Úvodem: Kdo čeká objevnou cestu, podrobný popis země či detailní rozbor politické, případně hospodářské situace, bude zklamán. Jedná se o pokus zachytit mizivou, byť krásnou část rumunské země tak, jak ji je možno vidět zpoza volantu velkého auta, avšak pohledem osoby na tento způsob poznávání světa nezvyklé, kladoucí zvídavé otázky, které si my dospěláci, potažmo životem omlácení profesionální řidiči, už dávno neklademe. A nezastírám, že se pokusím i o prezentaci práce řidičů kamionů, o níž má většina laiků silně zkreslené představy.

Luděk Olšový

Hlavním aktérem této cesty byla má maličkost, iniciátorem pak má mladší, těžce pubertální a romanticky založená dcera.

Na samotném počátku nebyl Big Bang čili Velký třesk, nýbrž touha dcery poznávat daleké kraje a telefonát z nejmenované spedice nabízející přepravu do města Sighetu Marmatiei, ležící v oblasti Maramures, což je velmi zhruba cíp Rumunska, kde se stýkají státní hranice s Maďarskem a Ukrajinou, kraj, jemuž dominuje řeka Tisa a rozlehlé bukové lesy navazující na pohoří příhodně zvané Bukovina.

Hned na úvod jsem se setkal s problémem v podobě asi 40 kamionů, které přijely na nakládku přede mnou. Jednoduchou matematikou jsem si spočetl, kolik hodin strávím čekáním na nakládku, a musel jsem konstatovat, že týdenní plán práce je v troskách. Sociální předpisy pro řidiče silniční dopravy jsou definovány precizně, záznamy z digitálních tachografů jsou těžce zfixlovatelné, kontroly přísné a neúplatné, pokuty drakonické. A jelikož jsem zrovna neměl zbytečných pár desítek tisíc korun, zvedl jsem telefon a sdělil dceři, že se start posunuje o jeden den. Tropický den strávený v pokuřujících železárnách jsem, jako již tolikrát, připsal na oltář svého povolání a špatné práce železárenských dispečerů.

Druhý den v devět dopoledne jsme tedy konečně mohli vyrazit. Naše cesta vedla ze severní Moravy přes Slovensko a Maďarsko do pohraničního rumunského města Satu Mare a dále pouhých sto kilometrů přes dva horské hřbety do lůna kraje Maramures.

Nepoučený laik by očekával neobyčejné zážitky až někde za řekou Tisou. Dcera se však oprávněně podivovala již na Slovensku. Poprvé, když jsem na slovenských hranicích z police vytasil a na okno připlácl nestvůrnou plastovou krabici, neustále pištící, z okna padající, ve výhledu z auta překážející a odečítající mýto za slovenské silnice. Podruhé, když jsme najeli na betonku mezi Martinem a Turčianskými Teplicemi. Na smutně proslulou českou D1 jsme v tu chvíli vzpomínali s opravdovou nostalgií. Jízda po této silnici připomínala spíše terénní závod, než jízdu kamionem po evropské silnici první třídy, navíc ještě draze placené. Čtyři kačky za kilometr hopsání po okresce nepřipouštějící vyšší rychlost než šedesátku, je opravdu docela dost. Třetí událost šokovala i mne. Při najetí na sjezd z dálnice u města Zvolen se ozvala podivná dutá rána a hned na to mohutné syčení. Navíc se celé auto zahalilo do ohromného oblaku prachu. Na tzv. šusdefekt pneumatiky byla rána slabá, proto jsem počítal s prasklým vlnovcem, což je jakási gumová poduška naplněná stlačeným vzduchem, která zabezpečuje pérování vozidla namísto klasického ocelového péra. Pomalu jsem zastavil a vyskočil z kabiny. Po doskoku na silnici mi bylo vše jasné. Bratia Slováci se zhlédli v opravách silnic sovětského typu. Starou vozovku napenetrovali horkým asfaltem a pak ji posypali drobným mletým kamenivem bez jakékoli další úpravy. Problém byl v tom, že vrstva kameniva byla vysoká asi pět centimetrů namísto centimetru jednoho, a že jsem na takto ošetřenou silnici vlétl osmdesátkou, protože „kdosi“ pozapomněl stavební úpravu označit a adekvátně snížit rychlost. Děkoval jsem Bohu, že jsem se na tomto místě nesetkal s protijedoucím autem, jinak bych mu asi platil nový lak na celé karosérii. Úplněmi stačila „antikorozní“ úprava na mém autě. Cákance asfaltu a nalepené kamínky zdobily všechna možná i nemožná místa na celé soupravě do výše dvou metrů.

