Dovolím si velmi volně reagovat na blog pana Jana Beránka s názvem: Jak Fukušima otřásla jadernou energetikou.

Pan Beránek správně píše, že k poklesu instalovaného výkonu jaderných elektráren docházelo již před havárií v JE Fukušima, ale příčinu je třeba hledat někde jinde, než v tom, že by bylo možné nahradit jaderné elektrárny pomocí OZE. Již delší dobu byl ve společnosti odpor vůči výstavbě jaderných elektráren, ten, pokud hned nedosáhl až tak daleko, že došlo k vládnímu zákazu, mohl a nepochybně i odradil energetické společnosti od investic do tohoto odvětví, investice se přesunuly k snáze prosaditelným zdrojům. Zároveň byly staré elektrárny odstavovány, což je naprosto správně, neboť v době jejich výstavby nebyly takové technologie, jako dnes.

Odstavit starou elektrárnu, ať už je uhelná, nebo jaderná je správné, problém nastává, když za ni nemáte adekvátní náhradu. Jelikož byla výstavba jaderných elektráren značně zkomplikována protesty veřejnosti a to nebyli jen NIMBY protesty, jak je „dobrým“ zvykem některých organizací, jejich členové se vyjadřují i ke stavbám na druhém konci státu. Tyto peripetie, někdy v kombinaci s legislativou, samozřejmě společnosti od staveb takto kontroverzních zdrojů odradily. Kde ale vzít potřebný výkon?

Jaderné elektrárny byly stavěny v době, kdy rostla spotřeba energie, v západních zemích do toho jistě zasáhly i ropné krize. Jaderná energie byla ideální zdroj, levná a stabilní, na rozdíl od v té době ještě nedostupných, navíc nestabilních OZE. Elektrárny byly stavěny s tehdejšími materiály, proto ona „nízká“ životnost, ale fakt že může být prodlužována také o něčem svědčí. Některé z elektráren opravdu po plánované životnosti uzavřeny byly, jenže s tím se začal objevovat problém, potenciální nedostatek výkonu.

Jelikož dodnes není vyřešena akumulace energie a asi ani dlouho v masovém měřítku nebude, je nutné mít v soustavě připojeny stabilní zdroje, které dodávají energii když je zapotřebí a ne když jsou zrovna vhodné podmínky. Jediným z OZE, který je více méně schopný stabilních dodávek jsou vodní elektrárny, ovšem ani jejich výstavba není bezproblémová, zejména u těch velkých. Samozřejmě kromě jaderné energie existují i jiné stabilní zdroje, jako je třeba uhlí nebo plyn, jenže cena energie z těchto zdrojů poroste a bude stále vzácnější, navíc dochází v případě uhelných elektráren k nevratným zásahům do krajiny (ruku na srdce chemická těžba uranu je taky svinstvo).

Zabrusme teď do důsledků odstoupení od jádra, jelikož je energie zapotřebí i v zimě, kdy nejsou vždy ideální podmínky pro provoz OZE, musíme mít k dispozici alespoň 12 000MW výkonu, se započtením VE a PVE potřebujeme asi 10 000MW, který bude dostupný pořád. Tento výkon by nám může poskytnout uhlí, nebo plyn. Jaké by byly důsledky výpadku 4000MW jaderných elektráren na naši spotřebu uhlí? Vzrostla by, každou hodinu by bylo zapotřebí spálit o 3000t uhlí víc, asi si každý umí představit, jaký by to mělo důsledek pro krajinu. Jaderná energie je tedy pro nás nepostradatelná, tedy alespoň do doby, než bude uspokojivě vyřešena akumulace energie.

Chceme-li snížit znečištění, které naše civilizace produkuje, musíme se podívat po zdrojích, které budou pro svůj provoz potřebovat co nejmenší zásahy do krajiny, nebudou produkovat nějaké velké znečištění a které jsou navíc schopny pokrýt naši elektroenergetickou potřebu, takový zdroj by měl být také ekonomický.

Mezi takovéto zdroje lze prozatím zařadit vodní a jadernou energii a také geotermální energii. Bohužel ne ve všech místech světa je ekonomické každou z nich provozovat. Zatímco například Norsko nepotřebuje jiný zdroj energie, než vodní, v naších podmínkách bude voda vždy hrát jen roli lokálního a špičkového zdroje.

