Měl jsem pocit, že jsem se náhle ocitnul v krabici s raketami a prskavkami a někdo do ni vhodil zapálenou sirku, aby byl ohňostroj jak se sluší a patří. Všechno kolem mne hřmělo, explodovalo, třáslo se, blesky trhaly oblohu od nadhlavníku až po samou zem. Pršelo jak jsem ještě nikdy nezažil, snads ve filmu. Nešlo ale o iluzi, krčil jsem se ve stěně Dračích hor a naráz jsem věděl, proč se toto pohoří tak jmenuje.A špičatě rozeklaný vrchol, který se tyčil nade mnou, vše potvrzoval. Mapa napovídala, že se jmenuje Ďáblův zub. Ale jak rychle se tato hrůzostrašná bouřka přihnala, takk rychle se mraky rozplynuly a slunce ozářilo krajinu. Říká se jí Střecha Afriky. Táhne se jihoafrickým Natálskem a dosahuje nadmořské výšky přes tři tisíce metrů. Původně zde žili Křováci, dnes se jim říká Sanové nebo Basarwa lidé, byli vytlačení bantuskými kmeny ještě před příchodem Evropanů na sever. Do pouště Kalahari. V první polovině 19. století do Dračích hor pronikli francouzští misionáři a pojmenovali nejvyšší horu, na kterou jsem se vydal, Mont-Aux-Sources, Hora pramenů. Pramení zde pět řek, některé končí v Indickém oceánu, některé se vydaly na opačnou stranu a vlévají do Atlantiku. Pro hydrology jde o rozvodí jihoafrické náhorní planiny. Zvířatům, která jsem zde viděl, je to lhostejné (jako konec konců to bylo i mně), mají jiné starosti, chtějí přežít. To se koneckonců týká celé Afriky, nejde jen o počasí, dnes i o ztátu přírodních a ekologických podmínek následkem populační a zemědělské expanze.

Jakmile se vyčasilo nad hlavou mi zakroužil orlosup bradatý. Ibise holohlavého jsem zde nečekal, myslel jsem si, že žije v nižších polohách. Na zimu asi odletí k mírnějšímu pobřeží tak jako jeřáb rajský a drob černokřídlý i jiní, pro které je zde zima příliš dračí. Byl jsme zde na počátku léta, stráně rozkvétaly ladoňkami a prosvirníky mezi sytě zelenými travinami miličkou a štětkovkou. Pásly se zde antilopy srnčí a bahnivci, když mne obeznali, vydali ostrý hvizd a odskákali vysoko vyhazující zadní končetiny. Lichokopytníka kvagu zde a vlastně již nikde neuvidíme, zvyšující se zmíněná hustota obyvatelstva a nutnost rozšiřovat ornou půdu vyvolávají tlak na mnoho zvířecích druhů, což někdy vede až k vyhynutí. Tak končí pakůň běloocasý a zebra Burchelova. Kromě ní a kvagy zoologové napočítali ještě dalších sedm druhů zeber. Na jejich vzhledu se podepsalo rozdílně životní prostředí, některé jsou dobře přizpůsobeny pustiným a polopuštním podmínkám, mají jiné pruhy srsti než zebry horské nebo stepní. Příroda je vybavila nápadnými maskovacími bílými a černými pruhy, v noci, kdy loví šelmy, se zebry zejména při úplňku ve stepi téměř ztrácejí. Těžko si představím krásnější stvoření, když se prohání svobodně po stepi, pasou se a hledají vodu. Jednou jsem pozoroval, jak se zebry opatrně blíží k napajedlu. Nejprve bylo slyšet z dálky jejich dusot a pak řehtání, blíže k vodě funění a frkání. První se objevil silný hřebec, zaržál a následoval jeho harém. U vody se zvířata odstrkovala a kopala, nakonec se stádo uklidnilo. Po napojení zebry odskočily a odklusaly. Pak rychle přišly ještě další dvě zebry, aby utišily žízeň a než se úprkem daly zpátky, měl jsem je dobře na fotografické mušce. S temným duněním pak celé stádo zmizelo ve stepi.

V prvních desítiletích britského a holandského osídlování bylo v Jižní Africe vybito velké množství divoce žijících býložravců, aby se uvolnila pastva pro skot. Antilop skákavých se zde pásly miliony, byly vytlačeny k řece Oranje a v oblasti Dračích hor se již neukázaly. Je to velké dilema klást rovnítko mezi lidmi a zvířaty, buďme upřimní, člověk vždycky vítězí. Viděl jsem a fotografoval jsem tyto antilopy v namibijské oblasti Etosha, jsou to menší zvířata nedosahující v kohoutku více jeden metr. Na hřbetě a krku jsou světlehnědá, po boku maji tmavší pruh a od středu hřbetu k ocasu neobvyklý kožní záhyb. Při vyplašení jako signál nebezpečí se záhyb otevře a objeví se pruh dlouhých bílých chlupů. Jsou velmi rychlé, při útěku mohou vyskočit do výšky dobrých tří metrů, všechny čtyři nohy jsou ve vzduchu. Nejen to, v běhu takémohou skočit do velké dálky. Parůžky samců nejsou delší než půl metru. Dnešní jihoafrická vláda vyhlásila program na záchranu ohrožených zvířecích druhů a založila řadu národních parků a rezervací k ochraně fauny i flóry včetně celých krajiných celků. Pytláctví tam nyní patří ke kmenovým nectnostem. Dříve lov zvířat patřil k tradičnímu způsobu domorodového života a obživy. Obdivovatel přírody a divoce žijících zvířat si v Jižní Africe a sousední Namibií a Botswaně přijde na své. Může pozorovat a fotografovat řadu přežvýkavců jako antilopu losí, antilopu žirafí, impalu, různé druhy gazel, pakoně, buvolce, chocholatky a jiné. A samozřejmě slony, lvy, šakaly, hyeny, hrochy, nosorožce a velké množství ptactva. Na skalních převisech a stěnách původní obyvatelé (Křováci) před třiceti tisíci lety věrně zobrazovali přírodními hlinkami přímorožce šavlorohého a antilopu koňskou. S překvapením jsem zjišťoval, že tento mohu-li řící výtvarný styl je obdobný tomu, jak jej známe z Arnhemské země na severu Austrálie.

