Prý žijeme v době zlomů. Jen málokdo si troufá předpovídat, co leží před námi. I prorokové zahodili křišťálové koule a s roztřesenými koleny čekají. Nikdo netuší, co přijde, ale v Evropě se zvedá vítr a zřejmě nenese nic dobrého. A tak jako mnohokrát před tím, v časech, které přinášejí bouři, máme my, snad pupek, snad srdce Evropy, co dělat sami se sebou. Kam ale směřujeme?

Češi mají jasno. Žije se nám prý špatně. Zvedají se daně, ceny benzínu stoupají k nebesům, politici jsou zkorumpovaní, neschopní a nejčastěji obojí. A doby, kdy se tyto problémy daly řešit efektivně a elegantně- tedy defenestrací- jsou dávno pryč. Voláme po změně. Ale jaké? Chceme-li pouštět žilou, měli bychom mít jistotu, že je organismus schopen to zvládnout. Bohužel, postkomunistický organismus našeho státu se ani po více jak dvaceti letech nebyl schopen podrobit absolutní detoxikaci. A co hůř, mutace, která napadla genovou informaci našeho národa v roce 1948, do jisté míry překonala doslova KLÍČOVOU léčbu v roce 1989 a dál, i když skrytě a v menším množství, ovlivňuje budoucí generace.

Jsem ročník 1993, v loňském roce jsem dosáhla plnoletosti. V dnešní době to znamená spoustu věcí. S radostí ukazuji občanku při nákupu láhve vína, můžu se naučit řídit auto a taky si napsat tři omluvenky do školy ročně. Jenže kolik mých vrstevníků si uvědomuje, že překročení pomyslné hranice plnoletosti dosahuje mnohem dál? Stal se ze mě také volič, a i když mám před sebou (tedy alespoň doufám) ještě pár let studia, přichází pomalé a bolestné loučení s dětstvím. Je třeba rozhlédnout se kolem sebe a začít přemýšlet o budoucnosti, ve které bychom chtěli žít a také o tom, co bychom pro to měli udělat. Jenže když se dívám kolem sebe, vidím jen hromadu mladých lidí, kteří ignorují okolní svět a nedohlédnou dál než na špičku vlastního nosu, v lepším případě na prsa spolužačky. Vystačí si s názory, které občas zaslechnou doma nebo v kruhu přátel (což může být mnohdy dost nebezpečné) a myšlení považují za zbytečně namáhavou aktivitu.

Narodili jsme se do svobodného a rozděleného státu. Začínali jsme s čistým štítem a možná proto jsme právě my ta generace, do které by měly být vkládány naděje. Nezažili jsme válku ani totalitu, můžeme říkat, co si myslíme a využívat všeho, co nám svoboda nabízí. Je tedy více než smutné, že se právě na nás projevuje neschopnost využít tento potenciál. A možná je to právě důsledek toho, že celá naše existence je před nás položena na zlatém podnose. Nikdy jsme nemuseli za nic bojovat (myslím, že státní maturity nebo ACTA jsou je slabé záchvěvy), chybí nám smysl pro vzácnost některých věcí a taky pohled do budoucna. Nechceme tvořit, chceme životem proplout a dosáhnout obecně uznávaných standardů, jejichž skutečnou prázdnotu maskuje pozlátko a obecné mínění společnosti. Ale kdo za to může? Jsou to snad rodiče? Nebo učitelé? Nebo prostě handicap, který si neseme v sobě?

Tak asi od všeho trochu. Ten nejlepší věk, který právě prožíváme, byl pro naše rodiče krušný. Puberta za železnou oponou. Když přišla revoluce, bylo jim něco přes dvacet a oni se konečně mohli volně nadechnout. Nám chtěli dát to nejlepší, bezstarostné dětství i dospívání. Jistě, je dobré, když má člověk možnost formovat si vlastní osobnost a zároveň si dosyta užít dětská léta, ale v některých věcech potřebuje prostě pošťouchnout. Jejich snaha uchránit nás starostí vedla k tomu, že mladí lidé jsou nedotčení politickou výchovou, smyslem pro zodpovědnost nebo snahou něco změnit.
¨
Myslím, že učitelské povolání prožívá období temna. A to na obou frontách. Mí vrstevníci považují studium za nutné zlo a učitele za spojence ďábla, kteří se jim násilím snaží vtlačit do hlavy nepotřebné vědomosti. Z privilegia zvané studium se stala ničivá povinnost. Problém však vidím i na straně učitelů. Proč se někteří lidé rozhodli pro toto povolání, je pro mě dodnes záhadou. A tak sedí na jedné straně znuděný žák, který čeká, až zazvoní ten proklatý zvonek, a na straně druhé mizerně placený státní zaměstnanec, který čeká na to samé, protože se na ty pubertální tváře naplněné nezájmem nemůže ani podívat. Tak jakápak snaha vést lidi k formulování vlastních myšlenek, názorů a postojů. Jedna skupina pedagogů to sama postrádá a ta druhá nemá sílu odolávat odporu studentstva.

Lidé bývají často pohodlní. Tak pohodlní, že jsou schopni zpronevěřit se sami sobě, a to jen proto, že je to jednodušší, než odvést poctivou práci. A to je problém mé generace a taky možná lidí obecně. Nemáme snahu cokoliv dělat, dokud nám nevzplane koudel pod zadkem. Ale jak bychom také mohli, když nás nikdo neučil, že už když je cítit kouř, tak je zle? Když dojde na pověstné debaty u piva, často pak lidé krčí rameny a říkají, že je třeba něco změnit. Ale že oni neví, jak a taky, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Co prý může jeden člověk změnit? A přitom by možná stačilo začít u vlastních dětí. Nejde o to, aby rodiče dělali dětem přednášky a tlačili jim do hlavy vlastní ideje. Je třeba vzbudit v nich touhu po vlastním poznání a zájem o svět kolem sebe. Voláme po změnách, ale je vůbec kde brát? Za těch 23 let se zde změnilo mnohé, jen lidské myšlení ne. Každý zůstal na svém břehu. A dokud přes tu propast mezi břehy nepostavíme most, nic se změnit nemůže. Budou tu pořád ty samé problémy, které jen dostanou nové tváře a jména.

Než bezhlavě skočíme do propasti změn, zkontrolujme si jištění. Prý žijeme v době zlomů a ta jde vždy buď využít, nebo zneužít. Zneužita byla už mnohokrát. Možná je čas přepsat historii a pro jednou tuto šanci využít.

Tereza Matějková