Dokud nebudou vyřešeny veškeré problémy spojené s OZE, bude nutné instalovat nové jaderné reaktory, nebo zvýšit těžbu a spalování fosilních paliv. Použité palivo se sice často nazývá odpadem, ale ve skutečnosti jím není, po přepracování je z něj možné získat izotopy pro výrobu dalšího paliva. To, že se tak neděje je závažný problém, který zhoršuje ovzduší na celé planetě a vede k mnohem rychlejšímu čerpání zdrojů, které jsou nezastupitelné i například ve farmacii.

Každá technologie se vyvíjí, stejně tak se neustále vyvíjí jaderné reaktory, reaktor RBMK byl žhavou novinkou v 50. letech, nikoliv v roce 1986, stejně tak Fukušimský BWR byl špičkou v 60. letech. Dá se vysledovat odklon od varných k tlakovodním reaktorům, zejména kvůli bezpečnosti.

Bezpečnost jaderných elektráren se neustále zvyšuje. Havárie ve Fukušimě, to není o tom, že selhala i západní technologie (kde se píše, že co je západní je nejlepší?), selhat může i ta nejlepší, ale o tom,že havarovala skoro 50. let stará technologie. V každé další elektrárně se uplatňují poznatky z těch již postavených, proto dnes stavěné elektrárny jsou bezpečnější, než ta ve Fukušimě.

Co bude další stanicí? Těžko říct, existují koncepty reaktorů, které by měly být schopné zpracovávat i doposud nevyužitelné izotopy z použitého paliva, čímž by se vyřešil i problém co s ním. Dá se argumentovat tím, že i pro jaderné elektrárny palivo dojde, dokonce celkem brzo, pokud by měly nahradit velkou část těch na fosilní paliva, to zajisté platí, pokud nezapočítáme alternativní paliva, plutonium a thorium. Plutonium lze vyrábět ze stabilního izotopu uranu u reaktorech, proto je severokorejský jaderný program tak kontroverzní, jejich reaktory stavěné podle těch v Calder Hall totiž kromě energie vyrábí i plutonium. Samozřejmě že existují i lepší typy reaktorů, známé jako FBR. Naproti tomu thorium je možné používat přímo, měly by být schopné jej „spalovat“ i naše VVER, byť by poklesl mírně jejich výkon.

Ano, havárie těchto zařízení mají poměrně velké následky, ale existují postupy, jak dopady na obyvatelstvo minimalizovat. Například stavbou v řídce obydlených oblastech, což je třeba u nás problém. Přesto ale lze taková místa najít, například ve vojenských újezdech, nebo na Šumavě. Také by šla celá jaderná elektrárna na vhodném místě zakopat pod zem. Pokud by došlo k havárii takové elektrárny pohřbené v hoře, naložení s ní by bylo jo dost jednoduší.

Neexistuje mnoho racionálních důvodů, proč by neměly být jaderné elektrárny budovány, naopak s každým dalším rokem, kdy jsou provozovány dosluhující, či přesluhující elektrárny, rostou důvody pro výstavbu nových. Plocha elektrárny, která je potřebná pro dosažení určitého výkonu neustále klesá, tedy pokud se nový zdroj po nějaké době postav na místě původního, nedojde při vyšším výkonu k záboru další půdy. Naproti tomu uhelné a třeba i solární elektrárny potřebují mnohonásobně větší plochu pro získání stejného množství energie. Nebylo by úplně od věci vypočítat kolik čtverečních kilometrů krajiny pro nás jaderné elektrárny ušetřily, i se započtením „znehodnocených“ území po haváriích. Toto znehodnocení vede k zajímavému paradoxu, území se stává bez lidí mnohem cennějším, protože se obnovuje původní příroda. Až proběhne několik poločasů rozpadu, je možné, že uzavřená místa budou v lepším stavu než některé národní parky.

Pokud by se nám podařilo skloubit rozvoj jaderné energetiky, efektivních obnovitelných zdrojů a elektrizace dopravy, mohli bychom se zbavit velké části závislosti na fosilních palivech a zároveň by došlo k poklesu znečištění a tím ke zkvalitnění životního prostředí. Budu-li psát jen o ČR, kdybychom nalezli způsob, jak nahradit skoro všechno uhlí v energetice, odpadl by nám problém s prolamováním těžebních limitů. Ani udržení zaměstnanosti v okolí Mostu nemůže být důvodem pro těžbu dalších ložisek uhlí.

Karel Schweitzer