K čeledi turovitých patří lesoni, jsou to přežvýkavci žijící spíše na stepi než v lese. Lov na antilopu kudu jedinečně popsal Ernest Hemingway ve své překrásné knize Zelené pahorky africké. Lovec jsem nikdy nebyl, takže se do takového popisu nemohu pouštět, také bych to nedokázal. Kudu známe ve dvou formách, velkého a malého. Hlava samců je ozdobena spirálovitými rohy, starší české zoologické názvosloví označovalo proto tuto skupinu zvířat jako vijorožci. Kudu velký může vážit přes dva metráky. I tak jeho tělo je spíše úzké, nohy dlouhé, vysoký koklem 170 cm, na hnědé srsti jsou dobře znatelné bílé svislé pruhy. O maso těchto zvířat je velký zájem, chuťově se nelíší od jeleního. Masájové využíjí i rohy jako hudební nástroj, troubí na ně. Četl jsem, že kudu trpí vzteklinou. Myslím si, že to byl omyl a šlo o mor skotu. Antilop je mnoho druhů a myslím si, že stavbou těla, barvou srsti a ušlechtilým vzhledem hlavy patří s žirafami k nejkrásnějším zvířatům vůbec. Došlo také k pokusům některé druhy, například antilopu losí, ochočit, jsou jednak odolné vzhledem k počasí, nejsou náročné na krmení, dávají dobré maso (býk může vážit až deset metráků) a samice snad i mléko, ceněny jsou také kůže.

Pracoval jsem v Africe dvakrát, dvaapůl roku v hornatém vnitrozemí Tanzánie, dva roky na Kalahari poušti v Botswaně. Roční doby jsem tam znal jen podle kalendáře, jinak vždy šlo o období sucha a období dešťů. Během sucha se v poledním žáru se vzduch tetelí nad vysušenou krajinou, zašloutlá uschlá tráva, bezlisté keře a stromy. Mnoho drobných živočichů se zahrabe, jejich životní funkce jsou zpomaleny, je to obdoba zimního spánku některých zvířat v severních oblastech. Velká zvířata v horkém suchém období přes den odpočívají ve stínu stromů nebo keřů. Sloni se ovívají velkými ušními boltci jako vějíři, pasou se brzo ráno a večer, kdy chodí pít. Šelmy jsou také ospalé, levharty jsem vidíval ve větvích stromů, ochlazuje je proudění vzduchu ze všech stran. Lvi jsou v buši a těžce oddechují, nemají potní žlázy. Některá zvířata se válí ve vodě nebo blátě, zebry, antilopy a žirafy jsem tak nikdy neviděl. U napajedla jsou krátce, při pití jsou velmi zranitelní a vystaveni útokům šelem a krokodýlů. Akácie rozkvetou snad ještě před obdobím dešťů, aby vítr a hmyz roznesli pyl dříve než začnou velké lijáky. Po prvních deštích buš okamžitě rozkvete. Zazelená se tráva a nastane migrační pochod kopytníků. Na Kalahari prší málo, povrchová voda tam vlastně není. Ale i tak se tam příroda probouzí. Snovači zavěšují svá hnízda na větve akácií jako lampióny. Vyvádí mláďata tak jako ostatní ptáci. Medojed je kolem třičtvrtě metru dlouhé zvláštní zvíře, kromě jiného se živí plástvemi medu divolých včel. Cestu k nim tomuto zvířeti a i lidem ukazuje pták medozvěstka křiklavá, poletuje nad včelím hnízdem, má zájem o včelí larvy. Mezi Angolou a Jižní Afrikou podél Indického oceánu se táhne poušť Namib sousedící na západě s pouští Kalahari . Na nejsušších aridních místech nepřevyšují vodní srážky ročně více než dva milimetry, jakousi formu života tam dovoluje mlha vanoucí od oceánu. Mlha se sráží se ve vodních kapkách na kamenech a listech endemické rostliny zvané welwitschie, nic jiného tam na velkých dunách neroste. Živočichové, kteří tam žijí, převážně jen členovci a brouci, přijímají tuto mlhu přímo, jiní závisí na vodních kapkách. Welwitschie samotná je velmi kuriózní, má silný kořen, z krátkého stonku pak vyčnívají nad písek většinou jen dva dlouhé, svraštělé listy. Je pokládána za jakéhosi dinosaura v rostlinné říši, uhlíkové testy dokazují, že přetrvává pět set let, některé dokonce dva tisíce. Na okrajích pouště prší o něco více, viděl jsem tam promyky, gazely oryx a dokonce i pouštní slony. Jsou menšího vzrůstu, slonice mají překvapující schopnost putovat najisto za vodou na velkou vzdálenost, tato paměť a znalost se přenáší z generace na generaci.

Miloš Ondrášek