Když jsme se vzpamatovali ze setkání se sovětskou silničářskou klasikou minulého století a ohledali škody na autě, vyrazili jsme dál, čas byl neúprosný. Pokud jsme chtěli dodržovat harmonogram cesty, nezbývala doba na okounění.

První povinnou přestávku jsme museli udělat už před příjezdem na maďarskou hranici. Na cestách se spravovalo a čas strávený v kolonách u přenosných semaforů se nám dohnat nepodařilo. Čtyřicet pět minut taktak stačilo na výrobu zeleninového salátu s jogurtem a vypití půllitru kávy, v horku atakujícím pětatřicítku nebylo na nic jiného pomyšlení.

Následoval průlet cikánskými vesnicemi u Rimavské Soboty. Dcera byla poněkud vyvedena z míry množstvím lidí korzujících po návsích těchto vesnic, kterému mohla konkurovat snad jen Matějská pouť. Snažil jsem se jí vysvětlit, že pokud je alespoň trochu solidní počasí, celá vesnice žije v podstatě před svými příbytky. Z její tváře jsem ale četl, že mne podezírá z převtělení do postavy barona Prášila.

Na tranzit Maďarskem dlouhý více, než 240 kilometrů, nám zůstávaly necelé čtyři hodiny jízdy, což vylučovalo jakékoli courání či zastávky nad rámec návštěvy toalety a zakoupení dálniční známky. Bohužel při jízdě po dálnici z Miskolce do Nyíregyházy nás postihla maďarská úprava pro jízdu na dálnici, zakazující kamionům předjíždění, takže jsme se po většinu cesty po zcela pusté dálnici mířící k ukrajinskému Čopu vlekli za neustále zrychlující a zpomalující dodávkou asi sedmdesátkou.

Následovala adrenalinová etapa po silnici č.49 od vsi Vaja na hraniční přechod Csengersima. Dvouciferné číslo sice v Maďarsku znamená silnici první třídy, zde se však řidič může setkat s poměrně úzkou a značně nerovnou silnicí na úrovni české okresky, po níž se ženou proti sobě potenciální sebevrazi mající nastudovanou každou zatáčku a každý výmol, takže se příliš neobtěžují se zpomalováním a uhýbáním při vzájemném míjení. Finální verze této sebevražedné jízdy pak vypadá asi tak, že po šest metrů široké vozovce s popraskanými kraji a hlubokými výmoly na nezpevněných krajnicích se proti sobě řítí osmdesátkou dva šílenci v autech širokých dva a půl metru, nepočítaje v to zpětná zrcátka. V momentě, kdy je úplně jasné, že auta do sebe narazí nebo si přinejmenším urazí zrcátka v hodnotě dvou až tří tisícovek, oba blázni cuknou volantem vpravo a vlevo. Vysoká auta se na necelou sekundu nebezpečně nakloní nad příkop, čímž vznikne ve středu vozovky prostor pro bezpečné minutí kabin. Ovšem třikrát běda, cukne-li jeden z řidičů volantem příliš pozdě či brzy, málo nebo hodně, či pokud psychicky nevydrží a dovolí si šlápnout na brzdu. V tu ránu je všude kolem plno střepů, kusů plastů a pokroucených plechů. To v tom lepším případě. V tom horším končí auta na střeše vedle silnice. Pokud si některý z řidičů dovolí zpomalit alespoň na povolenou sedmdesátku, téměř ihned si vykoleduje předjetí nějakým rumunským nebo polským spěchálkem, které je ještě nebezpečnější, než míjení. Toto organizované šílenství je naštěstí prokládáno oddechovými časy při průjezdech vesnicemi a městem Matészalka, kde jsou nastavěny semafory a zpomalovací ostrůvky. Nicméně i tak dcera přestala cvakat na foťáku a její tvář podezřele bledla. Její představy o romantice dalekých krajů měly evidentně jiný rozměr.

