Nemusím napomáhat těm, kteří se vyznají v americké angličtině, jiným napovím, že choo znamená vlak, vláček, mašinka. Chattanooga je město na železniční trati z Nového Yorku na jihozápad do Tennessee. Česká poválečná generace swingovala při hudbě , kterou se proslavila kapela Glen Millera, „pardon me boy, is this Chattanooga Choo-Choo?“. Ta správná verze začínala věrným napodobením rozjíždějícího se expresu taženého parní lokomotivou, tedy zvoněním, pískáním, syčením unikající páry a zrychlujícím se rachotem kol. K vlakům a nádražím jsem měl vždy zvláštní vztah, i když to nebylo na trati severoamerického rychlíku. Z Nového Yorku jsem bohužel v době parních lokomotiv neměl možnost vyjíždět, i když jsem melodii Chattanooga Choo-Choo znal. Mezinárodní expresy vzbuzovaly kouzlo nedosažitelnách dálek, jídelní vozy slibovaly nejen exotickou večeři ale i seznámení s tím, že „sleeping cars“ tam nebyly připojeny nadarmo. O tomto jsem věděl poučen detektivkou Vražda v Orient expresu! V roce 1998 vyšla v Austrálii knížka dokládající, že ženy neumí číst mapu. Údajně nemají cit pro prostor a směr, v parkovištích je vidět zejména řidičky zoufale hledající své auto. Mapa ovšem není zapotřebí pro jízdu vlakem. Jízdní řád ano a v tom se paní a dívky také nevyznají! Je to tak? Feministky volají: potřebujeme dámskou mapu a dámský jízdní řád! To mně ale neleželo na srdci, když jsem zamlada nastupoval do vlaku i když nikoliv do Pulmanova vozu.

Vydával jsem se z Brna supící tišnovkou směr Českomoravská Vysočina, nos jsem měl přitisknutý k okenní tabuli a nasával rozvíjející se krajinu a železniční staničky, jejichž jména si pamatuji po více než půl století. Byla to země mého mládí, přes Doubravník kolem Perštejna do Nového Města, pak autobusem do Svratky a per pedes apostolorum na Devět skal, Tři studně a Medlov. Turistickou příručku jsem nepotřeboval. Mluvu map a střelku kompasu ale pokládám za integrální našim životům.
Po dokončení studií mi bylo mnisterstvem přikázáno, abych bez odmlouvání, jinak se mnou bude nakládáno jako se sabotérem, nastoupil do práce v nejsevernějších Čechách, to byl pro Brňáka konec světa. Den po svatbě nás na nádraží přišel doprovodit můj bratr a několik klamarádů, na nástupišti hráli na housle, flétnu a bubínek, tak jsem je z okna vlaku vyfotografoval. To bylo tehdy přísně zakázáno, nádraží představovalo nikoliv místo odjezdu, příjezdu, setkání nebo rozloučení, ale strategicky důležitý objekt nutný chránit před podle se plížícím zlem. Amerického brouka rozmetávající nepřítel měl zajisté i nepochybný zájem o sabotování železničních uzlů. Můj záměr vzpomínkového snímku zachytilo bdělé oko orgánu tak zvané vnitřní stráže v zelené uniformě s fialovou brigadýrkou, orgán mne ostře vyzval, abych s fotoaparátem vystoupil z vlaku a eskortoval mne do strážnice. Byl jsem podroben výslechu, od zadržení mne zachránil v kapse složený zcela čerstvý oddací list, kameru Rolleiflex jsem musel odevzdat, aby se prokázalo, že nejsem za svatebčana převlečený vyzvědač či záškodník. Vlak jsem na poslední vteřinu chytil, že by výpravčí se mnou sympatizoval?

