Bez rozpaků se přiznám, že mne dosud nezajímalo čtení o vienamské válce nebo afgánském konfliktu, na australském knižním trhu je takových knížek velmi mnoho. Nedávno jsem narazil na publikaci, na jejímž přebalu byla fotografie otevřených dveří helikoptery s po zuby ozbrojeným vojákem a bystře se rozhlížejícím německým ovčákem: John C. Burnam A Soldier´s Best Friend - Scout Dogs And Their Handlers In The Vietnam War, Union Square Press, New York, 2008. Vojákův nejlepší přítel, průzkumní psi a jejich psovodi ve vietnamské válce, 303 stránek, 16 fotografií. Devatenáctiletý Američan byl začátkem roku 1966 povolán do armády a zařazen k pěšákům. Po krátkém výcviku se octnul v Saigonu a v útvaru pěšáků vysazovaných z helikopter se stal nosičem kulometné munice. Netrvalo dlouho a okusil válku zblízka, velmi zblízka. Jednou pro důvod okamžitého odletu vrtulník nepřistál a posádka musela ze dvoumetrové výšky vyskočit . Burnam se 70 kg osobní výstroje a munice při dopadu na zem si koleno probodl naostřeným a do země kolmo zapíchnutým bambusem. I takVietkong kladl nástrahy. Burnam byl převezen do nemocnice a měl strach, že mu bude noha amputována, šlo o svízelné zranění. Po dlouhodobé rekonvalescenci byl s kulhající nohou převelen na japonský ostrov Okinawa. Dosud nevěděl, že k americké armádě patří i služební psi. Tam mu byl jeden přidělen ke strážní službě skladiště nukleárních zbraní. Práce se psem se mu líbila, služba byla ale nudná a bez vzrušení, požádal o návrat do Vietnamu k parašutistům. K jeho velkému zklamání se dostal opět k pěšákům, zakrátko ale zjistil, že toto rozhodnutí změnilo jeho život. Přihlásil se do jednotky pracující s průzkumnými psy, byl mu přídělen německý ovčák jménem Timber a po jeho zranění Clipper. Stali se přáteli na život a na smrt. Oba prodělali namáhavý výcvik, autor jej podrobně popisuje, šlo zejména o zdolání cesty s rozestavěnými překážkami s charakterem džungle s hustým porostem a vodními toky.



Základním předpokladem byla ovšem naprostá poslušnost psa. Ten po dobře provedeném úkolu nikdy nedostal pamlsek, psovod ho objal a šeptal mazlivá slova. V bojové situaci by nebylo možné poskytnout pochoutku, zvíře si na nic takového nesmělo zvyknout. Pes musel poslouchat nejen na slovní povel, ale i na pokyn ruky. Počítalo se s inteligencí a odolností německého ovčáka, psi jiných plemen nebyli v této službě používáni. Clipper byl vycvičen najít klikaté cestičky džunglí, které používal nepřítel chystající ozbrojený přepad. Hodil se k tomu lépe než jakkoliv vybavený voják. Jedinou Clipperovou řečí v bojové situaci bylo naježení srti na krku a napřímení ušních boltců, štěkání nebo vrčení nepřicházelo v úvahu. Burban popisuje, jak je vietkong voják nezpozoroval ve vzdálenosti 3-4 metrů, Clipper na něho skočil a Američan ho poslal do nirvány. Taková tam byla válka. Za těchto okolností velitelem byl pes, psovod se řídil jeho instinktem a pokynem. Psa nesměla zachvátit panika ani za kulometné střelby a výbuchů granátů. Clipperův čich reagoval do vzdálenosti devadesáti metrů a zkušený psovod usoudil důvod . Pes byl vždy na koženém dvoumetrovém vodítku a spolehlivě plnil své úkoly za větrného nebo deštivého počasí, horka či dusna. Američané nikdy nenechávali na bojišti raněné a mrtvé vojáky. Ani psy, neptejte se proč. Burnam se v roce 1968 vrátil do Spojených států a Clippera se nesměl vzít domů. Pro vojenské psy služba nekončila.

V brutální a nesmyslné vietnamské válce sloužilo více než 3 miliony Američanů, kolem deseti tisíc psovodů a čtyř tisíc psů. Psovod a německý ovčák tvořili tým, jehož úlohou bylo najít pokud možno bezpečnou cestu pro bojovou jednotku ke střetu, zavčas upozornit na přítomnost nepřítele ať již na povrchu nebo v podzemních tunelech, najít skrýše zbraní a munice a zavčas upozornit na léčky a podzemní granáty. V americké armádě byla začleněna kvalitní veterinární služba. Psi byli registrováni . Kniha popisuje někdy i vojenským žargonem bez přikrašlování autorovy osobní zkušenosti. Byl dekorován řadou válečných vyznamení. Založil a stal se ředitelem projektu pro vybudování památníku válečných psů (The National War Dogs Monument in Washington).

