Austrálie je země trápená žízní. A lesními požáry. Bydlíme v Melbourne a máme chalupu, jak velí český bonton, přes 200 km daleko, v horském hřebeni zvaném Viktoriánské alpy. Je to hustě blahovičníky porostlá oblast, chalupa je na osamělém místě nad hranicí sněhu přes tisíc metrů nad mořem. Rád tam jezdím již proto, že je to blíže k nebi. Někdy až příliš blízko. Během jednoho odpoledne jsem tam slyšel opakující se přelety vrtulníků a naráz jsem uviděl na protějším úbočí vzdáleném nějaké dva kilometry stěnu hořících stromů, hasiči se lesní požár pokoušeli uhasit ze vzduchu. A tato podívaná byla doprovázena hlukem připomínající řítící se rychlík. Nedlouho před tím hořel les za chalupou, ke které se přiblížil na deset metrů, exilový Pán Bůh nás ochránil a změnil na poslední vteřinu směr větru. Neměl jsem již chuť tuto zkušenost opakovat, skočil jsem do auta a dal se na útěk, chalupa zůstala nezamčená. Na cestě jsem viděl v suchém porostu hořící ohniska zřejmě zapálená létajícími jiskrami, mají dolet mnoha kilometrů. Po krátké vzdálenosti již plným plamenem hořely stromy, které z obou stran těsně lemují tuto horskou štěrkovou silničku, vedla do pekla a nikoliv do nebe. S obtížemi jsem se otočil a vydal se na jinou únikovou cestu, naštěstí tam byla a požár ji zachvátil o něco později.

V několika málo dnech zhořelo 450 tisíc hektarů lesních a travních porostů, na svědomí to měl někde psychotický žhář, jinde odhozená cigareta nebo blesk. Dva tisíce obytných domů lehlo popelem, 173 osob ztratilo v plamenech život. Zprávy, že během tohoto požáru také zahynuly miliony zvířat, jsem nejprve bral s nedůvěrou. Brzo jsem si ale uvědomil, že nešlo jen o skot, koně, lamy, osly, psy, kočky, drůbež, kanárky či andulky. Kromě srnčí zvěře šlo o nespočet divoce žijících zvířat, klokanů, klokánků, vombatů, koal, ježur, vačic, varanů, ještěrek, plazů a velmi mnoho jiných včetně ptactva. A hmyzu. Ekologie krajiny se změnila, životní řetězec byl porušen. Bylo zjištěno, že v místech, kterým se zde říká “hot spots“, dosahuje teplota 1600°C. Býložravci, kteří zůstali naživu, ztratili pastvu. Když vegetace a duté stromy shořely, menší divoce žijící zvířata ztratila kryt a stala se snadnou kořistí dravců. Ptáci neměli kde hnízdit. Po dešti stékaly do vodních toků kromě popela toxické hasící látky rozprašované z letadel a vrtulníků, nejvíce na to doplatily ryby a žáby.

Kromě utrpení všeho živého bylo v postižených oblastech několik chráněných lokalit s ohroženými druhy zvířat. Historicky Austrálie nemá příliš dobré svědomí, za posledních dvě stě let na tomto moři ohraničeném světadílu vyhynulo 22 zvířecích druhů, to je nenapravitelná ztráta nejen zoologická, ale i kulturní. Bůhví kolik mláďat uhynulo, buď uhořením matky anebo když při útěku matky vypadla z vaku. Pro čtyři tisíce takových sirotků podle jejich velikosti dobrovolnící ušili z darovanéhpo flanelu “kapsy“ nahrazující matčin vak (všechni původní australští savci jsou vačnatí). Bylo nutné osiřelé kojence živit pomocí kapátka nebo z lahve mlékem pro každý druh s jiným složením. Akce trvala několik měsíců než mláďata vyrostla a byla samostatná přijímat potravu. A potom, když byla pušťěna do přírody, mnoho se jich vracelo do útulků. Veterináři bezplatně poskytovali pomoc a ošetření. V jednom městečku vyhořela veterinární ordinace, McDonald dal zdarma zvěrolékaři k dispozici celou restauraci. Na obnovu postižených oblastí bylo vybráno přes 200 milionů dolarů, nebylo zapomenuto ani na krmení a péči o zvířata, která ztratila majitele. Nešlo jen o popáleniny, ale i zranění způsobená motorovými vozidly při panickém útěku. U lidí i zvířat byl zjišťován traumatický stres. Víme o lidech, kteří obětovali své životy při snaze zachránit svého koně nebo psa.

Jen namátkou se zmiňuji o ohrožených vačnatcích, kteří velmi utrpěli. Požárem byla postižena rezervace vakoveverek bezblanných, je pozoruhodné, kolik unikátní australské fauny ma české pojmenování. Další byl kunovec velký (nebo tygří pro svoje charakteristické zabarvení srsti), někteří čeští zoologové používají pro kunovce výraz šlakol. Před požárem bylo těchto kunovců napočítáno všehovšudy dva tisíce, kolik jich přežilo se nepodařilo zjistit. Jeden krajan, plamenná fronta se zastavila třicet metrů před jeho domem, mi řekl, že den před katastrofou viděl, jak se přes jeho pozemek od směru pozdějších ohňů přebíhá dosud nevídané množství klokanů. (Měli jsme psa, bretaňského španěla, který nikdy nespal v mé posteli, jednou v noci ke mně skočil a nedal se odehnat, za několik minut přišlo zemětřesení). Nebyl jsem jediný z Čechů žijících v Austrálii, který přišel do bezprostředního kontaktu s lesním požárem.Osamělel žijící ovdovělá paní viděla blížíci se inferno, více méně nerada se dala sousedy přesvědčit a narychlo se vecpala do jejich auta, že se domů se vrátí až bude po všem. Na celé ulici všechny domy zhořely do základů. Byl jsem překvapen jejím klidem, když mi později řekla: „Když jsem uprchla po únoru 1948 z republiky a přijela do Austrálie, měla jsem aluminiovou polévkovou lžíci a ručník. Po požáru nemám ani to“.

Miloš Ondrášek
Melbourne