První část textu najdete ZDE

Luděk Olšový

Do cíle zbýval poslední a nejhorší úsek v délce sedmdesáti kilometrů, který nám měl zabrat více, než dvě hodiny. Překvapením ovšem nemělo být konce. Před hřbetem oddělujícím satmárský a maramurešský kraj nás čekal průjezd obcemi Cerveze a Huta Cerveze. Dcera byla jak v Jiříkově vidění. Rozbitou silnici nedovolující rychlost přes třicet lemovala ohromující sídla velikosti menších paneláků s oplocením v ceně malého rodinného domku. Stavby s rukopisem dvou tří architektů, z nichž nejméně jednomu náleží přívlastek „nekonvenční“ či „kontroverzní“, jsou zde naplácány jedna na druhou bez jakékoli kompozice či záměru a vytvářejí s původními malými domky neuvěřitelnou směsku naprosto nezachytitelnou fotoaparátem či kamerou.



Neobaroko v Cerveze

Na mnoha místech se stavělo, předělávalo, dokončovalo, začínalo. Připadali jsme si jak na stavbě babylónské věže naležato.

V dané chvíli nás nenapadlo jiné vysvětlení, než že se tento odlehlý kout stal rejdištěm mafie nebo rumunské poslanecké sněmovny. Přemítali jsme, zda jsou neuvěřitelně honosná sídla financována z obchodu s drogami, bílým masem či zbraněmi, anebo místní elita mistrně tuneluje evropské rozvojové fondy. Vysvětlení původu této „nádhery“ se mi podařilo zjistit teprve později od jednoho znalce místních poměrů, bylo neuvěřitelně prosté.

Po krvavém konci Ceausescova režimu se začalo poměrně rychle hroutit národní hospodářství. Rychlost byla dále umocňována zaváděním ekonomických reforem nutných ke splnění podmínek umožňujících vstup do EU. Byly bezhlavě zavírány a rušeny podniky v celých oblastech, obyvatelstvo zůstávalo bez jakékoli možnosti výdělku, potažmo podpory státu. Dotace z EU mající umožnit restrukturalizaci kraje skončily v číchsi kapsách na cestě z Bukurešti. Následoval nevyhnutelný exodus ekonomicky činného obyvatelstva za obživou, přičemž doma zůstávali staří, nemocní a matky s malými dětmi. Následně se život v regionu stabilizoval poté, co se rumunští sezónní dělníci uchytili v jiných částech Evropy a započali se na zimu vracet domů s vydělanými penězi. U inteligence tomu je bohužel jinak, ta prý zůstává v zahraničí a následují ji celé rodiny. Šikovní a vlastenecky vychovaní rumunští řemeslníci si však domů přinesli svérázný obraz bohaté Evropy a po pár letech jej započali realizovat podle svých představ a možností ve svém rodišti. Tak se stalo, že byly původní malé domečky vybourány a na jejich místě se dnes tyčí nejméně třípatrové stavby, pokud možno aspoň s jednou věžičkou, kulatým rohem, umně zakřivenou střechou či jinou výstředností.



Kolik tahle nádhera z obkládaček stála, jsem se neměl koho zeptat.



Sošná výzdoba k tomuhle plotu sedne.

Vše je korunováno oplocením z dvoucoulových trubek z nerezové oceli, případně dva metry vysokými ohradami z ručně kovaných dílců s pozlacenými konci. Kníže Rohan by zbledl závistí. Zahrady pak obývá nerůznější sádrová havěť, pokud možno v nadživotní velikosti, mezi níž občas proběhne děda – údržbář či babička – nákupčí, nezřídka bydlící v chaloupkách stojících za těmito monstry.



Nic není dost drahé...



Ještě menší solitér k sádrovému trpaslíčkovi.