Zcela jiný charakter má kniha, která má v podtitulu „skutečný příběh australského psího válečného hrdiny“. Sandra Lee: Saving Private Sarbi, nakl. Allen&Unwin, Sydney, 2011, str. 311, 26 fotografií. Publicistka která napsala knihu Zachráněni vojáka Sarbiho, osobně se nezúčastnila konfliktu v Afganistanu, její vyprávění nenese osobní jízvy a je dějově i stylisticky vykalkulováno. Je to ale zajímavá kniha. Není třeba zdůrazňovat, že bojová střetnutí ve Vietnamu a v Afganistanu mají zcela rozdílnou povahu. Ta se netýká jen časového rozdílu, ale i vojenské technologie, geomorfologických, terénních a demografických podmínek a i morálních aspektů. Polovina knihy je věnována přípravě k samotnému příběhu, což je pro kynologa zajímavější než popis bojového konfliktu samotného. Ten líčí jak Sarbi, kříženec labradora se psem novofundlanským, zpanikoval při střetu jednotky australské armády a afgánských ozbrojenců. Šlo o explozivní a nepřehlednou situaci, která způsobila početné ztráty na obou stranách. Psovod Sarbi vyvázl s těžkým zraněním, pes se ztratil a trvalo 13 měsíců než byl objeven v zuboženém stavu americkými průzkumníky v odlehlé horské afgánské usedlosti. Bakšiš hraje mezi Afgánci velkou roli, americký voják přivezl Sarbi do tábora australské armády. Psovod byl již demobilizován, zpět v Austrálii, ale “dobrá věc se podařila“ a přes přísné karanténní podmínky dovozu psů do Austrálie, Sabri se na letišti v Sydney setkala s jejím bývalým “pánem“, oba se okamžitě s nadšením poznali.

Australské ministerstvo národní obrany zařadilo do svého programu boj proti terorismu se zdůrazněním chemického, biologického, radioaktivního, nukleárního a explozivního útoku v Austrálii a kdekoliv jinde. Důstojník australské psí posádky založené v roce 1966 vytypoval Sarbri (narozené v roce 2002) z inzerátu, zařadil ji do výcviku a její schopnosti ji zavedly do skupiny vyhledávání výbušnin. Australská armáda měla zkušenosti se psy v první i druhé světové válce, v korejském ozbrojeném konfliktu ve Vietnamu a také v Somálsku, Iraku a na jihopacifických ostrovech . V roce 1970 australská vojenská správa ve spolupráci se státním výzkumným ústavem dala popud k vypěstování plemena specificky se hodícího k bojovému účelu (psychogenetický chovatelský program). Šlo o dosažení zmenšeného rámce a hmotnosti německého ovčáka křížením s dvěmi velmi bystrými plemeny, s border kolií a ovčákem australská kelpie a spojení pozitivních povahových rysů těchto tří plemen. Takový pes neměl vážit více než 16 kg a psovod by ho v bojové situaci mohl nést pod paží. Jistě víte, že standartní hmotnost německého ovčáka se pohybuje mezi 30 a 40 kg. Po osmi letech byl tento záměr zastaven pro nedostatek financí a snad i z jiných důvodů.

Australští vojenští psovodi a psi jsou nejprve trenováni odděleně, po 13 týdnech voják začne cvičit s přiděleným psem. Je žádoucí, aby se s ním spojil úzkým poutem, na kterém budou záviset jejich životy. Výcvik věnuje zvláštní důraz na detekci kovů a výbušnin sestrojených z mnoha chemicky se líšících komponentů. Taliban podomácku připravuje nálože z umělých hnojiv (na bázi dusičnanu amonného). Spolehlivost čichu psa se udává na 98% a předčí mechanické detektory. Nos člověka je vybaven 6 miliony čichových receptorů, pes jich má 220 milionů, lovecký bladhaund ještě o třicet milionů navíc. Psi se učí ignorovat podmínky a hluk bitvy. Jsou cvičení snášet transport na pozemních,vodních a vzdušných dopravních prostředcích včetně padákového výsadku psovoda i psa.

Autorka této knihy prostudovala relevantní literaturu od Darwina přes tu o chování a výcviku zvířat až po nedávnou studii o reagování psa na lidskou řeč. Tyto poznatky pak vtělila do první části knihy. Nevyhnula se ani nástinu historie o psech k bojovnému použití od války mezi Řeky a Korintskými 400 let před našim letopočtem až do dnešní doby.. Nezapoměla na popis likvidace Osama bin Laden provedený skupinou, která měla sebou psa jménem Cairo. Tito novodobí vojenští psi jsou vybaveni vestami chránícími před kulkou, dýkou a šrapnelem. Do vesty může být instalován navigátor (GPS system) , krátkovlnný přijímač povelů a fotografická kamera pracující ve dne v noci. Přes všechny tyto vymoženosti pes zůstáva psem, jeho ochota se zavděčit svému “pánovi“ není dána technologií. Všichni víme že smysluplnou hodnotu tvoří ten jedinečný svazek, který se vytvoří mezi člověkem a jeho psem. Ve středověku se říkalo: „Mohu spát, když můj pes bdí“ (dormire fas est, si vigilat canis). Neplatí to dodnes?

Miloš Ondrášek
Mebourne