Pamatuji si, že v lepších květinářstvích v předválečné republice byly vždy těsně před vánocemi k dostání ratolesti exotické žlutě kvetoucí mimózy. Dívali jsme se na ně do výkladů, tušili jsme jejich cizokrajnost a dálky. V květinářství přecházely krásné slečny, které jemnými dotyky upravovaly noblesní kytice a balily je do nafialovělých hedvábných archů. Když jsem se v dětství na tyto větvičky dívával přes sklo výkladů, ani mne nenapadlo, že strom, který je nese, se jmenuje akácie, česky kapinice. Jsou to tropické suchomilné stromy nebo keře, je jich přes tisíc pět set druhů a polovina z nich je domovem v Austrálii, kde kvete vegetace po celý rok, každý rod a druh jindy. To není proto, aby příroda země byla zkrášlená jak je rok dlouhý, hmyz včetně včel zde nezazimuje a tak stále potřebuje nektar. Do českých květinářství ovšem mimózy nebyly importovány od protinožců, ale z jižní Francie, kde jsem mnohem později narazil na vesnici Bornes-les-Mimosas, blízko města Hyeres, kde se jarní rovnodennost slaví, či spíše světí slavností, které se říká Fete du Mimosa. I silnice Route des Mimosas tam oslavuje jaro. Kdo je tam ve správný čas, je udiven akáciovým lesem, jeho barvami a vůněmi. Ve východní Africe jsem viděl kapinicové plantáže zakládané a udržované na těžbu třísla pro kožedělný průmysl. „Wattle and daub“ tam Angličané říkají zdím chyší v domorodých vesnicích. Jsou to propletené tyče a větve omazané jílovitou hlínou. „Wattle“ může také znamenat proutěnou dostihovou překážku nebo dokonce ohrazení ovcí v proutěné ohradě. Ale větvička mimózy zůstala pro mne symbolem té zvláštní doby, od vánoc po první jarní den, kdy jsem vidíval krásné slečny balit větvičky se žlutými květy do hedvábných papírů. Kde ty sněhy jsou!



Narušení ekosystému rozvojem průmyslu, zemědělství, dřevařství či dopravou ohrožuje flóru a faunu na celém světě, Austrálie není vyjímkou. Sedmdesát druhů kapinic je zde ohroženo, nedávno ale byli milovníci přírody o botanicích ani nemluvě rozrušeni zprávou, že dva turisté objevili v lesích Viktoriánských Alp červeně kvetoucí kapinici, jedinou mezi stovkami se žlutým okvětím. Staří Římané, když se přeplavili přes Středozemní moře, prohlásili: Africa locuta, causa finita. O Austrálii to nemůžeme prohlásit, stále se na tomto světadílu objevuje něco nepoznaného, či spíše dosud nepopsaného. Evropané se na australských březích vylodili před 230 lety, to není z historického hlediska tak dlouhá doba na prozkoumání celého světadílu. Kapitán James Cook ale tehdy okamžitě zjistil, se tam neprší zespodu nahoru, jak se domnívali staří Řekové o zemích protinožců.

Kapinice se podílí na lesním porostu Austrálie jen asi desíti procenty, jinak většinu tvoří eukalypty – blahovičníky. Akácie rostou nejen ve volné přírodě, pro svou atraktivitu se sází v zahradách, v parcích, podél silnic. Jedna z nich (Acacia pycnantha) se vyznačuje masami spadajících hroznovitých květenství zlaté barvy, které představují národní emblém Austrálie. Kvete jako žlutá pochodeň v době australské zimy a časně z jara, to je od začátku června do konce září. Kůra některých druhů se používala ke třísločinění při zpracování kůží. Acacia victoriae, druh kapinice, které Australané říkají elegantní, roste v semiaridních oblastech na jihu Austrálie a je tam velmi rozšířená, původní obyvatelé, kterým čeština říká Australci, ji pokládali za zdroj potravy s léčebnými účinky. Etnobotanika ji doporučila k výzkumu farmakochemikům a ti zjistili, že tento druh kapinice může podstatně omezit růst rakovinných buněk u myši. Výzkum se domnívá, že listí tohoto stromu obsahuje chemické látky zvané aviciny, které ji chrání proti škodlivým vlivům, redukují stres, kterému jsou rostlinné buňky vystaveny anebo vyvolávají apoptosis, fyziologické buněčné odumírání v růstové fázi rostliny. Pokusné myši byly vystaveny karcinogenním látkám, které jsou obsaženy v tabáku. U„avicinových“ pokusných zvířat byl snížen výskyt tumorů o 90 procent se srovnáním s „neavicinovými“ myškami. Od potlačení karcinomatózní tkáně u pokusných zvířat k použití této látky jako karcinostatika u lidí vede však dlouhá a náročná cesta.



Mezi nežádoucí přistěhovalce do Austrálie je považována řada zvířat, králící, myši, krysy, buvol bahenní a jiní, z ptáků mimo jiných špaček kobylkový a z rostlin např. ostružiník. Méně se již mluví o škůdcích, kteří se dostali do světa z pátého světadílu. V jihoafrické Kapské provincii je to právě australský symbol – zlatá kapinice. Byla tam ještě s dalšími dvěma druhy importována s úmyslem upevnit sypké písky. To se jí podařilo, silně se ale rozšířila, utlačuje tam místní vegetaci a mění přirozenou ekologii krajiny. Australské kapinice jsou také náročné na vodu, což může v oblastech s nízkými deštovými srážkami kriticky ovlivnit vodní režim. Navíc některé druhy kapinic zhazují mnoho kůry a listí a tak vytvářejí podmínky pro lesní požáry, které na rozdíl od Austrálie v Jižní Africe neprospívají ke germinaci a navíc negativně ovlivňují chemické složení půdy.

