Politiku proto nelze dělat bez znalosti dějin a bez politiky zas nelze spravovat svět. Svou roli tu samozřejmě hraje téma. Například finská účast ve druhé světové válce pomůže pochopit vztahy této severské země s Ruskem, na druhou stranu manželské rozpory Františka Josefa I. asi zůstanou jen vděčným tématem pro beletrii. Také pochopitelně platí, že čím jsou dějiny novější, tím jsou pro současnost podstatnější.

Problém je v tom, že právě nejnovější dějiny vždy bývají kontroverzní, protože každý je ze své pozice vidí jinak. Mladým autorům pojednávajícím o době socialismu je vyčítáno, že neví, o čem píší, na druhou stranu pokud to bude psát pamětník, patrně to bude zatížené jeho osobním vztahem k minulosti. Témata jako vysídlení sudetských Němců či třetí odboj dnes pro mnoho lidí fungují jako červený hadr na býka. Mnoho lidí totiž právě v tomto případě onu relativitu hodnot odmítá připustit. Pro všechny totalitní či autoritativní režimy minulosti tak platí, že bývají odsuzovány, jenomže ve své době přitom byly podporovány. Italové by dnes fašismus zavrhli, ale ve své době nad Mussolinim jásali. V Česku je komunismus také odsuzován, přitom však v roce 1946 největší procento lidí volilo právě komunisty, a to zcela dobrovolně. Byli to snad všichni pitomci? Ne, prostě byla jiná doba a lidé té myšlence věřili. Demokracie v té době nebyla žádnou samozřejmostí a u mnoha lidí zkrátka panovalo přesvědčení v jiný typ státního zřízení. Že jsou pro nás dnes politické procesy nepřijatelné je jedna věc, ale druhá věc je, že v historii byly poměry prostě jiné a hodnotit minulost prizmatem současnosti je chyba. Ostatně otázkou je, zdali hodnocení dějin není chybou samo o sobě.

Je typické, že řada pozdějších disidentů začínala jako příznivci KSČ. Petr Pithart, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a mnoho dalších, to jsou lidé, kteří ve svém mládí věřili komunistické myšlence – tak jako by jí věřila řada z nás, ačkoli většinou nejsme ochotni si to přiznat. Po roce 1968 se stali významnými bojovníky proti režimu a dnes jsou vnímáni pozitivně. Proč také ne – je snad něco špatného na tom, že v mládí prosazovali něco, v co upřímně věřili? Takovíto lidé jsou většinou v popisování 50. let relativně umírnění, neboť sami tehdy byli příslušníky velmi širokého společenského proudu, který měl relevanci – ať se to komu líbí, nebo ne. Dokonce sám Gustáv Husák byl v počátcích režimu natolik přesvědčený o své pravdě, že byl vězněn. Tím jej tu nechci obhajovat, jen se snažím upozornit, že on i jiní byli normálními lidmi s určitým světonázorem, který v určité době nebyl ojedinělý a pro který byli leckdy ochotni i trpět, čili vnímat je jednoduše jako zločince je prostě problém. Stačí si uvědomit, že z nás, kteří dnes odsuzujeme Gottwalda či Zápotockého, by je v jisté době většina z nás nadšeně podporovala. Je velmi nepopulární publikovat takovéto myšlenky, ale je třeba tak činit, dokud si občané neuvědomí, že i jejich předkové byli jen lidmi z masa a kostí, jen v jiné sociopolitické konstelaci, a že stejně jako nelze vnímat černobíle současnost, nelze tak pohlížet ani na minulost.

Ano, skutečně je historia magistra vitae, jenom je třeba vědět, jak to chápat.

Martin Rataj