Nejen chrup, opice mají také zrovna tolik krčních obratlů jako člověk, tedy sedm (tak stejně jako žirafa). K mému prvnímu setkání s opicemi došlo ve Východní Africe, pokud neberu v úvahu zoologické zahrady nebo dokonce cirkus. Ten mi však nabídla Pepina, samička kočkodana obecného (Chlorocebus aethiops).

Přijel jsem i s rodinou téměř na tři roky do Tanzánie, v oblasti kolem města Iringa jsem měl na starosti veterinární službu. Jakýsi farmář se zřejme chtěl zbavit obtížné opičky, naivně jsem jeho “dárek“ přijal, abych pobavil mého tehdy sedmiletého syna a o tři roky starší dceru. To se mi dokonale podařilo, Pepina sedávala na stromě před oknem, za kterým jsem měl psací stůl. Upřeně mne pozorovala a učenlivě imitovalla, větvičku používala jako tužku a bušila do větve jako do psacího stroje. Jakmile někdo otevřel dveře do domu, bleskově do něj vnikla, ukořistila banán, věděla, kde jej najít, usadila se na záclonové tyči u stropu pokoje, elegantně jej rozbalila a házela po mně slupky. Byla to pro mne škola etologie, biologie chování zvířat, discipliny úplně ignorované během mého studia na Vysoké škole veterinární v Brně po roce 1948. Biologie a z ní vycházející další obory tehdy byly podřízeny marxistické doktríně o manipulovatelnosti mas, etologie se do tohoto systému lysenkovštiny nehodila. Můj pracovní obvod v Tanzánii byl velký jako Čechy a Morava dohromady, jednou, když jsem odjel na několikadenní pracovní cestu, náš kocour Rasputin zalezl po postel a když ho manželka pokoušela vytáhnout, pokousal ji, tak se nikdy před tím neprojevoval. Věděla, že to není normální, zavolala na můj úřad, přijeli dva veterinární asistenti, kocoura chytili spolu s Pepinou a utratili s podezřením na vzteklinu. Mozek Rasputina byl poslán na vyšetření do Daresalámu, výsledek byl pozitivní, manželka dostala čtrnáct podkožních injekčních vakcín, každý den jednu, dopadlo to dobře, vzteklý jsem byl já, že jsem nebyl v tak kritické době doma. Krátce na to, náš syn přišel ze školy celý zářící domů s malým kočkodanem v náručí, koupil ho za svoje kapesné od afrického spolužáka, pojmenoval ho Koko. Měli jsme také pekinézského palácového psíka jménem Taj-taj, kterého u nás bez velkého ptaní nechal zdrcený Angličan, vracel se do Evropy a nemohl jsem mu vydat povolení k vývozu vzhledem ke vzteklinové karanténě. Tento pes neměl rád nikoho kromě kočkodana Koko, hrávali si a pokud mohli, spávali spolu.

Z Tanzánie jsme se dostali do Austrálie. I když jsem o tomto světadílu tehdy nevěděl téměř nic, opice mne mezi protinožce nepřivedly. Bratr mi poslal knihu, český autor psal, že byl za prvni republiky plavčíkem na jakési zaoceánské lodi a na začátku války vstoupil do služeb britského královského námořnictva. Sydney a okolí jsem tehdy příliš neznal, ale popis města a výlet do Modrých hor s českým děvčetem, jak jinak v románu, si mi zdál přijatelný. Válečná loď pak zamířila k ostrovu Papua Nová Guinea a čtenář se v jinak obratně napsané knize dozvěděl, jak se plavili kolem strmých břehů a po vylodění byli námořnící vítání nejen místními kráskami s věnci kolem krku, ale také na palmách skotačícími opicemi. Po kratší době v Austrálii jsem další dva roky pracoval na tomto ostrově, palmy tam byly, opice ale ani jedna, příkré mořské břehy jsem tam také neviděl. Pracovní úkoly mne tam zavedly do mnoha končin, takže jsem si jist, že spisovatel si opice vymyslel a nepřišel na to ani zodpovědný redaktor. Byl to válečný román a docela dobře se četl, až na ty opice.

