„Čau lidičky! To jsem já, Rachel, jsem nahoře v horách a v bezpečí před zemětřesením. Telefon ani internet nefunguje. Ozvu se, jak to bude možné,“ přišla mi dnes dopoledne (v neděli) od ní konečně zpráva.

Nepsala ji Rachel, ale její sestra z Philadelphie. Což je teď úplně fuk. Hlavní je, že Rachel žije. A taky její táta, co tam s ní v Himálaji je. Nevím, jak se ty dvě propojily přes půl světa, když tam prý nic nefunguje, ale nějak asi jo, když se Rachel ozvala.

Rachel je totiž moje kamarádka a známe se z Indie. Je půl napůl Američanka a Nepálka, jí samotné to vždycky bylo úplně fuk. Ale blíž měla k Nepálu, to jo. Jako vnitřně. Jakože se v Káthmándú cítila jaksi víc v pohodě. Takže vloni se rozhodla se tam vrátit a usadit. Na podzim si ve městě otevřela malou restauraci, vařila chutné jídlo a taky pekla nepálský buchty pro turisty. Vařila a pekla – jo, to je správně řečeno. Protože teď jsou tam trosky. Psala mi to její sestra.

Co dělá Rachel v horách? To fakt nevím.

Taky psal jeden mnich, s kterým se znám a který žije za zdmi Kopan Monastery, buddhistického kláštera - právě toho, co se tyčí na kopci zničeného Káthmándú:

„Právě jsme po obědě, náš ctihodný Lama odpočívá a mniši blbnou venku. Pořád jsou tu dost velké otřesy. Posloucháme mantry. Všichni jsme tu v pořádku.“

Taky vyslal do světa nějaký fotky. Trávník před klášterem je pokryt značkovými stany turistů, kteří jsou zalezlí ve spacáku v domnění, že na ně už nic nespadne. Možná, že taky mají pocit, že tady jsou blíž tomu Něčemu nebo Někomu, ke komu se člověk obrátí až tehdy, když je mu fakt hodně úzko.

Po něm se mi ozvala Patricia, francouzská kamarádka, co je tam s dětma. Těma svejma. Osum a deset let. Říká, že jediný, co tam může dělat, je být v klidu a modlit se za všechny, které to zemětřesení postihlo, a že s dětmi jsou v pořádku. Sice bez vody a elektřiny, mobil vybitý a notebook už brzy klekne taky, takže neví, jestli nám to všechno stihne napsat. Jenže hned na to si posteskla, že je asi zbytečný tyhle věci psát, protože nejvíc informací o situaci máme stejně my doma a ne oni tam, což by jaksi dávalo větší smysl.

Patricia bydlí poblíž toho kláštera, takže se účastní bohoslužeb za mrtvé a ty, co přežili. A ten samý ctihodný Lama, který si po obědě dal v klidu šlofíka, tam ty bohoslužby vede. Jinak prý nemůže Patricia vůbec nic dělat. Nikam se hnout.

„Cesty jsou rozbité a na letadlo nemáme peníze.“

A má na mysli, že ve městě nefunguje jediný bankomat, takže peníze na účtě jsou jí k ničemu.

Před dvěma hodinami bylo v Káthmándú deset večer a Země se tam znovu zachvěla. Ten můj mnich se zrovna chystal ulehnout, ale nedalo mu to, protože karma je pro buddhistu dost cenná věc:

„Prosím, myslete na ty, kteří stráví pod širým nebem už druhou noc a přišli o všechno. Je tady zima a prší. My v klášteře jsme v bezpečí a v dobré náladě, ale strach a šok musí být zdrcující pro ty všechny, kteří jsou tam venku v zimě, tmě a dešti.“

Přemýšlím, proč brány kláštera jsou stále zavřeny a proč ctihodný Lama neumožní postiženým lidem přečkat další noc někde v rozlehlých prostorách kláštera. A proč stovky mnichů neotevřou dveře svého pokoje a nesdílí tu dnešní noc s člověkem, který nemá kam se v tom dešti a zimě schovat?

Právě teď, když chci končit, mi přišla zpráva. Z Philadelphie. Že Rachel se podařilo uniknout zemětřesení jakýmsi zázrakem, když se v týdnu rozhodla udělat si výlet do hor než začne sezóna, město zaplaví turisti a ona se až do Vánoc od sporáku nehne.

Intuice nebo náhoda? U Ráchel, jak ji znám, asi to první.
Tož takhle to tam je.

Kamila Kysučanová