Po zhlédnutí tohoto panoptika už zbývala jen cesta do druhého průsmyku na této trase. Početnými serpentinami jsme vyšplhali na vrchol a zastavili na parkovišti přímo u podivné betonové skulptury v reálně socialistickém slohu, oznamující, že se nalézáme na hranici kraje Maramures. Technická přestávka sestávala z úlevy v přírodě, pořízení pár snímků a kontroly upevnění nákladu. Dvacet tun drátu stočených do orbitů vyniká obzvláštní neposedností a občas se někomu z řidičů na této silnici stane, že se náklad poroučí do plachty, v horším případě až na zem. Výsledkem jsou pak zdržení, škody na autě a na zboží, reklamace, nechutné tahanice s pojišťovnou, punc nespolehlivého dopravce. Takové riziko nestojí za ztrátu deseti minut věnovaných kontrole úvazků nákladu.



Takto je třeba zabezpečit náklad proti pohybu.

Svačinku v podobě jablek jsme už hryzali na sešupu do údolí Tisy. Silnice své parametry nezměnila, naopak v zatáčkách jsme si museli s ostatními auty dávat přednost. Je pravdou, že osobní auta jsme přesvědčovat nemuseli, ale náklaďáky supící v protisměru do kopce jsme pouštěli vždy, panuje zde nepsané pravidlo, že kdo jede do kopce, má zelenou. Cesta se poznenáhlu rovnala a její kvalita se zlepšovala spolu s krátící se vzdáleností k místní metropoli. Postupně se dala rychlost zvýšit až na padesátku, pokud tomu ovšem nebránily koňské povozy, pendlující ve zdejších vesnicích s mimořádnou intenzitou.

Koně jsou v Rumunsku samostatnou dopravní kapitolou. V chudších oblastech jich je mimořádné množství a používají se jak při zemědělské činnosti, tak ke klasickému povozničení. Mohli jsme na silnici spatřit vozy se zemědělským nářadím, s nákladem píce, sena, obilí, naštípaných bukových polen, stavebního materiálu, zkrátka čehokoli, co bylo nutno převézt a zákazník netrval na rychlosti a objemu převáženého zboží. Pro majitele spřežení to je vítaná příležitost přivýdělku k zemědělské činnosti, která je živí.



Copak budeme tankovat, naftu pro traktor nebo benzín do pil.

Evropskou raritou je pak přidělení registračních značek povozům v totožné podobě, v jaké ji známe na autech. Je ovšem skutečností, že v tomto kraji se značkou velké štráchy nedělají, za celou cestu jsme ji viděli jen jednou. V jiných oblastech Rumunska je však policie zřejmě akurátnější a žádný povozník si nedovolí vyjet na cestu bez značky, předepsaných odrazek a červeného světla, pokud se jen trošku sníží viditelnost.



Nepředjedu, ani když mám pod kapotou 500 koní.

Po závěrečném kličkování městem jsme načas přijeli do firmy. Skladník s vozíčkářem dokonce odložili svačinu, aby nás promptně vyložili, na nás však čekalo další nepříjemné překvapení.



Ve fabrice se svačí venku, jídelna zavřená bez náhrady.

Rumunské ministerstvo vyhlásilo kvůli vysokým teplotám přechodný zákaz jízdy kamionů až do dvaceti hodin místního času, aby nepoškozovaly už tak mizerné silnice. Vyhlídka na strávení dne v rozpálené kabině nebyla nijak povzbuzující, bylo jasné, že tento den už nenaložím v Maďarsku, jak jsem původně zamýšlel. Následoval telefonický maratón vysvětlování, přesvědčování, proseb a výhrůžek, aby klienti pochopili, že něco takového je v jednadvacátém století a Evropské unii docela dobře možné. Po dvou hodinách jsem přesvědčil zákazníka, aby mi nakládku nerušil a přehlásil mne na další den. Abychom nezhynuli vedrem a nudou, vymyslel jsem náhradní program. Podle mapy byl přímo ve městě přechod na Ukrajinu. Přestože jsem nikde neviděl žádný ukazovatel, rozhodl jsem se prozkoumat tuto možnost.

