Nikdy jsem nebyl filmovým znalcem, naopak jsem vždycky míval v tomhle oboru značné mezery. Před pár lety jsem se rozhodl trochu to napravit a vzal jsem to z gruntu – od tradičně ceněných snímků až po vyloženě oddychové tituly, od artových filmů po čistou zábavu. A zaujala mě při tom jedna věc, která se týká snímků posledních deseti let. Víc než kdy jindy se v nich koncentruje problematika nevěry a manželských krizí, respektive obecně krizí pokročilého partnerského života. A je jedno, zda se jedná o velmi vážně laděný Nouzový východ režiséra Sama Mendese, nebo o úsměvnou hříčku Jiřího Vejdělka Muži v naději.

Nouzový východ je vynikajícím zpracováním příběhu, kdy si šarmantní muž vezme zajímavou ženu, naplní svůj americký sen, mají dvě krásné děti, a přece to nefunguje. Naopak se vše zvrhne do vypjatého psychologického dramatu, jež je ovšem až mrazivě realistické. A důvod? Vztah začal po několika letech postrádat skutečné naplnění. Zcela odlišně se s podobným tématem vypořádává snímek Ryana Murphyho s názvem Jíst, meditovat, milovat. Vypráví příběh ženy, která si na svůj život nemůže stěžovat, a přece není šťastná. Běh jejích dnů se počal topit kdesi v manželském stereotypu, a když má za doprovodu svého muže pracovně vyrazit do Aruby, dojde na kratičký, ale zásadní rozhovor. On: „Mně se nechce jet do Aruby.“ Ona: „Mně se nechce být vdaná.“ A vydává se hledat cestu za štěstím. Co na tom, že ji má Julia Roberts usnadněnou svým šarmantním úsměvem a zjevně slušným kontem.

Na dramatickou strunu hraje film Jako malé děti. Jeden z nejzajímavějších rozhovorů v průběhu celé stopáže se odehrává v dámském čtenářském klubu a točí se kolem madame Bovaryové. Byla to jen chlípná žena, která hledala cizí postel? Cizoložnice odsouzeníhodných mravů? Anebo: „Je něco krásného, hrdinského na té její vzpouře. … Jde o touhu, touhu po změně. A odmítnutí přijmout zbytek života v neštěstí.“ Protože Flaubert věděl, že respektovat realitu partnerského života by pro Emu Bovaryovou bylo neštěstím. Tak, jak to už před ním věděl Tolstoj, když psal Annu Kareninu. Jenže tehdy byl osamocen. Dnes tohle téma rezonuje ze všech stran.

Jde o to, že model manželského svazku se v podstatě vyžil. S tím, jak v posledních staletích poklesl vliv církve, se vztah k manželství změnil, takže to, co dříve byli lidé ochotni pro svůj svazek přetrpět, je dnes běžně důvodem k rozvodu a slib strávit celý život po boku vyvoleného už dnes postrádá v mnoha případech smysl. Odpoutat se od tohoto dlouhověkého modelu však není vůbec jednoduché, a tak dnes žijeme ve zvláštní době, kdy je pro většinu společnosti institut manželského svazku stále něčím samozřejmým, ale už to moc nefunguje. Počet rozvodů roste a v Česku podle statistik přesáhl 50 %. Jestliže dřív měl sňatek účel posvátného spojení dvou lidských duší, který teprve opravňoval k milostnému obcování, dnes je to často spíš záležitost pragmatismu a leckdy se ženy chtějí vdávat jen pro obřad samotný. Pak ale nejsou výjimkou lidé, kteří mají za sebou tři nebo čtyři svatby. Jaký má v jejich případě sňatek smysl, to opravdu netuším.

Do jaké absurdity to došlo, ukazuje zmíněný snímek Muži v naději. Vejdělek tu v podstatě obhajuje nevěru a činí tak velmi sympatickým způsobem, kdy každý zahýbá každému a diváci jim všem fandí. Je to sice hezké, ale vzhledem k tomu, že manželství je instituce založená ze své podstaty na věrnosti, to zároveň budí rozpaky. Co z toho plyne? Že je v současné společnosti cosi v nepořádku. To, co lidskému tělu káže jeho přirozenost, se dnes dostalo do konfliktu se společenskými konvencemi, prudšího než kdy předtím. Ne že by v dřívějších dobách měli lidé čisté myšlenky, to tedy rozhodně ne. Jen byli mnohem více spoutáni náboženskou věroukou a víra kázala odříkání. Dnes to tak nefunguje, a tak se člověk leckdy ocitá v povýtce směšných situacích. Příkladem budiž scénka ze seriálu Proč bychom se netopili, kdy jeden z mužů je silně přitahován k jisté dívce, o kterou by stál snad každý. Ví, že tuhle příležitost si nemůže nechat ujít a jako magnet se nechá vtáhnout do jejího stanu. Zároveň však nechce zradit svou ženu, a tak předem požádá kamaráda, aby „včas“ zasáhl. Ten skutečně přispěchá na pomoc v poslední chvíli. Je to samozřejmě vděčná divácká nadsázka, ale ukazuje to zcela absurdní situaci, kdy člověk sáhne až ke dnu své přirozené, přírodou dané touhy, tolik normální pro veškeré živočišné společenství, avšak musí se s pomocí druhého nechat ohlídat, aby neporušil jakési pravidlo, co si vymyslela společnost. Málokde je konflikt mezi srdcem a jakýmisi útrpnými konvencemi tak trefně obnažen jako právě tady. Ještě si vybavuji scénu z filmu Až tak moc tě nežere, kde to má muž o to těžší, že je postaven před vnady Scarlett Johansson, a to věru není legrace. Když se tahle holka objeví ve velmi sexy oblečení, odehraje se následující rozhovor: „Počkej, stůj!“ – „Co?“ – „Jsem do tebe blázen. Musím totiž nutit svůj mozek, aby na tebe nemyslel. A myslím pořád.“ – „A proč bys přestával?“ – „Protože… tyhle věci nechci dělat.“ – „Jaký věci?“ – „Třeba že spím se ženami, které nejsou má manželka.“ Asi nemusím říkat, že to nakonec nezvládne a pak na to doplatí rozpadem svého manželství. Jistě, možná vypadá jako blb a proutník, ale popravdě myslím, že většina diváků jej bude litovat.

