Do redakční pošty dorazil následující mejl: "Dobrý den, jmenuji se Pavel Kopecký, jsem politologem, politické vědy vyučuji a pravidelně též publikuji komentáře v tištěných a elektronických médiích u nás i na Slovensku. Velmi rád bych v rubrice blogů zveřejnil populárně (a poněkud kontroverzně) pojatý text k zítřejšímu výročí. Bylo by to možné, prosím?" Proč ne? Slušně vyjádřené kontroverzní názory jsou přeci od toho, aby se zvěřejňovaly (popřípadě se s nimi polemizovalo).

Libor Stejskal, editor blogů

Pavel Kopecký napsal:

Od sedmnáctého listopadu 1989 je tomu osmnáct let, kdy započal proces definitivní demontáže nedemokratického i často nelidského režimu Komunistické strany Československa. Nástupnická odnož KSČ v naší společnosti bývá prezentována jako nedemokratická strana a nedůvěryhodný, ba nebezpečný partner nejvyšších pater exekutivy. Toto nazírání Komunistické strany Čech a Moravy je bohužel často formováno politickou mytologií a předsudky. Příklad? Svého času jsem měl příležitost seznámit se s textem schopné novinářky známé též kvalitními překlady moderních dějin či politologie a zejména činností v disentu. Vyjadřovala určitý podiv nad zjištěním vzešlým z četby publicistické knihy „Kdo ve stínu čeká na moc?“. Podiv nad množstvím reformních tendencí, jež čeští komunisté po Listopadu zažili. Někdejší trockistka s jakousi kajícností přiznala, že o podobném vývoji neměla příliš tušení.

Dáma, jež takto obdivuhodně absolvovala svou „cestu do Canossy“ a usiluje asi o smířlivější ohlédnutí, patří zřejmě do skupiny odpůrců bývalého státostranického systému, kteří jsou s ním de facto spojeni celoživotně. Rozhodně více, než si leckdy svedou připustit – způsobem připomínajícím nostalgiky po bývalém režimu. Hodně to připomíná výrok výrazného odpůrce portugalského diktátora a antikomunisty Salazara: „Když zemřel, nevěděli jsme, co máme dělat.“

Vedle lidí, jež minulý režim tvrdě pronásledoval a kteří se nemohou zbavit pocitu hořkosti, existují lidé, pro něž potřeba hovořit, jednat i volit ve frázích patří k přirozenosti. Tato v podstatě šedá zóna je pak znovu ideální kořistí určitého typu křiklounů, novinářů a politických náhončích, nezřídka bývalých komunistů či nadějných svazáků, jež apelují na nejvýhodnější podobu strachu, strachu z abstraktního nebezpečí. Mají však svým způsobem pravdu. Není větší problém demokratického státu v rámci EU a NATa než nebezpečí ataku zakládajícího člena Gottwaldovy partaje.

Doposavad měl (většinou) proklamativně pravicový politik jednu apriorní, dosti obecně platnou výhodu. Když v debatách, článcích či rozhovorech pro tisk nevěděl co říci, našel si svůj „bezpečný problém“. – Nadával na minulý režim, jeho zdroje a původce, případně je spojil se zbytkem levice, čímž třeba pro poslední volební kampaň do sněmovny (pokolikáté už?) vytyčil tzv. veřejného nepřítele číslo 1. „Využití“ bývá ale širší. Naposledy probíhal pokus o lakování nepohodlných postojů „na rudo“, když zvedli hlavy mnozí odpůrci renesance zahraniční vojenské přítomnosti v Brdech.

Ostatně komunistická strana Čech a Moravy je dnes etatistickou partají zapojenou do stávajícího systému; rigidní a blízkou všemu možnému, jen ne dynamice revolučního pohybu. Je to svým způsobem nostalgicky konzervativní strana. Její početné členské základně, z níž 98 procent pochází z předlistopadového období, očividně nechce dojít skutečnost, že po „sametu“ uplynulo jednou pro vždy moře času. Příležitostné provokativní pokusy o bagatelizování zločinů z doby zašlého mládí působí kontraproduktivně. V podstatě lze přímo sdělit, že nejednoznačně vymezený vztah českých komunistů k vlastním dějinám usnadňuje pomlouvačné kampaně zaměřené proti celé domácí levici. Pravda, jejich slova omluvy byla oficiálně pronesena poprvé v prosinci 1989, ale v konečném efektu nedostatečně, neboť rétorika vůdců KSČM málokdy opomíjí „echt“ tradicionalistické členy a sympatizanty. V reálné politice je situace jiná.

Samotný, tolik kritizovaný přívlastek „komunistická“ byl diskutován několikrát, ale nakonec se tradiční „obchodní“ značka, jež koneckonců neměla vždy jen negativní konotace, udržela. „Ozdravující“ požadavek změny názvu strany těžko neshledat záminkou či alespoň velmi povrchním, neboť jej svého času vznesl z ryze účelových důvodů i J. V. Stalin. Namísto odchodu z politiky by měli komunisté vyjít ze svého vnitřního ghetta. Jít svou cestu do Canossy.