V nedávné době se opět otevřela diskuse o prolomení územních limitů těžby uhlí, přestože se může zdát, že uhlí zvoní hrana, ještě dlouhé roky tomu tak nebude, bohužel. Pokud se podíváme do celého světa, tak spotřeba energie neustále roste, bohužel je její velké množství stále zajišťováno fosilními zdroji. S jejich rostoucí spotřebou jejich cena postupně roste (byť částečně ji ovlivňuje postupné znehodnocování dolaru a pohyby kurzů).

Pokud se podíváme na stránky VŠB-TU Ostrava, zjistíme velmi děsivou věc, ČR disponuje „obrovskými“ zásobami uhlí, jehož význam možná během deseti až dvaceti let, podle nejhorších možných scénářů, vzroste natolik, že nebude možné se prolomení limitů vyhnout. Pokud bude v Evropě a řekněme konkrétně v Německu pokračovat současný trend, pak se o naše zásoby uhlí začne zajímat nejenom ČEZ a EPH, ale i Německé energetické firmy.

Pro rekapitulaci z odkazu uvedu, že hnědého uhlí máme asi 4,6 mld tun (data tam jsou z roku 2008) a černého asi 7,4 mld tun v bilančních zásobách, to je příliš mnoho na to aby byly jen tak odepsány, respektive na to, aby tyto zásoby přestaly kohokoliv lákat.

Teoreticky je možné, že během deseti až dvaceti let jejich význam ještě násobně vzroste, zejména pokud se nepodaří udělat něco s naší jadernou energetikou, reálně totiž může nastat situace, že se Temelín nepostaví a že se ani nepostaví další reaktor v Dukovanech, tím pádem na Moravě vypadne 2000MW, což bude znamenat nutnost importu proudu do regionu. Jenže tento výkon bude chybět i ze středoevropského hlediska. Tedy bude muset být něčím nahrazen. Pokud budou růst stále mírně obnovitelné zdroje, které vyžadují pružnější elektrárny v základním zatížení a pokud poroste cena plynu, pak bude jedinou ekonomickou alternativou uhlí, to uhlí, které je zatím za limity těžby. Navíc by buď pak musela být postavena nová uhelná elektrárna, nebo by muselo dojít ke zvýšení zatížení existujících. A jediná větší v té oblasti je rakouský Dürnrohr, ovšem její kapacita by nestačila pro náhradu Dukovan.

Vzhledem k tomu, že by pomalu měla začít docházet ložiska konvenční ropy, je možné, že bude postupně nahrazována plynem a uhlím, v závislosti na odvětví (případně elektřinou na železnici). Zvyšující se cena paliv pak povede ke stále větší lukrativnosti těžby a tím i stále většímu tlaku na rozšíření těžby uhlí u nás.

V určitém bodě v budoucnosti může být jedno, jestli u nás budeme mít 4100MW (Temelín má dnes již 2100MW, Dukovany 2000MW) nebo 6300MW (výkon nových bloků Temelína má být asi 1100MW), pokud celosvětově poroste spotřeba uhlí, je klidně možné, že by došlo k jeho zdražení natolik, že by se vyplatilo jej od nás exportovat, v takovém případě by ani kompletní najetí naší energetiky na jaderné elektrárny nezaručilo, že se limity neprolomí. Ovšem jak by bylo naloženo s takovou vládou je asi jasné. Z tohoto pohledu je jasné, že nejspíš jakékoliv rozhodnutí o zachování limitů je v podstatě jen odloženém těžby o několik desítek let.

Jak jsem již výše psal, pokud se nerozhodneme, vzhledem ke konstrukčním dobám jaderných elektráren, rychle, může nastat situace, kdy nebudeme mít v podstatě moc jiných možností, buď import paliv ze zahraničí a tedy by nastala možnost obrácení zahraničně-obchodní bilance ČR, tak jako se tomu stalo v Japonsku, byť za tím mohlo být více problémů, nebo by muselo dojít právě k prolomení těžebních limitů.

Na neuspokojivou situaci v energetice (čistě z pohledu těžby uhlí a dopadů na okolí, pomalu i z pohledu stability sítí) by mohly relativně slušně řešit jaderné elektrárny. Bohužel pod tlakem různých zájmových skupin je lidé odmítají, přestože jejich případná havárie je spojena s menšími škodami než běžný provoz elektráren uhelných. Vezmeme-li do úvahy, že i naprosté zničení elektrárny jaderné vede pouze k dočasnému zamoření a fakticky nezničí krajinu jako takovou, těžba uhlí pro uhelnou elektrárnu reliéf zničí a to vždy, ať už se jedná o lom, nebo o pokles terénu vlivem poddolování.
Bohužel energetiku je nutno nahlížet z globálního hlediska, tedy, jak jsem psal, tak i pokud bychom se rozhodli že u nás maximalizujeme výrobu elektrické energie z jaderných elektráren, dokonce ani kdybychom zvládli efektivně rozvést teplo z těchto elektráren, což samo o sobě by bylo unikátní, není možné zaručit, že by nebylo naše uhlí těženo a exportováno.