Pomocí firemního portýra a kouzelného dědečka v podobě šedivého, shrbeného a kolozubého hradlaře v neuvěřitelně špinavé ajznboňácké uniformě lámajícího ukrajinštinu jsme našli cestu k mostu vedoucímu na Ukrajinu. Byl postaven z dotací EU před deseti lety po velké povodni, byl dřevěný – asi aby při další povodni uplaval ještě lépe, než ten původní, a bylo nad mé duševní síly pochopit skutečnost, že dva ocelové oblouky na ukrajinské straně zůstaly původní. Jestliže to byl záměr architekta, pak se mu dílo opravdu podařilo, nic nemohlo vypadat hůře, než tento slepený paskvil. Když jsem viděl, že po mostě klidně korzují pěšáci a fronty aut přejíždějí sem a tam, opustila mne počáteční nedůvěra k této vlaštovčí stavbě a vydali jsme se po mostě vpřed.

Ukrajinský oficír v kukani byl mírně zmaten mou ruštinou, jakož i faktem, že se vydávám za turistu a jdu pěšky s rukama v kapsách. Nakonec si nás přišlo prohlédnout pět důstojníků, načež mi došla trpělivost a otázal jsem se, proč také tak pečlivě nekontrolují osobní auta s českými registračními značkami. Skutečně, zatímco pohraničníci nedůvěřivě prohlíželi naše pasy, k odbavení přijelo několik vozů značky Audi s plzeňskými značkami a v mafiánské úpravě, tj. v černé metalíze a s téměř černými skly. Pasažérům se v rukou objevily rumunské pasy a na lampasáky začali chrlit zakarpatské staccato. Hle, jak elegantně obejít všechny zákazy a nařízení chránící eurozónu před nežádoucími osobami. Ukrajinští strážci zákona byli poněkud zaraženi, co jsem si to dovolil, ale nakonec nám s brbláním po třikrát opakované otázce, kdy se budeme vracet zpátky, otiskli razítka do pasů a mohli jsme vstoupit na ukrajinskou půdu do městečka Solotvino.

Záhy po vstupu jsem zjistil, že zde se od dob Sovětského svazu nezměnilo téměř nic. V boudičce na spadnutí sídlil podivný státní úřad, jakýsi kříženeček banky a pošty, jehož šéf lál na sovětské telefonní linky po celou dobu, co jsme čekali na výměnu pár dolarů za místní grivny, za řeč stála jedna restaurace a pobočka kyjevské banky, kde byl dokonce k vidění bankomat.



Neobaroko, tentokrát Made by Solotvino.

V obchodech stále slanečci vedle zákusků a svetrů na jednom pultu, jediné novum byla za sovětských časů příliš často nevídaná tržnice a pár malých obchůdků se záplavou čínského zboží. Z nemnoha ulic byla vyasfaltovaná pouze jediná, ta, která vedla k místní maličké nemocnici a solnému dolu. Teprve později jsem zjistil, že zdejší lidé udělali z nouze ctnost a z odpadních vod solného dolu vybudovali jakési lázničky a koupaliště. Jenže po jedné povodni se milé slané jezero poroučelo kamsi do podzemí, takže bylo po atrakci a turistech. Odpadní vody se z důvodu bezpečnosti odvádějí dále od městyse, aniž by se kdokoli dále staral o minimální propagaci a turistické využití. Po dvou hodinách šmejdění jsme uznali, že Solotvino nás už nemůže ničím překvapit a vyrazili jsme zpátky do Rumunska.



Státní instituce v Solotvinu.

Prošli jsme ukrajinskou celnicí a vykračovali si hrdě po mostě do Evropské unie, když nás náhle předběhla ukrajinská důstojnice s mobilem na uchu. Z legrace jsem řekl dceři, že utíká požádat o naše zadržení, protože jsme porušili přísný zákaz fotografování čehokoli ukrajinského, o čemž nás informovala obrovská tabule na vstupu. O to více jsem byl překvapen, když jsme došli na rumunskou stranu a byli jsme zahnáni do kouta, načež nám byly odebrány pasy.



Most - paskvil s naštvanou ukrajinskou důstojnicí....

