Mitt Romney při své cestě po Evropě ukázal jako správný republikánský kandidát posledních let. Vizuálně autenticky americký a zoufale neobratný. Ve stylu Mirka Topolánka, chlapa s gulemi, stihnul urazit všechny důležité mezinárodní partnery, které potkal. Proč tak zřetelně připomíná Bushe mladšího?

Z republikánovy komunikační neohrabanosti lze vinit jeho tým poradců, případný prezident USA přeci nemůže být expertem na všechno. Nicméně slova o slabé připravenosti Londýna na Olympiádu, veřejné přiznání schůzky s šéfem britské kontrarozvědky, označení Ruska za nepřítele číslo jedna a hulvátské chování v Izraeli jsou ukázkovou neohrabaností, kterou si praktikující politik nesmi dovolit ani opilý. Jenže ano, vyprázdněnost a zapouzdřenou politických stran nepřivádí do centra dění talentované veřejné činitele, ale businessmany.
Obchodníci, kteří mají velice malé či žádné zkušenosti z vrcholné politiky neznají základní pravidla a praxi fungování v ústavních funkcích, a proto dělají elementární chyby pro pozdvižená obočí. Romneyho rétorické přestřely mohou sloužit jako vtipná srpnová anekdota, avšak zřetelně ilustrují nepopiratelný fakt – bývalý guvernér jednoho federálního státu netuší o zahraniční politice téměř nic.

Prezidentská loutka

Když by se nám toto tvrzení zdálo moc hrubé, můžeme jej omluvit tím, že je přeci manažer, který postaví americkou ekonomiku na nohy a na zahraniční politiku bude mít tým poradců. Jenže jakých poradců? Těch, kteří mu evidentně doporučili výše uvedená prohlášení? Je obecně známo, že se George W. Bush obklopil týmem lidí, kteří jej v zahraničních krocích, jemně řečeno, manipulovali. Když sotva víte, kde je Izrael, těžko můžete tušit něco o jeho hlavním městě, geopolitických problémech oblasti či iránském jaderném programu.

Zdokumentovaný je vliv Bushova viceprezidenta Dicka Chenneyho či ministra obrany Donalda Rumsfelta na vylhanou invazi do Iráku, mučení vězňů na Guantanámu či falšování informací americké rozvědky. Kam tyto kroky USA ve světovém měřítku dovedly, je evidentní. Afghánistán se do několika měsíců po odchodu západních sil stane Talibanstánem a Irák bude dál divokým koněm regionu, akorát bez Saddáma, o žádném demokratizačním efektu nemůže být krom oficiálních textů řeč.

V současné době neexistuje nic, co by svět přesvědčilo, že Romney v jestřábích zahraničněpolitických rozhodnutích jiný než Texasan Bush. Zoufalost valné většiny dřívějších republikánských protikandidátů jen dokresluje obrázek (vnímaný světem jako stereotyp o americké nevzdělanosti mimo hranice jejich kontinentu) – jeden kandidát se bál Číny, která by získala jaderné zbraně (již je pět dekád vlastní) či si na dnešní mapě pletli Rusko se Sovětským svazem.

Nebezpečný republikán

Pokud si Američané zvolí manažera, který jich slíbí postavení domácí ekonomiky na nohy, zvolí si zároveň i politika středního formátu, který má pořád vnitřní pocit, že zuří studená válka. Jeho volební heslo Believe in America je pro prodavače z Clevelandu sice stejně líbivé jako putinovské navrácení mezinárodní váhy ovdovělému Rusku pro ruského vojáka - avšak pokud si Mitt Romney neudělá pořádek ve svých poradcích pro mezinárodní otázky, může se jeho prezidentství stát stejně hořkým jako osm Bushových let v Bílém domě.
Obamův pragmatický a analytický styl vyvažování velmocí s Indií, přesunu pozornosti do Asie, restartu vztahů s Ruskem a zdrženlivý postup na Blízkém východě se zdá být cestou, jak konkurovat ekonomickému nástupu Číny. Romneyho neodhadnutelné charisma neřízené střely může kartami pěkně zamíchat, což ve výsledku pocítí hlavně střední a malé státy stojící mezi strategickým trojúhelníkem - USA, Ruskem a Čínou.

Další americký prezident bude v zahraniční politice stát před rozhodnutím, jak se postavit asertivnějšímu Rusku, vyvažovat s Čínou a řešit evergreen na Blízkém Východě, kde se mezitím narodilo několik dětských demokracií.
Jak by se Mitt Romney zachoval směrem k Iránu, Sýrii, Rusku či Pákistánu, zůstává otázkou. Snad ne tak, jako jeho republikánští spolukandidáti či jestřáb Bush.

Jakub Janda