Ideální by bylo alespoň výrobu elektrické energie převést na jaderné elektrárny, případně elektrárny vodní a ve speciálních případech elektrárny solárně-termické, to by v ideálním případě mohlo výrazně snížit spotřebu paliv a produkci zplodin.

Ano, jaderné elektrárny stále nemají vyřešený problém co s palivem, ale je to jen z důvodu, že je jich v provozu příliš málo, pokud by bylo ve službě elektráren mnohem více, cena uranu by stoupla natolik, že by se vyplatilo použité palivo přepracovávat, případně by se vyplatilo využívat náhradních paliv jako thorium, nebo plutonium.

Řekněme to takto, státy jako Norsko, Švédsko a Island by měly maximálně využít vodní energii, Státy, jako Nevada, Saudská Arábie, Egypt, Alžírsko, Irák, Austrálie a JAR, by měly v maximální míře využít elektráren solárně-termických, zbytek světa by pak měl pokud možno využít kombinace jaderných a vodních elektráren. Pokud k tomuto nedojde, nebude v podstatě žádné město stojící na ložiscích uhlí v bezpečí. A i pokud bychom s pomocí jaderných elektráren vyřešili dodávku tepla a elektrické energie (ano případně lez využít i geotermální elektrárny), stále nebude zaručeno, že se nakonec uhlí nezmění v surovinu pro výrobu náhrady benzínu.

Německé (případně Japonské, zde je situace stále zvratná) odstoupení od JE může být pro energetiku těchto států katastrofální (pokud nedojde ke zvládnutí fúze, s tím nelze počítat), jelikož v rozhodném období, které by mohlo nastat dříve, než se předpokládalo, v nejhorším případě nebudou v provozu žádné jaderné elektrárny, v o něco lepším bude v běhu pár reaktorů, v té doby doslova muzeálních. Navíc i pokud by během krátké doby (na což by nebyly na světě kapacity) postavily desítky reaktorů, nebudou mít pro jejich obsluhu personál.

Neměli bychom se tedy nechat strhnout protijadernými aktivisty věřícími, že je možné se současnou technologií produkovat energii pro naši civilizaci pouze z OZE, částečně nějaká procenta možná, ale nikdy nemůžou ve většině světa převzít majoritu produkce energie a to ani elektrické. Proto pokud chceme zabránit demolicím dalších měst a ničení krajiny, musíme se opět vrátit ke stavbě elektráren jaderných. Je alarmující, že díky protijaderným aktivistům jsou stále v provozu elektrárny budované v 60. a 70 letech. Za každou případnou havárii takového zařízení pak nesou odpovědnost přímo oni. Pokud by totiž neblokovali výstavbu nových, staré mohly být dávno bezpečně odstaveny, také pokud by bylo po světě mnohem více jaderných elektráren, nebyl by problém s vyhořelým palivem, protože by se jej vyplatilo recyklovat.

Paradoxně tak právě ti, kdo chtějí zabránit jaderným katastrofám, je svými činy přivolávají. JE Fukushima Daiichi mohla být klidně v době úderu tsunami bezpečně likvidována, kdyby byly postaveny náhrady. Kdyby nebyly projekty výstavby JE zastaveny, nemusel ani pád SSSR znamenat takový pád cen uranu, který kompletně podryl jakoukoliv rentabilitu přepracování paliva. Pokud by k tomuto nedošlo, nemuseli bychom vůbec řešit, kam vypálené palivo uložit.

Karel Schweitzer

P.S. JE Zwentendorf je sice de-facto hotová, ovšem po tolika letech v zakonzervovaném stavu by její případné oživení bylo velmi složité a vyžadovalo by nemalé investice. Dokud bude ležet na Rakouském území, potud nebude možné ji bez změny ústavy spustit. Ovšem elegantním řešením by bylo dojednat výměnu území s naší republikou. ČR by předala Rakousku asi 34ha a Rakousko by nám předala areál JE Zwentendorf. Tím by nedošlo k porušení jejich ústavy, nicméně reakce Rakušanů by byla minimálně velmi zajímavá.