Přišla první opravdu mrazivá noc. Všudy přítomná námraza, řezavý vzduch a vůně lesa. Je to ještě les nebo vůně čerstvých mrtvol, i když jen dřevěných? Větve spoutané kluzkým sítem, bílé terče přeťatých kmínků žalují…, z nádherné rostliny se stal balík, odporně těžká a neuchopitelná věc…



Dlouhou noc a nekonečnou dobu ruční vykládky zeleného nákladu zkracuje hrnek horké kávy a povídání v rádiu. O sdružení Tango Havlíčkův Brod. O partě nadšenců, o skupince bláznů, o tlupě mrzáků, říkají jim různě. O lidech, kterým vzal osud to, co většina z nás bere jako naprostou samozřejmost - zdraví. O lidech, kteří mají svá srdce vybroušená do zářivého diamantu. Už po osmnácté organizují předvánoční nadílku pro děti z dětských domovů a děti se zdravotním hendikepem.

Se zmrzlými prsty na hrnku vnímám jejich lidství a touhu alespoň částečně nahradit to nejvzácnější, co v životě máme. Svou rodinu, milující blízké, radost ze života, blažený pocit být milován.

Vzpomínám na všechny ty vánoce, které mi bylo dopřáno prožít, hledám v paměti vzpomínky na ty nejhezčí. Plastové přeplácané pometlo s desítkami žároviček, anebo stromeček ve starodávném stojánku, opravdové svíčky, ručně vyrobené papírové řetězy a namísto ozdob jablíčka a ořechy? Hromada balíčků v kýčovitých obalech nebo doma udělaný maňásek a malé palčáky z podomácku zpracované ovčí vlny?

Vzpomínám na oči těch dvou starých lidiček Oči plné radosti, slz a dojetí. Na to, jak jsme v otlučeném lavoru pouštěli lodičky – skořápky se svíčkami - do světa, krájeli jablka, zpívali koledy. Na to, jak blízko jsme k sobě tenkrát měli. Bez televize, bez rádia, bez spousty hraček, bez všech šidítek, které nás dnes provázejí.

Byl jsem tenkrát šťastný, nebo ne?

Poslat šidítko, nebo neposlat?

Je to šidítko, nebo zhmotněný vzkaz, že komusi úplně cizímu není osud dítěte lhostejný?

Jdu ven do mrazu, hledím na mrtvé stromečky a přemýšlím o obětovaném beránku, o dětech, o hromadách dárků, o nás všech.

Slibuju sám sobě, že ty letošní vánoce nebudu chtít prožít se zavražděným kaprem, mrtvým stromečkem a spoustou věcí jen tak vedle dětí, ale s nimi.

Dokážu to ještě?

Dokážete to?

Luděk Olšový