Dingo (Canis lupus dingo) se fylogeneticky vyvinul z vlka a patří ke skupině v přírodě Nové Guineje, jihovýchodní Asie a severní Afriky divoce žijících psovitých šelem. Od domácího psa (Canis familiaris) se mimo jiné liší tím, že má delší špičáky a fena dinga se hárá, tedy je schopna oplodnění, pouze jednou za rok. Hlavou otáčí o 180 stupňů v každém směru a vyznačuje se volnějším pohybem hrudních končetin. Vzhledově se dingo podobá menšímu německému ovčáku, váží mezi 12 a 19 kg. Má obyčejně plavou někdy až tmavě hnědou srst, horští (alpinští) dingové jsou světle šedí, barva srsti je přizpůsobena prostředí, kde žijí. Srst je hustá a tvoří dobrou tepelnou izolaci, v Austrálii noci mohou být velmi chladné a přes den teplota může vystoupit na 40 stupňů Celsia. To snáší docela dobře a stačí mu napít se jednou denně. Spíše malé ušní boltce jsou vždy vzpřímené a podporují ostražitě bystrý vzhled zvířete. Dingo neštěká, vydávající zvuky se spíše podobají vytí. Štěkat se ale naučí, pokud se pohybuje v blízkosti domácích psů.

V australské původní fauně zaujímá dingo ojedinělé místo, není zvířetem vačnatým jako všichni ostatní australští savci. Vyvinul se mimo Austrálii. Do nedávna se tvrdilo, že na tento světadíl přišel s původními obyvateli, Australci, z jihovýchodní Asie před čtyřiceti tisíci lety. Fosilní evidence dokazuje přítomnost dinga před 3500-4000 lety, což poněkud narušovalo názor, že dingo migroval na australský světadíl spolu s prvními obyvateli. Nyní se potvrdilo, že dingo připlul s indonéskými mořeplavci dávno před Evropany. Rozšířil se po celém světadíle kromě Tasmánie a přizpůsobil se rozdílným přírodním a klimatickým podmínkám od písčitých pouští po blahovičníky porostlé hory v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů.

Příchod dinga na australský světadíl údajně způsobil vyhynutí vakovlka psohlavého (Thylacinus cynocephalus), říkalo se mu tygr pro výrazné černobílé pruhy na hřbetě.. Zachoval se pouze na Tasmánii, kam se dingo nedostal a tak nedocházelo k mezidruhové konkurenci při vyhledávání potravy. Poslední vakovlk bohužel uhynul kolem roku 1930, byl nelítostně pronásledován tasmánskými farmáři, sem tam zadávil jehně. Neodpustím si poznámku, že dnes dochází k průzkumu, zda by bylo možné vyhynulého vakovlka „vzkřísit“, zachoval se jeho v ethanolu naložený nedonošený plod a pomocí kousku tkáně pak druh vyklonovat. Vraťme se ale k dingovi a jeho stravě. Je to masožravec, dravec, po tisiciletí se živil menšími klokany, vačicemi, poletuchami, vakomyšmi, v době nouze nepohrdne malými ještěry, hmyzem, při zemi žijícími ptáky a nakonec i mršinami. Po kolonizaci Austrálie se jídelníček dinga zpestřil Evropany zavedenými králíky, liškami, zdivočelými kočkami, telaty, jehňaty i mladými ovcemi.

A to byl problém. I když vcelku nepatrně dingo škodil chovu dobytka, stal se nepřítelem farmářů, kteří ho začali nelítostně pronásledovat. Stříleli ho, chytali do ok a pastí, kladli otrávené návnady, na západě a severu světadílu postavili pět tisíc kilomerů dlouhý plot oddělující pastviny od nehostinných oblastí, kam byl dingo zatlačen. Drátěný plot byl a ještě je kontrolován údržbáři, kteří svou divokostí a způsobem života se spíše hodí k dingům. Dingo loví hlavně v noci a sám, nikoliv ve smečce jako divocí psi a vlci i když není samotář. Zjistilo se, že na výživě dinga mají mláďata domácích přežvýkavců jen dvouprocentní podíl, přesto ale za skalp dinga státní správa ještě nedávno docela slušně platila, jen aby farmáři byli spokojení. Bohužel populační stavy dinga tak rapidně klesají, hrozí mu vyhubení. K tomu se ještě přidává další okolnost velmi nepřijemná k udržení čistokrevného dinga. Snadno se páří s domácím nebo zdivočelým psem a tak vzniká skupina zvířat, která je geneticky smíchaná. Kříženci ztrácí schopnost přežít podmínky velmi drsného životního prostředí, počasí a výživy.

