V předvečer tragického výročí vypálení obce Lidice (za které se v pátek bezprecedentním způsobem, tj. vyzvednutím hrdinství atentátníků na zastupujícího protektora Heydricha, omluvil německý prezident Gauck) by neměla zaniknout informace, která souvisí s otázkou, co s lidickou tragédií dnes. Občanské sdružení Sonosféra připravilo k tomuto výročí projekt Rozeznění, v němž chce volnou uměleckou formou (avšak na základě vzpomínek pamětníků) zmizelou vesnici „rozeznít“, tj. ukázat, jaká asi mohla být vesnice Lidice předtím, než padla za oběť tomuto válečnému zločinu. Návštěvníci místa, kde Lidice stály, měli chodit se smartphonem na uších po lidické pláni a na jednotlivých místech poslouchat její zmizelé ozvuky: štěkot psů, písničky, dialogy… Lidickým, resp. části těch, kteří dnes mluví za vyhlazené rodiny, se projekt znelíbil a napnuli všechny síly k tomu, aby ho zastavili, což se jim nakonec také podařilo.

Své argumenty pro zastavení projektu shrnuli „lidičtí“ v dopise, který poslali mj. Miroslavě Němcové, Milanu Štěchovi a Bohuslavu Svobodovi (viz pdf). Autorka audiodramatu Tereza Semotamová jim odpověděla v prohlášení rozeslaném novinám a zveřejněném na webu Sonosféry (ke stažení zde); kromě této výměny názorů vyšla o projektu také řada článků, mimo jiné na webu polské Gazety Wyborczej; autor se pozastavuje nad tím, že nejhlasitěji proti projektu protestuje strana Jany Bobošíkové Suverenita a Český svaz bojovníků za svobodu; šovinistický projev jeho bývalé předsedkyně Anděly Dvořákové je možné si poslechnout zde). Kromě kontroverze, kterou vyvolalo přijetí finančního daru Sudetoněmecké kanceláře v Praze (autoři projektu dar, podle mého nešťastně, pod tlakem vrátili) se „lidičtí“ ohrazují především proti tomu, že drama bagatelizuje lidickou tragédii. Autorka naproti tomu upozorňuje, že jejím záměrem nebylo tragédii bagatelizovat, nýbrž naopak v kontrastu s holou lidickou plání dojem zmizelé a ve zvuku přesto náhle přítomné vesnice umocnit.

To nejpodstatnější k věci podle mého zaznělo z úst Pavla Kosatíka v rozhovoru v Českém rozhlase: „Víte, já si nemyslím, že ten areál nebo Lidice jako takové, že jsou vlastnictvím jenom těch lidí, kteří se tam tím zabývají nebo těch pamětníků, nebo lidí, kteří zřejmě si k tomu vytvořili takový jakýsi mocenský vztah a myslí si, že oni sami se o tom rozhodujou. Já si myslím, že ty Lidice (...) jsou stejně tak vaše i moje, pokud jsme teda ochotný tule tu tradici do sebe pojmout a to myslím, že jsme.“ Bohužel, opak je pravdou: soustředěným tlakem, který „lidičtí“ vyvinuli, se jim podařilo – doufejme, že ne navždy – si takový nárok vynutit. Hysterická kampaň, která je proti projektu vedená („Jste Češka nebo Němka? Pro koho pracujete?“, ptá se v emailu autorce, zveřejněném na sociální síti Facebook, jedna z žen, které se v této kauze angažují), dokazuje, že „lidičtí“ se bojí jediného: že by se Rozeznění mohlo někomu líbit (viz například pokus o dehonestaci dosud neuvedeného díla v Literárních novinách). Právě urputnost, s jakou je usilováno o zastavení něčeho, co zatím nemohl slyšet nikdo než úzká skupina pozvaných, by však měla být varováním a také důvodem k tomu, aby bylo Rozeznění co nejdřív uvedeno a bylo možné si na něj udělat samostatný názor. Zakázaných uměleckých děl už, myslím, bylo v naší historii dost a není potřeba přidávat další.

Lubomír Sůva, Göttingen

V textu došlo k záměně jmen. Po upozornění ze strany poškozené osoby jsem příslušnou pasáž upravil. Libor Stejskal, editor blogů