Než jsem se bez lítosti rozloučil s jistotami socialismu, nastupoval jsem na pražském Hlavním, pro mne stále Wisonovým nádražím do vlaku, naproti kterému stál na stejném nástupišti rychlík jedoucí do SSSR, jak jsem viděl na cedulích. Těsně podél tohoto vlaku se zvolna ubíral o hůl se opírající stařec. Měl správný plnovous a nebylo možné si ho nevšimnout. Jakousi náhodou, když jsem se za několik dní vrátil, vlak zastavil na nástupišti, ke kterému na protější koleji přijel rychlík ze SSSR, stařec tam byl opět a zase těsně míjel vagony, které sotva zastavily. Procházející železničář si všiml mého zájmu, přitočil se ke mně: „Je zde vždy, když vlak odjíždí do Ruska a zase přijíždí. Uprchl před Stalinem, touží po vlasti, odjíždějící vlak nese jeho pozdravy a přijíždějící zase atmosféru otčiny“. To mne ohromilo. Vzpomínka na tuto nádražní episodu mi vytanula, když jsem se sám ocitl v exilu. Nikdy jsem takové nástupištní bolestínství nepocítil, nikdy jsem nelitoval, že jsem se zbavil totalitního násilí a nikdy neprahl po zelené trávě. Nevracel jsem ani ve snu. Samozřejmě jsem nezapoměl, když jsem se v zimě vracíval vlakem z návštěvy rodičů na sever Čech těsně ke státní hranici, vlak se zvolna prodíral vysokým sněhem ke stanici jménem Jedlová, tam na chvíli parní lokomotiva odpočívala a k noční obloze se valila oblaka páry. Bylo to turistické východisko do okolních Lužických lesů. To byl již můj pracovní okres. Na trati také ležela obec Chřibská. Když jsem při pracovní cestě projížděl chřibským náměstím, neopomenul jsem se zastavit před pamětní deskou připevněnou na jednom z tamnějších domů. Byla věnována prvnímu návštěvníku Austrálie z českých zemí. Byl to v Chřibské, tehdy se obec jmenovala Kreibitz, narozený botanik Tadeáš Haenke, člen španělské výzkumné výpravy, plachetnice s ním přistála u východoaustralských břehů v roce 1793. Tehdy mne ani nenapadlo, že se na tomto světadíle ocitnu sám. Tesk po rodné hroudě jsem zcela úplně přenechal carskému generálovi.

Když jsem toto zamyšlení začínal zmínkou o novoyorském nádraží, sluší se, abych tak skončil. I v Americe se Antonín Dvořák zajímal o lokomotivy, vzpomněl jsem si na jeho Humoresku, nezačíná ani zvoncem ani píšťalou, to na housle a klavír zahrát nejde, ale rytmus jedoucího vlaku je v této skladbě nepopiratelný. Před lety jsem nastupoval v Novém Yorku na vlak do Montrealu, bylo to jako strašidelný sen, prostory bez konce, výtah jako do pekla, křivolaké podzemní katakomby s chodbami k pohyblivým schodům. V Melbourne znám několik nádraží. To hlavní na Flinders Street postavené v první polovině 19. století hlodá zub času, je vybaveno kromě mnoha jiného a dnes zbytečného i bálovým sálem. Pro cestující čekající na odjezd? Ale nezoufejte, připravuje se přestavba, milion dolarů dostal vítězný návrh australsko-švýcarské projekční firmy, nové nádraží bude vybaveno výstavní síní, amfiteatrem pro kulturní akce a obchody, otevře se k řece Yarra. Snad zůstane i trochu místa pro koleje a nástupiště. Moderní a před několika lety dostavěné nádraží, nepochopitelně nazvané Southern Cross, je o kousek dále, komplikované skleněné střechy si nikdo nevšimne, cestující si musí držet klobouky a čepice, syrovými prostorami se prohání silný průvan. Nádraží v předměstí kde bydlím je spojeno s nákupním střediskem plném obchodů a cestovních kanceláří. Nevím, zda to tak má být, zřejmě naše století konzumního chaosu to vyžaduje.

Doma jsem zde, v Austrálii, můj domov je v srdci Evropy, čeština si tento výrazový rozdíl může dovolit. Nádraží, na kterém jsem vystupoval po dlouhé jizdě do nejsevernějších Čech, bylo správné, vybaveno páchnoucím záchodem a malou čekárnou s dřevěnými lavicemi podél stěn, které byly polepeny jízdími řády. V nádražní restauraci se po celý den podávala gulášová polévka a párek s rohlíkem.

Většina nádraží v Čechách a na Moravě byla postavena za Rakouska před více než stoletím, kdy se budovala železniční síť, jejich stavební styl a vybavení bylo všude stejné tak jako Baťovy prodejny stavěné o sto let později. Pokud se týká nádraží, jsou ale vyjímky. V Uherském Brodě připomíná „stanica“ lidovou slováckou architekturu a za nejkrásnější nádraží v republice se považuje to v Hodoníně, nese opět znaky slováckého koloritu, jak jej maloval Joža Úprka. A moravští Slováci zpívajú „pro tu tvoju černú kšticu zmeškal já som železnicu“.

Miloš Ondrášek
Melbourne