Někteří všímavější řidiči již zaregistrovali novinku, kterou se Magistrát hl. m. Prahy rozhodl vylepšit své služby v rámci pražské dopravy. Nádherně jasně zářící nové semafory, které se rychlostí moru šíří městem a nahrazují nemoderní, nevyhovující, normálně svítící relikty z doby předevropské.

Nemám semafory rád, to předesílám. Spatřuji v nich snahu systému chránit mě před sebou samým, před mou hloupostí či neschopností. Protože nemůžeme mít jistotu, že by všichni řidiči zvládli průjezd křižovatkou jen na základě svých znalostí pravidel silničního provozu, raději z nich uděláme tupá hovádka, co reagují na „stůj“, „připrav se“ a „můžeš“. Zbaveni odpovědnosti za své činy takto poslušně čekáme na desítkách a stovkách červených, i když široko daleko nikde nic nejede. Nevím, na co přitom myslíte vy, já na to, jaká by vyšla čísla, kdyby se spočítaly minuty a hodiny, co dejme tomu v Praze za jediný den lidé pročekají zbytečně v autech na zbytečných semaforech. Byly by to dny? Nebo spíš roky či desetiletí?

Anebo kdyby se spočítaly všechny emise z běžících volnoběhů a rozjezdů, které tím vzniknou navíc? Byly by to tuny oxidu uhelnatého denně nebo desítky tun? Přepočteno na tropické pralesy, kolik hektarů jich denně padá na hlavu Radovana Šteinera? Pro ty, co se mnou nebudou souhlasit, mám jeden návrh k zamyšlení: Až pojedete někdy přes křižovatku u Bulhara a náhodou nebudou fungovat semafory, což se tam občas stává, schválně si zkuste uvědomit její průjezdnost ve srovnání se stavem, kdy světla fungují. I ve špičce mám zkušenost, že čekám 2 – 3 krát kratší dobu. Jak je to možné, na nejsložitější křižovatce v Praze?

Proto mě jaksi přirozeně popudilo, že někdo měl nyní potřebu semafor ještě více zviditelnit a té otravné věci dát v rámci vědeckotechnického pokroku ještě větší schopnost vtírat se do mojí pozornosti. Vzpomínám si, že hned na prvním „supersemaforu“, na který jsem narazil u Břevnovského kláštera, jsem si řekl, aha, „velký bratr“ nás zase nechává pozdravovat. Jak ale jezdím a jezdím a supersvětla mě oslňují už téměř na každé druhé křižovatce, k emocím se přidalo i to, že jsem se trochu zamyslel.

Nedávno v ČT proběhla zpráva, že v Rakousku zrušili povinnost celodenního svícení, a to z toho důvodu, že dlouhodobá studie vůbec nepotvrdila, že by v tom byl přínos pro bezpečnost. Naopak, světla automobilů rozsvícená ve dne k sobě přitahují příliš mnoho pozornosti na úkor neosvětlených účastníků silničního provozu, tedy chodců. O co více jsou naše oči nuceny všímat si osvícených aut, o to méně jim pak zbývá pozornosti na lidi. Pro koho tato rovnice vychází hůř, je nasnadě. Navíc povinné svícení zvyšuje emise CO2 z dopravy o 5 (!) %, což každého motoristu stojí ročně na benzínu 60 Euro, tání artkických ledovců v to nepočítaje.

Vyplývá z toho, že ne vždy, když se rozsvítí, zvýší se okamžitě bezpečnost. Pražská nová supersvětla nejsou ještě tak strašlivá ve dne (pomineme-li, že zbytečně moc odvádějí pozornost od celkové dopravní situace). Pravým peklem se stávají v noci: přijedete k nim, a všechno, co je v jejich dosahu, tedy většinou i přechod v jejich blízkosti, se ocitne v zelené nebo červené nebo žluté mlze. Oslnění je prostě dokonalé. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je tma, prostě u takovéhoto semaforu nevidíte nic než světlo, které vám šajní do obličeje. Bojím se projíždět tyhle křižovatky, protože kdyby tam někdo náhodou vlezl do vozovky, nemám nejmenší šanci ho vidět.

Otázka ale nezní jen, proč nám nové semafory do Prahy instalují. Za tím se dají vytušit obvyklé ekonomické zájmy, a mohla by se rozjet omletá historie, v níž jedno nasvědčuje druhému, ale dokázat se nedá nic. Otázka především zní, proč vlastně ty semafory v Praze máme, respektive proč jich máme tolik a proč jich je drtivá většina zapnutá nepřetržitě, tedy i v neděli ve 2 hodiny ráno?

