Můj úřad vMelbourne mne kdysi poslal na několik měsíců na samý sever Austrálie, abych se zabýval zdivočelými buvoly, zejména využitím jejich masa. V Arnhemské zemi se jich tedy bahnilo kolem tří set tisíc. V době koloniální Austrálie bylo dvacet domácích buvolů arni bornejských dovezeno na nehostinné severní pobřeží, aby se tam udržela malá garnisona na živu, buvolím masem a mlékem britští vojáci pohrdli a pustili zvířata “do lesa“, kde se utěšeně rozmnožila.

Byl jsem vybavem propustkou do uzavřených rezervací Australců, domorodých obyvatel, a tak jednou jsem se dostal do Oenpelli (dnes Gunbalanya) nedaleko ústí západního toku Aligátoří řeky do Arafurského moře. Dnes se zjistilo, že lidé se na australský kontinent dostali před 50ti tisíci lety, vytvořili si svoje kmenové jazyky a kulturu. Malovali barevnými hlinkami na skalní převisy výjevy jak bájných bytostí, tak sdělení týkající se každodenního života. To jim nahrazovalo neznalost písma.V Oenpelli se mne během jednání o buvolech místní “starosta“ zeptal, mluvil přijatelně anglicky, zda bych se nechtěl s ním podívat na nedaleký kopec Nimparpee a tamnější skalní malby a že mi vše vysvětlí. Obřadně se představil jako Barrdjaray Nganjmira a abych mu říkal Bobby. Tak jsem se s Bobbym vydal do místních skal, řekl mi, že malby jsou staré 25 tisíc roků a dodal, že je sám maloval. Přijal jsem to vážně, měl svým způsobem pravdu, povinností kmenových stařešin bylo malby stále obnovovat k udržení paměti a tradic.

Najednou se mezi skalami objevili dva Evropané, mladá žena a muž, který mi šedivým plnovousem po pás připomínal Krakonoše. Bobby věděl co se sluší a patří, seznámil mne s americkou antropoložkou a potom s Krakonošem, když jsem se představil, odpověděl: „Já jsem Jiří Chaloupka“. Česky jsme potom chvíli hovořili, domorodý stařešina, který “Čalupku“ znal, stál mezi ním a mnou a pokyvoval hlavou, jako by rozuměl. Z rozhovoru vyplynulo, že Krakonoš pracuje v darwinském muzeu a pozval mne tam. Za několik dní se smíchem popisoval, jaké uznání si vysloužil u návštěvnice z Ameriky. Také já jsem se svezl. Nevzala v úvahu, že se v arnhemských skalách by se mohli setkat dva Češi, věděla, že Chaloupka do těch skal téměř patří, mne zcela mylně pokládala za odborníka domorodého umění. Krakonoš místní řeč nadjalama neuměl, nebyl lingvista a já teprve ne. Takže milá Američanka se s obdivem domnívala, že rozmlouváme řečí, která musela být místní a domo-rodá, když Bobby se s pohybovým zaujetím zúčastňoval a navíc, to co slyšela nemohlo být zvukově nic jiného než jeden z aboridžinských jazyků. Chaloupka ji při tom nechal.

Jiří Chaloupka se narodil v Týništi nad Orlicí v září roku 1932 a jako šestnáctiletý byl v roce 1948 k potkání v uprchlickém táboře Bad Aibling u Mnichova. Jeho exilová anabáze začala v západoaustralském Perthu, v roce 1956 se rozhodl dorazit do Melbourne, aby viděl olympijské hry. Nevím proč cestoval přes Darwin, první noc tam přespal mezi domorodci na Mindil pláži. Pravděpodobně to byl nedostatek peněz, který ho donutil se zajímat o nějakou práci. Měl osudové štěstí. V té době exulant ing. Jiří Petrů prováděl hydrologický výzkum vodních toků v Severním teritoriu, kde zmapoval řadu dosud nepopsaných potoků a říček, dvě nazval po své manželce a její sestře, jsou stále na mapách, Jaru a Maru, obě z Ústí nad Orlicí. Petrů Chaloupka zaměstnal a tak mu umožnil pracovními cestami do vnitrozemí se seznámit se severoaustralskou divočinou a původními australskými obyvateli, kteří tam často ještě žili tradičním způsobem. Ukázali mu malby jak pod skalními převisy (jeskyně tam nejsou), tak ty, které malovali na kusy odloupnuté stromové kůry či jak zdobili didgeridoo, až 1.5 m dlouhý dechový hudební nástroj z blahovičníkové větve. Jiří Chaloupka v Darwinu již zůstal a později byl zaměstnán v nově založeném místním muzeu. I když neměl odborné vzdělání, stal se místopisným znalcem severoaustralského prehistorického umění. Vzpoměl na své domorodé přátele kmene Badmardi ve skvostné publikaci “Journey in Time“. Austrálie může Chaloupkovi vděčit za prozatím úplný inventární soupis 25 tisíc skalních maleb v rozlehlé a řídce obydlené Arnhemské zemi s necelými 17ti tisíci obyvateli a v rozloze 97 tisíc km2 (Česká republika je o 18 tisíc km2 menší). Za zmínku stojí, že Chaloupkův zájem podporoval jeho přítel, čsl. exulant E.J. Brandl, který ve funkci vedoucího sociálního úřadu v Darwinu cestoval po celém Severním teritoriu a také si všímal domorodého umění, pilně publikoval, snad nejznámější je jeho v r. 1973 vydaná kniha “Australian Aboriginal Painting in Western and Central Arnhem Land“. V roce 1956 český geolog dr. M.Schleiss objevil ložiska smolince v povodí Alligator River a tento uranový revír je znám jako Schleissback. Posrpnový exulant antropolog Ivan Haškovec působil v Kakadu národním parku a Stanislav Moc vytěžil svoje tamnější pracovní zkušenosti románem “Tábor na Alligator River“. Bez podpory těchto krajanů by ztěží výprava z ČSSR, z Moravského muzea v Brně, uskutečnila antropologický výzkum v Arnhemské zemi, v publikovaných zprávách se nikdy neobjevila zmínka o pomocné ruce exulantů. Výprava musela zkrátit pobyt, členům hrozilo vyhladovění (!!!), masné konzervy, které si vezla sebou, byly zabaveny australskými celníky a dolarové vybavení bylo minimální. Právě mi došla zpráva ředitele historického ústavu olomoucké univerzity, že jeho pracoviště obdrželo pětiletou finanční podporu k popsání čsl. exilového hnutí v Austrálii, do kterého jistě bude zahrnut i odlehlý sever světadílu.

Tato vzpomínka má svůj důvod. 79ti letý Jiří Chaloupka zemřel v Darwinu v polovině října 2011. Z mnoha australských uznání kterých se dočkal, se zmiňuji jen o poslední poctě, byl mu uspořádán státní pohřeb, pro českého exulanta v Austráli poprve.

Když Václav Havel, tehdy československý postkomunistický prezident navštívil Austrálii, vyžádal si mezipřistání v Darwinu. Nešlo mu při této příležitosti o seznámení s australskou politikou nebo průmyslem. S Jiřím Chaloupkou cestoval do Arnhemské země, chtěl s výkladem nejpovolanějším poznat tisíciletou domorodou kulturu. Když prezident Havel končil návštěvu a odlétal do Československa, předal jsem na letišti do jeho letadla k uložení v Praze pětimetrákový archiv exilového čtrnáctideníku Hlas domova, který vycházel v Melbourne bez přestávky od roku 1950 následujících třicet let.

Miloš Ondrášek
Melbourne