Další hrozbou pro dinga je okolnost, že Australané ho tradičně nemají rádi, jednak země se hospodářsky vyvíjela na úspěšném chovu dobytka a jednak čas od času docházelo k napadení
dětí tímto zvířetem. Před několika lety celá Austrálie sledovala zprávy, jak dingo unesl nemluvně ze stanového tábořiště v pouštní oblasti. Očitý svědek se nenašel, dítě zmizelo beze stopy. Jeho matka byla pak odsouzena pro vraždu, po nějaké době osvobozena a celá aféra vlastně nebyla vysvětlena dodnes. Turisté v oblastech, kde se dingo vyskytuje, jsou však varováni k opatrnosti, zejména aby malé děti nenechávali bez dozoru. V době páření, to je vždy během podzimu – na jižní polokouli kolem dubna, mohou být dingové nervózní, pokud nejsou provokováni zpravidla člověka nenapadnou. K tábořištím turistů se přibližují, aby nalezli něco k snědku a snad i ze zvědavosti. Jsou to velmi bystrá zvířata, ochočit se dají jen v případě, že jsou chována člověkem od věku útlého štěněte, ale i tak musí být chovatel na pozoru, tomuto zvířeti se nedá nikdy úplně věřit, instinkt divokosti je velmi silný. Držení dinga vyžaduje úřední povolení. Původní obyvatelé Austrálie tomuto zvířeti říkali “warrigal“, “maliki“ a jinak, pojmenování “dingo“ je více méně nešťastné, protože původní obyvatelé tak pohrdavě říkali psům dovezeným v době kolonizace, dnes je ovšem pozdě pevně zavedené pojmenování měnit. Domorodci znali „warrigala“ jednak jako divoké zvíře a postupem času v polodivokém stavu je provázel v kočovném způsobu života. Psa nepotřebovali ani k hlídání majetku, žádný neměli, ani na pastvě k ochraně užitkových zvířat, ta přišla na světadíl až s Evropany až v polovině 18. století. Domorodci neznali pevná bydliště a oblečení v našem slova smyslu, chladné noci sdílel polodivoký dingo s domorodou rodinou, navzájem se zahřívali. Domorodci nikdy dinga nelovili a nezabíjeli, aby jeho maso snědli.

V Austrálii byl dingo ještě donedávna pokud ne dodnes považován za škodnou a je zakázáno jej chovat jako společníka nebo se pokoušet o jeho domestikaci. Až nyní se přichází k nelibosti farmářů na to, že snaha toto zvíře vyhubit a vymazat ze seznamu australské fauny byla velká chyba. A to nejen jako nenahraditelná škoda, když dojde k vyvraždění živočišného druhu. Ekologové a ochránci přírody zjistili, že dingo napomáhá udržet v přírodě rovnováhu.Vynořil se oprávněný požadavek, aby došlo k znovuzavedení a ochraně čistokrevného dinga alespoň do národních parků. Proč? Austrálie drží světový rekord ve vyhubení v přírodě žijích zvířat, jde o 18 vačnatých druhů jako klokánek pouštní (Caloprymus campestris), klokan skalní (Petrogale penicillata), bandikut běloocasý (Macrotis leucura), vakoplšík horský (Burramys parvus) a další . Úhlavními nepříteli těchto zvířat, raději bych napsal zcela bezbraných zvířátek, jsou Evropany přivezené lišky a kočky. Jsou to zabíječi malých vačnatců, kteří nemají přirozenou geneticky vyvinutou obranyschopnost. Původní fauna neměla vlastně v australské přírodě žádného nepřítele až do příchodu lišek, koček a farmářů. Evropští usedlíci přivezli také ovce a aby uhlídali stáda, začali nenávidět a hubit dinga. Jde sloužit dvěma pánům? Ovcím a dingovi? Řekl bych v tomto případě že ano. Italské plemeno pasteveckých psů “maremmano“ původně hlídalo na Apeninách stáda ovcí před vlky a medvědy, píše o nich jíž v 1. století př.n.l. Marcus Terentius Varro. Je to mohutný klidný pes neobyčejně věrný svému pánovi a jeho stádu, ale když se rozlobí, nemá slitování. Ochránil by australská stáda před dingem, ten by se mohl věnovat co se týká výživy zdivočelým kočkám a liškám a zabránilo by se ohrožení drobných vačnatců. A navíc by dingo zabraňoval stoupání globálního oteplování a stal by se aktuálně užitečným zvířetem! Jak? Loví divoce žijící králíky, těch je v Austrálii nespočet milionů, v posledním desítiletí jejich stav vzrostl dvanáctkrát. Kromě půdní eroze pastvin a polí králíci ohrožují vegetaci a pochutnávají si na lesní výsatbě. Na plantážích se nyní v Austrálii sází se statisíce stromů, které při vzrůstu absorbují oxid uhličitý, t.zv. carbon, který údajně patří mezi hlavní příčiny oteplování Země.

Miloš Ondrášek, Melbourne