Po příjezdu na hraniční přechod do Rumunska nás čekalo další nemilé překvapení. Před závorou byla fronta aut čekajících na opuštění Maďarska. Bylo jasné, že si budeme muset odstát ještě jednu třičtvrtěhodinovou přestávku, než dorazíme na parkoviště, kde jsem naplánoval nocleh. Do cíle chybělo pouhých pět kilometrů… Po „vypauzování“ jsme najeli do kolony a vystáli půlhodinu ve frontě. Posléze jsme zjistili, jaký háček vězí v pomalé práci rumunských kontrolních orgánů. Auta před námi vezla pod plachtami ukryté ojeté stavební stroje a náklaďáčky. Společná rumunsko-maďarská kontrola veškeré doklady pečlivě skenovala, prohledávala databázi odcizených aut a strojů, načež se nepříliš úspěšně snažila dohledávat výrobní čísla.

Kontrola našeho nákladu se naštěstí nekonala a mohli jsme vyrazit k opuštěné rumunské celnici. Tam na nás zamával rumunský policista a nasměroval nás na váhu, kde se kontrolovaly tlaky náprav. Rozhlédl jsem se, jestli se nenachází poblíž motorizovaná policejní hlídka. Nikde nikdo, jen místo policie hlídka cikánská, připravená okamžitě po zastavení vozidla zahájit žebrání čehokoli, co se dá nazvat penězi, pivem, cigaretami, colou nebo paštikou. A u váhy nezbytný pomahač organizace Romtrans,státní firmy provozující vážení aut a prodej vinět pro náklaďáky. Zdá se to s podivem, ale i za cesty rumunské kvality je potřeba platit.

Z předchozích jízd jsem věděl, že váha je momentálně nefunkční a pracovníci Romtransu hrají pouze vážící divadlo. Směrodatným je pro ně údaj o hmotnosti nákladu na mezinárodním ložném listu a v případě problémů lístek z maďarské váhy. Vyrobit váženku s jakýmikoli hausnumery je pro ně hračkou, vše se děje za účelem vymožení peněz. Buď úplatku, anebo poplatku, rozdíl je trojnásobný a rozhodnutí „za kolik“ je na řidiči. Proto jsem podal z okénka pouze jednu kopii ložného listu, po projetí přes váhu jsem hbitě vyrazil pryč a pranic nedbal na zuřivě mávajícího chlápka v zrcátku.

Zastavil jsem až za vesnicí Dorolt u třípatrového hotelu s ohromným vybetonovaným parkovištěm, kde už stálo asi padesát kamionů. Relativně vysoká částka pěti euro se stvrzenkou zde zaručuje klidnou noc pod dozorem, bez nebezpečí odcizení nafty, vybílení kabiny, schránek či nákladového prostoru, bez otravného bušení sexuálních pracovnic a žebrajících či naopak prodávajících individuí.

Měli jsme devět hodin k návštěvě toalet, „spáchání“ večerní a ranní hygieny, k nachystání a konzumaci dvou jídel, ke kontrole auta a nákladu před další cestou. Ač se to bude zdát laikovi podivné, vše je nutno dělat téměř v poklusu, zejména pokud chce člověk strávit alespoň sedm hodin na lůžku.

Jelikož kabina kamionu není obývák a dcera je spáč k pohledání – už asi deset let o sobě tvrdí, že je ve vývinu, časy jsem poněkud upravil a část ranních obřadů jsem přesunul na benzínku stojící na předměstí Satu Mare. Důvody její návštěvy byly pádné. Kvalitní nafta od maďarské ropné společnosti za velmi slušnou rumunskou cenu, akceptace kreditních karet, čisté záchody, ochotná obsluha ovládající buď němčinu a angličtinu pro ty, kdo nezvládají konverzovat maďarsky nebo rumunsky. K rumunské vinětě za 12 eur jsme přihodili do rumunského eráru i spotřební daň z tisíce litrů nafty a vyjeli vstříc nepoznanému kraji.

Ze Satu Mare jsou vidět z oken kamionu pouze dvě štíhlé věže připomínající minarety, jinak je objezd pro nákladní dopravu značen důsledně po okraji města a přilehlých vesnicích.

