Jaká pravidla musí dodržet psycholog, chce-li sdílet své názory na duševní stav známých osob?

Iveta Bartošová byla bezesporu nekorunovanou královnou českého bulváru. Její předčasná a vlastní rukou provedená smrt znamená pro tento druh žurnalistiky pravé žně. Veškeré zpravodajství o její sebevraždě a všem, co s tím souvisí, by nemohlo být, dle postoje médií, kompletní bez názorů psychologů a psychiatrů. Pravým pokladem pro vytěžení je v této souvislosti zejména Jeroným Klimeš, který nemá problém spekulovat v souvislosti s Ivetou Bartošovou prakticky o ničem. Již dříve se bez okolků vyjadřoval s pozice psychologa o vztahu Bartošové k mužům a jich k ní, o jejím sexuálním životě či vztahu k alkoholu. Po její smrti pak ochotně spekuloval nad tím, jak dalece potřebovala k životu bulvár a co jí dohnalo k sebevraždě. Nebyl však sám, kdo se na stránkách bulváru k Bartošové vyjádřil. MUDr. Cimický analyzoval její poslední kresbu a PhDr. Jiří Novák pro změnu usoudil, že „U paní Bartošové se zřejmě dlouhodobě rozvíjela duševní porucha, která z nějakého důvodu nebyla léčena“.

Oslovit psychologa či psychiatra vždy, když se odehrává nějaký „velký bulvární příběh“ patří k automatickým postupům novinářů. Je však to, kdy se daný odborník vyjadřuje o duševním či zdravotním stavu člověka, jenž není jeho pacient, zná zpravidla jen jeho mediální obraz, nedělal mu diagnostický screening a nemá od dané osoby souhlas se sdílením těchto informací v pořádku?

Pro odpověď na tuto otázku zabrusme do minulosti. Před americkými prezidentskými volbami v roce 1964 se magazín Fact rozhodl oslovit členy Americké psychiatrické asociace, zda by mohli odborně posoudit republikánského kandidáta Barry Goldwatera. Psychiatři byli dotázáni, zda si myslí, že pan Goldwater je dostatečně způsobilý, aby se stal prezidentem, a jaké jsou jejich psychiatrické názory na tohoto kandidáta. Osloveno bylo 12 356 psychiatrů, z nichž 2417 reagovalo. Výsledky pak byly publikovány jako zvláštní vydání. Nutno říci, že senátor Goldwater nedopadl dvakrát slavně. Podstatná je však jiná věc. To, že se někteří psychiatři k tomuto propůjčili, prakticky okamžitě jako neetické odsoudily jak Americká lékařská asociace, tak Americká psychiatrická asociace. Nedosti však na tom. Senátor dal celou věc k soudu a nakonec Nejvyšší soud přiznal senátorovi náhradu ve výši téměř 2 milionů dolarů. Co je však nejdůležitější, soud stanovil právní precedens, který přispěl ke změnám v oblasti lékařské etiky. V roce 1973 Americká psychiatrická asociace definovala soubor pravidel pro komunikaci s médii. Tento soubor vešel ve známost jako „Goldwaterova pravidla“. Zde se jasně říká, že odborníci na duševní zdraví mohou komentovat psychické problémy obecně, ale je výslovně neetické a neprofesionální poskytovat odborný názor na jednotlivce, který není pacientem daného odborníka a současně nedal k tomuto výslovný souhlas. Varianty Goldwaterova pravidla pak v dalších letech převzaly i další profesní psychologické či psychiatrické asociace.