Z povzdálí jsme sledovali vzrušený hovor Ukrajinky s rumunskými kolegy a lapali každé slovo jejich slovního ping pongu a občasné gesto k nám. Dokonce jsme začali přemýšlet nad poněkud zoufalou možností nějak se ztratit mezi několika rumunskými pěšáky, kteří tudy dále nerušeně procházeli, ale naštěstí toho nebylo potřeba. Ukrajinka se poněkud naštvaně otočila a odcapala po mostě na Ukrajinu, Rumuni nám s neméně naštvanými výrazy podali naše pasy. Pokusil jsem se z nich vydolovat nějaké vysvětlení, ale po slovech „černé audi“ jsem toho raději nechal, bylo na nich jasně vidět, jak jim stoupá krevní tlak. Oddechli jsme si a po zbytek cesty k odstavenému kamionu jsme debatovali, k čemu jsme se připletli.

Čas poněkud pokročil a bylo nutno řešit, jak splnit neuvážené sliby, které jsem rozdával dopoledne ve snaze nepřijít o přepravu z Maďarska na Moravu. Ať jsem počítal, jak jsem chtěl, stále jsem nemohl skloubit jízdní časy se sociálními předpisy. Nakonec jsem se rozhodl zariskovat a vyrazit na trať i v době zákazu. Můj úsudek byl následující – když jsou místní policisté tolerantní ke koňským spřežením, možná se s nimi domluvím i já. Silnice byly v žáru atakujícím čtyřicítku téměř prázdné, takže jsme bez problému dosáhli hranice kraje. Tam nás ovšem čekal zátaras, za nějž by se nemusela stydět ani protiteroristická jednotka. Nastal čas tvrdého vyjednávání a nekonečných diskuzí. Mladí policisté naštěstí uměli anglicky stejně špatně jako já a evidentně se ve službě nudili, takže mne od služebního auta nevyhnali hned. Po půlhodině mletí pantem a vychvalování zdejší krajiny jsem z nich vymámil slib, že když jsem prázdný a mé pneumatiky nedevastují silnice o nic více, než off roady místních bossů, pustí mne hodinu před koncem zákazu dál. Myslel jsem, že jde pouze o taktický manévr, aby se mne zbavili, ale kupodivu ve smluvenou dobu opravdu přišli a sdělili mi, že mohu pokračovat v cestě. Zajásal jsem a s chutí přerušil nucenou siestu.

Po cestě jsem přepočítával, o kolik mi ušetřená hodina pomůže ke splnění slibů daných zákazníkovi. Následovalo probírání možností přenocování na dané trase. Východní cíp Maďarska je mezi řidiči kamionů smutně proslulý krádežemi nafty a součástek z aut. Jedná se především o rezervní kola, zrcátka, svítilny a jiné lehce demontovatelné součásti. Občas se přes noc ztratí z tahače rovnou celá nádrž i s naftou. Nakonec jsem se rozhodl dojet do Matészalky a zkusit přespat na pumpě hned vedle Tesca, jak mi bylo doporučeno jedním kolegou.

Na čerpací stanici k nám byli poměrně vstřícní, přestože jsme netankovali a utratili pouze dvanáct euro za maďarskou známku. Pouze se spaním byl malý problém, na dotaz, kde mohu zaparkovat, mi obsluha ukázala místo za značkou oznamující zákaz vjezdu pro nákladní auta. Už tam sice stál jeden Maďar, ale moc se mi to nezdálo. Jen co jsem zaparkoval na vykázaném místě, započal rej neustále najíždějících rumunských kamionů, jejichž řidiči povětšině v Tescu doplňovali zásoby. Parkoviště postavené pro osobní auta jim činilo nemalé potíže, což řešili hlasitou výměnou názorů, případně řádným troubením. Když se překulila druhá hodina s půlnoci a rambajs neustával, začal jsem být nervózní. Paneláky všude okolo, v zákazu vjezdu pět Rumunů řve jak na lesy, tůrují motory a troubí na klaksonech jako blázni. Tohle nemůže dobře dopadnout, za pár minut tu bude policejní hlídka a schytáme to všichni.