Australská prosperita je založena na chovu importovaných zvířat, obilí a ovocných stromů, podobně je tomu v Jižní Africe, na druhé straně neuvážené zásahy člověka do biotypu vyvolaly a stále působí nemalé problémy.

Typickým australským stromem je ale blahovičník., bylo jich popsáno 450 druhů a nespočet variet a forem. Anglosaská botanika nazvala strom, jehož okvětní lístky zůstávají pevně uzavřeny i po dobu květu, eukalyptem, toto slovo převzaly i jiné jazyky. V řečtině že eu znamená dobře a kalypto skrývám, zatajuji. Eukalyptos a ve středověké latině se již vyskytující eucalyptus překládáme “dobře skrytý“ a více snad již nemusím rozebírat. Jen pro zajímavost dodávám, že podobný slovní kořen má apokalypsa, slovo vytvořené z řeckých apokalypto (odhaluji) a apokalypse (zjevení), původně tento výraz znamenal pouze Zjevení sv. Jana popisující zánik světa.



Vraťme se ale k našemu stromu. Blahovičník se podílí 90 procenty na lesním porostu v celé Austrálii a tvoří ekologické prostředí pro většinu její suchozemské zvířeny. V Rostlináři, který napsal Jan Svatopluk Resl v letech 1820-35, je poprve uveden termín blahovičník, i když plně nevystihuje z řečtiny odvozené botanické pojmenování. Cítíme, že český přírodozpytec slovo vytvořil pod vlivem panslavismu, byl to projev slovanské vzájemnosti a snahy o odtržení od cizích předloh. Před více než 40 lety byl v Austrálii na stáži vědecký pracovník Karel Ulbert, který přeložil z angličtiny do češtiny australskou lidovou poezii, knížka vyšla v Praze s titulem “Ohen z dříví eukalyptu“, tyto balady byly pak nazpívány s kytarovým doprovodem na gramofonovou desku. Že by blahovičník nezněl mladým Čechům dostatečně exoticky? Tak stejně nemohu nabídnout zdůvodnění, proč říkáme eukalyptový a nikoliv blahovičníkový olej. Když mne v dětství trápívala rýma, maminka ordinovala eukalyptovou silici do hrnce s vařící vodou, ten přikryla i s mou hlavou ručníkem, kterému říkala froté, musel jsem inhalovat a horní dýchací cesty se pak uvolňovaly působením těchto aromatických par . Důvěrně jsem tedy poznal australskou přírodu již v dětství a tak se připravoval na život u protinožců. Ten rabín, který kdysi prohlásil, že „Bůh nemůže být všude, proto stvořil matku“ měl pravdu.

Koala je vybíravé zvířátko, z několika set australských blahovičníků je ochotno se živit pouze listím blahovičníku červeného a mahagonového na severovýchodě světadílu a manového na jihu. Jen vyjímečně se pase na blahovičníku svíčkovém a říčním, listí jiných odmítá. Zjistilo se, že jiné druhy obsahují příliš mnoho pro koaly smrtelného kyanovodíku. Kromě volné přírody najdeme koaly vzhledem k těmto dietním požadavkům jen v australských zoologických zahradách kromě několika vyjímek. V americkém San Diegu je jejich chov poměrně úspěšný, v Japonsku se těmto medvídkům podobným vačnatcům přes nesmírnou oblibu a maximální péči nedaří. V Tokiu, když tam uhynulo několik koal, ošetřovatel spáchal sebevraždu podle japonské tradice.

Groteskní chyby z neznalosti australských přírodních podmínek se dopustili autoři Stručného etymologického slovníku, který v roce 1977 vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze. Vysvětlují, že výraz eukalypt vznikl proto, že tyto stromy „dobře skrývají“ močály a vysušují bažinaté kraje. Ty až na vyjímky na samém severu Austrálie neexistují, krajina je na celém světadílu semiaridní, pokud nikoliv zcela aridní. Většina druhů blahovičníků je suchomilná, na vegetačním cyklu se dokonce podílejí lesní požáry, semena se z “oříšku“ uvolní jen žárem.

Rostlinopisné chyby se přes svůj název kdysi dopustil pražský týdeník Květy. V reportáži o indonéském archipelágu nazývá strom durián (Durio zibenthicus) hovénií. Když jsem v těchto končinách cestoval, musel jsem jednou kvapně vystoupt z autobusu, který byl přeplněn nejen cestujícími, ale i drůbeží, kozami a dalším zbožím, byla tam hromada ovoce. Jeden druh se podobal velikostí, barvou a tvarem dyním, vydával ale odporně fekální zápach. Přátelský Sumatránec plod rozkrojil, zápach ještě pronikavěji zesílil, s chutí si z poloviny ukousl a druhou nabídl mně. Abych ho neurazil, kus duriánu jsem si vzal a opustil autobus. Výraz hovénie by byl pro durián více než vhodný, ale žádné časopisy nemohou korigovat botanické názvosloví, i když socialistické sdělovací prostředky měly vždy nediskutovatelnou pravdu – desinformace byla jejich doménou.

V Austrálii je v úhledném balíčku k mání čaj připravený z usušeného duriánu, neměl jsem ale dosud odvahu si tento lektvar koupit a zejména pak doma rozbalit a svařit. Každá lepší rostlinopisná příručka nám řekne, že Hovenia dulcis (jaký je to pro Čecha protimluv a pro latiníka extrém ad absurdum!) ale existuje, roste na Dálném Východě, plodí lahodné ovoce, Japonci tomuto keři říkají “medový“ a Angličané “hrozinkový“.

Miloš Ondrášek
Melbourne