Podle nedávného průzkumu přiznává v Česku nevěru 55 procent mužů a 34 % žen, skutečná čísla budou ale patrně vyšší. Navíc zdaleka ne každý vnímá jako nevěru flirt, líbání, důvěrné SMS, sex na jednu noc, poměr s expartnerem či orální sex. Už z toho je vidět, že nevěra je cosi relativního, co se vytvořilo v rámci naší civilizace, stejně jako manželství a monogamie. Tím navazuji na svůj článek o smyslu dějin a relativizaci hodnot. Podle etnografického atlasu George P. Murdocka existovalo na světě 1231 společností a z toho pouhých 186 bylo monogamních. Nahlédne-li člověk do živočišné říše, zjistí, že z nějakých čtyř tisíc známých savců je monogamních minimum, a to ještě často souvisí s řídkým osídlením, kdy zvíře nemá zrovna moc možností partnery střídat. Možná nejznámějším českým odborníkem, jenž poukazuje na monogamii jako na kulturní konstrukt, je profesor Petr Weiss.

Množství partnerských konfliktů tedy vzniká nesouladem mezi biologickými dispozicemi a společenskými konvencemi. Přitom právě partnerské tenze představují ve společnosti trvale neuralgické téma. Člověk se tak ptá, kdy už proboha lidé přestanou šaškovat a hrát si na něco, co jim není přirozené. Zřejmě to ještě nějakou dobu potrvá, neboť manželství a monogamie jsou natolik zakořeněné hodnoty, že hledání jiného modelu se lidstvo brání a bránit bude. Zvláště se mu budou bránit ženy, neboť rozpadne-li se současný typ rodiny, může se stát, že na výchovu dítěte v budoucnu zůstanou samy. Jenže současný model je zas nevýhodný především pro muže, což je dáno jejich biologickou predispozicí coby lovců, kteří nikdy nebyli zvyklí sedávat celé dny u rodinného ohně. Často to proto bývají muži, kdo je společností odsouzen pro podvod na své ženě, ale nikdo už se nezajímá, zdali současné uspořádání pro ně není tak trochu násilné a jestli se spíš oni nestali oběťmi společenské konvence. Vím, že nad takovým tvrzením musí všechny feministky poskočit, jako když je píchne, ale věřím, že stojí za to se nad tím zamyslet.

Paradoxně je však pravda, že snad právě díky feminismu dnes ženy za muži v nevěře až tak moc nezaostávají, a tak – vrátím-li se ke snímku Jako malé děti – můžeme Emu Bovaryovou označit s trochou nadsázky za feministku-průkopnici. Moje kamarádka Jarka je navzdory průzkumům přesvědčena, že nevěru provozuje 95 % lidí bez ohledu na pohlaví a že řešením je ono proslulé „zatloukat, zatloukat, zatloukat“, neprávem připisované Miroslavu Plzákovi. To je samozřejmě problematické, jenže co s tím? Jakým modelem máme manželské uspořádání nahradit? Tady se neobrátím k historii, ale rovnou k prehistorii, jež může být někdy ještě relevantnější. Jaké lidské společenství bylo nejpřirozenější, nezatížené socioekonomickým a kulturním balastem? Patrně to byla společnost na počátku samé existence druhu homo sapiens, tedy záhy poté, co se člověk vyvinul z opice.

Vím, že mnozí by asi v reakci na mé předchozí odstavce uvedli jeden zásadní protiargument, jímž je: láska. Vždyť ta je přímo založená na vztahu jednoho muže a jedné ženy. (Míníme zde partnerskou romantickou lásku, nikoli lásku matky k dítěti či patriota k vlasti.) Problém je v tom, že na něco takového nevěřím a že i tohle je patrně poměrně mladý koncept naší civilizace. Jistě, všichni známe ten pocit, kdy pro nás existuje jen ten jeden a nikdo jiný, jenže to je spíš zamilovanost, tedy poměrně krátkodobá záležitost, která se de facto rovná upnutí se na určitého člověka a kterou můžeme prožít třeba pětkrát za sebou pokaždé, když vyměníme partnera. Rozhodně to není nějaká magie mezi dvěma vyvolenými jedinci na celý život, naopak je to věc, již lze zakusit možná s každým druhým a která se časem změní v rutinu – tak, jako ve výše uvedených filmech.

Nejmladší generace tohle začíná chápat, jenže neví, jak se s tím vypořádat, a tak tápe. Stěží by člověk hledal v rámci české kinematografie lepší příklad takového tápání, nežli jsou Samotáři, zmatení dnešních třicátníků však ukázali velmi dobře také Zoufalci. Oproti tomu Jarchovského a Hřebejkovy postavy zůstávají příkladem těch, již se snaží žít podle zavedených pořádků, ale příliš to nezvládají (Nestyda, Medvídek, Nevinnost). Hřeší, ale mívají sympatie diváků (obzvlášť pokud je ztvárňuje Jiří Macháček). A proč?

Protože někdy není problém v jedinci, jehož společnost odsuzuje, ale ve společnosti samotné.

Martin Rataj