Lobbista je úplatkář, který místo informací nosí obálky. Politik, který se s lobbisty stýká, je zkorumpovaný. Ve vyspělých zemích světa je přitom lobbing legitimní a neoddělitelnou součástí zákonodárného procesu. Proč v Českých luzích a hájích platí denně používané slovo za synonymum zla?

“Lobbing je specializovaná a odborná reprezentace prostřednictvím široké škály prostředků, které v zásadě vylučují korupční výměnu služeb, ve své povaze velmi odlišná od obecné nespecializované reprezentace, kterou zajišťují volení zástupci. Jako reprezentant partikulárních zájmů lobbista dodává informace a technicko-odborné expertízy, které mohou být užitečné a někdy rozhodující při definování legislativní a správní regulace.“

Zcela jasně Luigi Graziano definuje, jaký je rozdíl mezi korupčníkem a reprezentantem zájmové skupiny. Smyslem lobbingu není v žádném případě uplácet, ale přinést informaci s přidanou hodnotou, která zákonodárci může pomoci při rozhodování. V demokraciích je státní moc delegována občany ve volbách na volené zástupce, kteří onu moc posléze zprostředkují, chcete-li, vykonávají. Styk volených zástupců s voliči je proto nejen žádoucí ale i nezbytný. Jinými slovy zpětná vazba mezi poslancem a občanem (nebo zástupcem skupiny občanů, lobbistou) je neoddělitelnou součástí moderní demokracie a politického pluralismu. A v tom je kámen úrazu.

Mělo by být normální, že lobbista přijde během zákonodárného procesu za poslancem a snaží se mu pomocí jasných argumentů dokázat, že jím připravovaná novela zákona může například ohrozit jeho podnikání, zisky a tím pádem i zaměstnance. Zákonodárce buď vyhodnotí jeho argumenty jako smysluplné a regulaci upraví, nebo připomínky lobbisty vyhodnotí jako nepodstatné a prosadí si svou. Žádné úplatky, jen argumenty a informace. Lobbista nic nenabízí, poslanec nic neslibuje. Praxe je ale jiná.

Strach z vlastní vůle

Řada politiků se bojí lobbistů jako čert kříže. A důvod? Mají strach z vlastní vůle a svědomí. Co kdyby jim lobbista místo informací a argumentů skutečně nějakou obálku nabídl? Za kolik by se jim už vyplatilo hlasovat pro? Odolali by? A co obavy z dialogu, z faktu, že neobhájí vlastní názor tváří v tvář argumentů druhé strany? Nejsou si snad poslanci, obzvláště ti evropští, jistí ideologií, jejíž barvy hájí? Problém není v lobbistech, ale v samotném uvažování zákonodárců. Kdyby měli čisté svědomí, bez obav by se s lobbisty sešli a jejich argumenty si poslechli. Bohužel se tak naděje.

V České republice a čím dál častěji i v Evropské unii, vzniká celá řada nesmyslných zákonů a regulací. Příkladem budiž zákaz klasických žárovek, kvůli kterému platíme víc, ale svítíme míň, do nekonečna se zpřísňující emisní normy na motory, které zbytečně zdražují auta, nebo nedávno schválená kontroverzní tabáková směrnice. Řada poslanců hlasitě vykřikovala, že s lobbisty se rozhodně scházet nebude a jejich argumenty slyšet nechce. Nezajímalo je, že tabáková směrnice sotva bude mít nějaké dopady na počet kuřáků, znásobí se nelegální obchod a ruku v ruce s tím i znatelně klesne výběr daní. Regulace ohrozí i řadu pracovních míst napříč Evropou. Zvítězil populismus, arogance a strach z vlastní vůle a svědomí.

Bohumil Krejčí