Dovolím si nyní odcitovat jednu pasáž z pražských zkušeností s TP81, neboť právě v téhle souvislosti je to čtení nesmírně výživné, hutnější než cokoli, co bych sám mohl na to téma napsat. TP81 označuje dokument s názvem „Technické podmínky TP81 – Navrhování světelných signalizačních zařízení pro řízení silničního provozu“, schválený ministerstvem dopravy a spojů v roce 1996, a celý odborný článek je uveřejněn na stránkách Ústavu dopravního inženýrství hlavního města Prahy na adrese. Cituji:

Dlouholeté pražské zkušenosti jsou v souladu s doporučeními TP81 a lze je ve stručnosti vyjádřit následujícími body:

(1) Na převažující většině míst vybavených SSZ není při poklesu intenzity dopravy (večer, v noci a v některých hodinách o víkendech) z hlediska bezpečnosti dopravy světelné řízení objektivně nutné, neboť při nízkých intenzitách je doprava výrazně plynulejší i bezpečnější při neřízeném provozu. To platí i pro místa, kde v obdobích s vysokou intenzitou provozu je světelné řízení nutné.

(2) Pokud je na těchto místech SSZ v obdobích s nízkou intenzitou dopravy vypnuté (resp. přepnuté na blikající žlutou), nemá to za následek zvýšený výskyt dopravních nehod, který by signalizoval vyšší nehodové riziko a vyžadoval nějaké řešení (například nepřetržitý provoz SSZ). Výskyt nehod je pouze náhodný a ojedinělý, ke kterému dochází obecně všude, na celé komunikační síti. Je známo, že 1 nebo náhodné 2 až 3 nehody za rok nemají žádnou statistickou váhu a nelze z nich odvozovat žádné závěry k dopravní bezpečnosti nebo nebezpečnosti příslušného místa.

(3) Řízený provoz při nízkých intenzitách má za následek, že ojedinělá přijíždějící vozidla jsou nucena zastavovat a znovu se rozjíždět před prázdnými nebo téměř prázdnými křižovatkami. V takových případech se poslání a význam světelné signalizace zcela míjí účinkem, neboť účastníky silničního provozu bezdůvodně omezuje a zbytečně jim zhoršuje podmínky jízdy. Zastavování vozidel na červený signál – jako každá překážka plynulosti provozu – zvyšuje riziko dopravních nehod. Zbytečná brzdění a rozjíždění vozidel pak zvyšují ekologickou zátěž okolí – zvýšení hluku a exhalací z automobilové dopravy. Zvýšení hlukového zatížení okolí působí obzvláště negativně zejména v nočních hodinách.

Konec citace. Výdech, nádech, četli jste správně. Jaký kontrast s každodenní zkušeností všech, kdo v Praze musejí usednout za volant...!

Tento dokument je na internetu již řadu let, na jeho přípravě se podíleli odborníci na dopravu, lidé placení za výzkum z našich daní. Přesto semaforů v pražských ulicích přibývá děsivým tempem, a to i na místech, kde nad tím zůstává rozum stát. O nějakém vypínání mimo špičku nemůže být pak už ani řeč.

Takže, zrekapitulujme si to: magistrát zřídí výzkumný ústav, který něco vybádá a doporučí, načež se magistrát zachová přesně opačně. Něco vám na tom nehraje? Můj otec mi kdysi vykládal příběh ze života, když ještě za dob soudruha Jakeše si plánovači na bytovém odboru pořídili první počítač. A hned chtěli od počítače vědět, jak na to, když měli tolik a tolik stavebních kapacit, tolik a tolik peněz, a plán pětiletky byl do roku 1985 vyřešit bytovou otázku v Praze. Počítač počítal a počítal, a nakonec vypočítal, že za stanovených podmínek bytovou otázku vyřešit prostě nelze. Ale pětiletka byla pětiletka, takže na výboru si řekli: „Soudruzi, ten stroj je špatnej!“

Dneska je situace úplně jiná. Šibalové na magistrátu si totiž řeknou: „Soudruzi, semafory jsou potřeba, tak ten ÚDI zrušíme.“

Přesně tak. V rámci plánovaného „zeštíhlování“ magistrátu, jak pan Bém vytrubuje hrdě v posledních Magistrátních listech do světa, pronikla nenápadná zpráva o zrušení Ústavu dopravního inženýrství, zřízeného hl. městem Prahou. Padá tím poslední bašta zdravého rozumu v pražské dopravě, a nastává ničím neomezovaný zlatý věk semaforů a jiných pěkných, moderních a hlavně drahých věciček, které nám budou v ulicích sát krev do bezvědomí, a to za naše vlastní peníze.

P.S. Co je řešením, ustavit domobranu a střílet semafory? Nebo radní za dopravu? Já osobně začnu tím, že podám trestní oznámení na ministerstvo za trestný čin obecného ohrožení, když si dovolí v rámci správy věcí veřejných ignorovat fakta a arogantně tvrdit, že žádné změny v celoročním svícení a ani studii na to téma nechystá, když nás ostatní to stojí (statisticky vyjádřitelnou!) újmu na bezpečí a na kyslíku. Pak přijde na řadu magistrát, protože se taky dá spočítat, kolik decibelů, hektolitrů benzínu, našich peněz a tun oxidu uhličitého nás stojí to, že někdo v Eltodu má kamaráda někde na dopravě.

Daniel Fleissig