Vyskočil jsem z auta s tím, že si půjdu sjednat alibi k pumpařům a zůstal jsem hledět, jak tele na nová vrata. Před budovou čerpačky se rozvalovali na židlích dva příslušníci Rendörség, popíjeli kávu, pojídali hamburger a nahlas komentovali dění na parkovišti před Tescem. Ani je nenapadlo, aby nějak zasahovali do činnosti rumunských řidičů, naopak jsem měl pocit, že se snad mezi sebou sázejí, který z nich vylomí další obrubník, najede do obrovského balvanu na trávníku, anebo urazí zákazovou značku. Po půlhodince konečně znuděně nasedli do služebního vozidla a odjeli honit zloděje neznámo kam. Oddechl jsem si, částečně i proto, že kejkle s návěsem zde prováděl už jen jediný Rumun, který se celkem logicky neměl s kým hádat a na koho troubit, takže jsem se mohl těšit na čtyři hodiny relativně klidného spánku.
Třetí den našeho putování už probíhal méně dramaticky. Na místo nakládky jsem sice nedojel v domluvenou hodinu, ale bylo to o chloupek dříve, než začaly drnčet telefony s nejapnými dotazy, proč ještě nejsem naložen.

U ukrajinských hranic je několik železničních překladišť, na nichž končí širokorozchodná trať z bývalého SSSR. Na jednom z těchto míst jsme měli naložit třiadvacet tun průmyslových sazí pro český gumárenský podnik. Praxe je taková, že saze se přivezou ve vagónech z Ruska, přesypou se do obrovských sil a z nich se plní cisterny a tunové big-bagy, jež se rozvážejí doslova po celé Evropě. Nakládal jsem již v několika těchto distribučních centrech a vždy jsem se podivoval, proč dostanou dělníci namísto respirátorů na počátku směny bílé rukavičky, jako by měli strávit osm hodin v tanečních. Na konci směny totiž všichni bez výjimky vypadali, jako by strávili týden bez mytí v uhelném dole u kombajnu.

Stejně tomu bylo i tentokrát. V poledne jim svítila z černých obličejů jen oční bělma. Já jsem na tom byl obdobně, za dvě hodiny asistence u nakládky jsem ještě sice byl k poznání, ale o sazích jsem věděl své. Notebook i foťák putovaly do igelitu ještě před příjezdem, já jsem se po nakládce osprchoval, převlékl se do nezaprášeného oblečení a vyfoukal celou kabinu stlačeným vzduchem. Saze tohoto druhu jsou totiž mimořádně jemné, svrchní oděv je nezastaví a zviditelní se až později v místech, kde se zaprášeného oblečení něco dotýká. Při první nakládce tohoto zboží se mi stalo, že jsem měl po hodině jízdy krásné žluté triko ozdobené šikým černým pruhem přes hruď a záda jsem měl pro změnu začerněna celá.
Zůstává zodpovědět otázku, proč maďarští dělníci v takovém sajrajtu pracují. Zdejší kraj kromě zemědělství příliš pracovními příležitostmi neoplývá a prudké omezení výměny zboží se zeměmi bývalého SSSR se zde podepsalo dosti tvrdě. Proto zde není problém sehnat pracovní sílu doslova za pár šupů a za pracovních podmínek u nás naštěstí ještě stále nepředstavitelných.

Ještě ten den večer jsme vyhodili kotvu v domovském přístavu, saze jsem jel vyložit až brzy ráno další pracovní den. Z hlediska profesionálního řidiče jsme prožili třídenní selanku, nikde žádný opravdový problém, ujeli jsme pouhých 1.360 km bez pokuty, bez nehody, bez jakékoli technické závady na vozidle.
Přesto romantický zápal dcery jaksi vyprchal. Prohlásila, že tuhle práci by nedělala za nic na světě a po dvaadvaceti hodinách strávených za Tisou je ráda, že nemá trvalý pobyt na východ od řeky Moravy.