První kulturní šok dcera zažila ve vesnici Botiz. Těsně před vjezdem mezi domky nás přivítalo stádečko krav vykračující si bez pasáka či jakéhokoli jiného doprovodu na ranní pastvu. Kravkám ranní šňůra kamionů vyrážejících z příhraničních parkovišť evidentně nevadila, naopak se k nim postupně přidávala další zvířata vycházející z otevřených dvorů. Byl jsem na podobné výjevy zvyklý z Ukrajiny, ale pro dceru to bylo obtížně stravitelné.



Kravky jdou bez honáka na pastvu.

Stejně tak příliš nechápala spousty jakýchsi strakatých hadrů a chlupatin rozesetých na pokraji silnice. Teprve až jsem u jedné takové kupky zastavil, přesvědčila se, že jsem nelhal, když jsem tvrdil, že se jedná o spící toulavé psy, pobíhající v neuvěřitelném počtu po celém Rumunsku.



Rumunští toulaví psi po náročné noci.

Ale pravé překvapení číhalo nedaleko. V těsné blízkosti neuvěřitelně rozbitého železničního přejezdu a jediného hydrantu v širém okolí se rozkládala cikánská osada. V kontrastu s některými výstavnými domy na periférii Satu Mare působila dost otřesně. Pak jsme si přece jen všimli jistých rozdílů oproti jiným podobným osadám v jiných lokalitách. Scházely zde rozházené odpadky, domečky měly povětšině vzadu zahrádky, nescházelo oplocení, občas byla k vidění kadibudka. Při dřívějších jízdách jsem si všiml, že děti z této osady chodí do školy, tedy určitě alespoň některé.



Na maltu nezbylo. Cikánská kolonie u Satu Mare.

To už jsme ale vyjížděli na cestu směřující do města Livada. Na této silnici se pilně prováděly opravy. Bohužel nové úseky asfaltových koberců nenavazovaly na ty staré ani náhodou, takže kdo nechtěl dělat úklid kabiny na každém kilometru, musel tyto spáry přejíždět maximálně třicítkou. Zde jsme také mohli obdivovat doslova geniální systém oprav rozbitých krajnic na této silnici. Silničáři nastavěli do středu vozovky kužely tak, že nákladní auta musela sjet v obou směrech pravými koly až na krajnici, kde stáli k akci připraveni muži s lopatami a hráběmi a díry průběžně za plného provozu zahrnovali a vyrovnávali odpadem z frézované vozovky. Virtuózně přitom uskakovali před projíždějícími auty a ještě stačili postupně srovnat krajnici do téměř absolutní roviny.

V Livadě dcera konečně uvěřila mému tvrzení, že když se v Rumunsku opravuje silnice, znamená to, že se zde budou konat volby. Obrovské množství plakátů, transparentů a trikolór v rumunských barvách ji doslova ohromilo a mne to vrátilo do časů dobrovolně povinných oslav prvního máje a Velké říjnové socialistické revoluce. Dokonce i ty silnice musely být po zimě do prvního máje z nejhoršího venku. Zde se pak práce na silnici staly zbraní volebního boje koaličních stran a podle toho jejich technický stav vypadá.



Došly prachy na cesty i na kostel, na volební plakáty ještě ne.

Selanka ovšem skončila po odbočení ze silnice č. 1C na č. 19 směřující do kraje Maramures. Přivítala nás dunící betonka, která sice nepřekonávala jámy na Slovensku, ale spolehlivě zabraňovala konverzaci, hrozilo kousnutí do jazyka. Spáry mezi betonovými bloky dosahovaly nečekaných rozměrů. Po osmi kilometrech přešla rovina v první stoupání, cesta se pronikavě zkroutila, zúžila a zkostrbatěla.



Rozmlácená cesta a bučina, kam dohlédneš.

Stěží jsem udržoval třicítku, v prudkých zatáčkách jsem vytěsňoval osobní auta až k příkopům. Objevila se značka omezující zatížení nápravy na osm tun oproti jedenáctitunovému evropskému standardu.



Osm tun na osu a díra na díře.

Druhá část blogu vyjde v sobotu 25. srpna