Jistě můžeme namítat, že výše zmíněné Goldwaterovo pravidlo platí ve Spojených státech, avšak nikoli u nás. Tento argument však příliš neobstojí. Podobné problémy řeší i jiné profesní organizace v Evropě. Například ve Velké Británii se toto diskutovalo před několika lety v souvislosti s úmrtím Michaela Jacksona a poskytováním odborných názorů na duševní stav jeho dětí. I tam bylo toto chování dotčených psychologů a psychiatrů označeno za neetické. Etická pravidla totiž neexistují samy od sebe. Vždy mají či by alespoň mely mít racionální základ a zde, pomineme-li rizika soudní žalob, existují přinejmenším dva:

Za prvé, je odborně nečestné a nečisté, aby psycholog či jakýkoli lékař dávali své názory na člověka, kterého odborně nevyšetřili a dokonce často ani osobně nepotkali. To platí o to víc, když pacient k tomuto nedal souhlas. Profesionální názor vychází z důkladné diagnostiky příslušných klinických údajů za použití vědeckých metod. Ten však podléhá lékařskému tajemství. Vše ostatní je čirá spekulace, která může poškodit nejen dotyčného jedince, ale mnohdy i jeho rodinu a blízké. Pochopitelně to též vrhá špatné světlo na profesi jako takovou, neboť psycholog či psychiatr, jenž si pustí pusu na špacír, pak působí spíše jako šarlatán a nedůvěryhodná osoba.

Za druhé - a to může být dnes více aktuální než dříve - Goldwaterovo pravidlo brání zneužití odborné autority k vyřizování účtů s politickými či jinými nepřáteli. Jak by se například banky dívali na podnikatele, o němž by „renomovaný“ psycholog řekl, že dle jeho názoru užívá drogy, nebo se chová psychoticky?

Z tohoto pravidla samozřejmě existují výjimky a lze jej prolomit. Psychologické profily historických, dávno mrtvých osob jsou zajímavým cvičením a pochybuji, že by se například potomci Leonarda Da Vinci (jsou-li tací) hněvali na Sigmunda Freuda, že o něm napsal odbornou studii. Během druhé světové války udělali američtí psychologové a psychiatři profil (mimochodem velmi přesný) Adolfa Hitlera. Podobně byla vytvořena i odborná zpráva o Lybijském vůdci Muammaru Kaddáfím. Zde se však jednalo o osoby vysloveně nepřátelské ke Spojeným státům a představující bezpečnostní riziko. Troufám si se značnou jistotou usuzovat, že život a smrt Ivety Bartošové nepředstavují ohrožení národní bezpečnosti a tedy není důvod prolomit etická pravidla.

Je jasné, že získat souhlas slavného pacienta ke sdílení odborných názorů s médii je značně obtížné, ne-li nemožné. Přesto však toto známe. V knize „Já“ o Miloši Kopeckém je nesmírně zajímavá část týkající se jeho těžkého depresivního onemocnění. Tuto stať napsal psychiatr MUDr. Cyril Höschl. Zde však byla situace přesně lege artis. Doktor Hösch byl Kopeckého lékařem, znal velmi přesně celou kazuistiku a hlavně, dostal od Kopeckého písemný souhlas ke zveřejnění, jenž nabýval platnosti jeho úmrtím.

Chápu, že pro řadu odborníků může být frustrující čekat, až jejich pacient zemře a ještě mít souhlas k prolomení lékařského tajemství. O to větší může být lákadlo v podobě citace či dokonce fotografie v bulvárním periodiku a třeba i vidina, že se dotyčný sám stane jakousi celebritou, o nichž se vyjadřuje. Avšak toto chování vypovídá netoliko o dané celebritě, ale zejména o upovídanosti, nedostatku profesních zásad a odborných kvalit dotyčného psychologa či psychiatra.

Podtrženo sečteno, my psychologové a psychiatři bychom si měli uvědomit, že chceme-li se hlásit k hodnotám Euroamerické civilizace a mít srovnatelnou vědu, mělo by tomu odpovídat i naše etické vědomí a chování. Laické veřejnosti pak dávám na zvážení, jak dalece chtějí důvěřovat někomu, kdo nezná a/nebo nerespektuje etické normy své profese, což není de-facto nic jiného než pravidla slušného chování.

Mgr. Daniel Štrobl
Auror je psycholog