Na ty jsem si několik let počkal. Australský úřad pro pomoc rozvojovým zemím mne poslal na dva roky do Botswany hraničící s Jižní Afrikou na jedné straně a Zambií na severu. Moje stanoviště tam bylo ve středu pouště Kalahari, ve vesnici bez elektrického proudu a s jedním obchodem. Moje manželka na rozdíl ode mne nadšená nebyla, dcera a syn vyrostli a zůstali v Austrálii, pro mne to byl ale profesionální ráj přes jakoukoliv pracovní obtižnost. Na poušti, ve skutečnosti na savaně, opice nebyly, ale za to kromě rančersky odchovávaného dobytka mnoho druhů pro Středoevropana exotických zvířat včetně lvů. Ředitelství služby v hlavním městě mne dvakrát poslalo vždy na několikatýdenní pracovní pobyt mimo můj obvod do oblasti zvané Okavango, kde se velká řeka pramenící někde v Angole nevlévá do moře, ale rozpouští mnoha rameny v písku a tvoří bažiny. Odlehlost si vynutila se utábořit ve stanu, dva pomocníci měli obavy z krokodýlů a uchýlili se mezi křováky do přístřešku na kůlech. Jedno odpoledne po návratu z terénu jsem viděl, že je zle. Všechno lítá co má peří! Na stan se vrhli paviáni (Papio cynocephalus) , roztrhli jej od vrchu dolu a něco k snědku hledali v péřovém spacím pytli. Mým kalahárským pomocníkům to bylo k náramnému smích, mně nikoliv, jak budu nejméně deset dnů spát? To bylo ještě horší než zůstat na poušti bez boty. Přijela za námi dcera, chtěl jsem ji ukázat, jak bušmeni loví antilopu z luku vystřeleným otráveným šípem. Večeřeli jsme kousek od stanu, u kterého jsem si nechal šněrovací boty, přiblížila se hyena skrnitá (Crocuta crocuta) a jednu botu odnesla. Zkuste zůstat na poušti a skákat po jedné noze a v obchodě v naší domovské vesnici boty nevedli, křováci chodí bosí a bílých tváří tam nežilo více než dvacet a nepochybně si boty v poušti hlídají lépe než já.

Světová organizace pro potraviny a zemědělství (FAO) mne poslala do Vietnamu. Na volný víkend jsem se vypravil za město Hanoi, do hornatého deštného pralesa. Znenadání se na mém pravém lokti ocitla malá opice, makak rézus (Macaca mulatta) a zahryzla se do zápěstí. Zakryl jsem ji oči, odtrhla se, utekla do lesa a nechala mne s hlubokou krvácející ránou. Více mne znepokojilo pomyšlení, že byla infikovaná vzteklinou, chování opic není tak agresivní, pokud nejsou vyprovokované. V Hanoi jsem se dostal tři injekce, každý den jednu. Nová metoda je již jiná než ta, která potkala moji manželku. Při posledním zákroku mne mladá vietnamská doktorka požádala, abych ji vzal do Austrálie. Nešlo o nic jiného než ji vytáhnout z komunistické klece. Se zahanbením se přiznávám, že to bylo mimo moje možnosti a nemohu na to zapomenout.

Na cestě po Sumatře jsem jednou nocoval v bungalovu a večeřel v přilehlé otevřené restauraci. Talíř byl plný všeho možného podle malajské kuchyně, než jsem se pustil do jídla se střechy se na stůl snesl hulman ebenový (Presbytis thomasi), přesně a bleskově se zmocnil jediného kousku masa mezi zeleninou. Na tu měl chut´také, zahnal jsem ho a ze střechy na mne vrhal zlostné grimasy za výhružných nadávek „kek-kek“. Když jsem po večeři odcházel, čekal již mezi keři a pokoušel se zmocnit mého fotoaparátu. Naštěstí se mu to nepodařilo, bůhví co by s ním dělal. Na Borneu jsem zažil ještě dramatičtější příhodu. Jel jsem tam za orangutany (Pongo pygmeus) a fotografoval jsem jich tam spoustu, zblízka na zemi a zdálky v korunách stromů. Při cestě z pralesa šla přede mnou mladá žena, Japonka, jak jsem v zápětí zjistil, náhle se u ní objevil orangutan (malajsky “muž z lesa“) a skočil ji na záda. V Tarzanových dobrodružstvích jsem jako kluk se zatajeným dechem četl, že lidoopovití mají zájem jen o blondýny, takžel cíl přepadu byl malý ruksak na zádech černovlásky a v něm zřejmě něco k jídlu, jak pro ni, tak pro orangutana. Oba křičeli, každý jinak, nerozuměl jsem ani jednomu, situace mi byla ovšem jasná. Přiběhl jsem k nim a řemínkem fotoaparátu šlehl opa přes záda, vycenil na mne zuby a zmizel v koruně stromu.

Před časem proběhla sdělovacími prostředky zpráva o úspěšné transplantaci celého obličeje postižené ženy, přišla o nos, bradu a tváře, operaci provedl v Bostonu žijící chirurg dr Bohdan Pomahač, absolovent olomoucké lékařské fakulty. Znetvořil ji devadesátikilový šimpanz, když navštívila přítelkyni, která veleopa chovala v domácnosti. Šimpanzy (Pan troglodytes) v přírodě jsem v západní Tanzanii jen zahlédl. Více jsem se chtěl zmínit o těch, kterým se říkalo trpasličí šimpanzové, dnes bonobos (Pan paniscus), jde o samostatný druh. Je to náš nejbližší žijící příbuzný sdílející s námi přes 98% DNA. Vrátím se k němu jindy. Vyžaduje si to.

Miloš Ondrášek
Melbourne