Papež upozorňuje na konec světa a schvaluje spásu zvířat. To říká článek P. Almonda, historika náboženského myšlení, uveřejněný 3. července t. r. na elektronickém zpravodajství The Conversation vydávaném melbournskou univerzitou v Austrálii. Nedávno vydaná encyklika Laudato si (Pochválen buď) přináší podměty ekologické, sociální i politické povahy s klíčovým sdělením „jaký druh světa chceme zanechat těm, kteří příjdou po nás, dětem, které právě vyrůstají“.

Téma ochrany životního prostředí není nové. Diskutuje se ve všech vyspělých státech a přichází na přetřes i tam, kde respekt k přírodním zákonitostem se objevuje až v posledních letech, pokud vůbec. Od dob Galiela dochází k dialogu mezi Biblí a přírodovědou. Země a příroda patří všem lidem, nikoliv jen některým, tento všesvětový koncept se v encyklice silně zdůrazňuje silnou projekcí sociálních zákonitostí.

V Austrálii, kde žiji, encyklika Laudato si vzbudila nemalou pozornost, jednak vzhledem ke katolicismu velké části obyvatelstva a jednak vzhledem k okolnostem, že pátý světadíl usiluje o čistotu ozónu a je trápený nedostatkem vláhy zejména v obilnářských a dobytkářských oblastech. Katolické sociální učení se v minulých encyklikách promítlo několiktrát, novinkou je zájem o ekologickáou tématiku.

Jedny melbournské noviny se ozvaly, že papež se naklání doleva a odcizí se některým konzervativním katolíkům. Politika zasáhla klíčový koncept encykliky. V posledních desítiletích se vynořilo varování, že průmyslové emise a zvyšující se koncentrace skleníkových plynů vyvolávají celosvětové klimatické změny. Tato tvrzení doprovází pro mne pochybná rada, abychom se vrátili do doby před industriální revolucí, kdy tovární komíny nekouřily a výfukové plyny neexistovaly.

Přes bohatá naleziště uranu australské politické systémy zabraňují jakémukoliv využití nukleární energie. Ruda se pouze vyváží. Rezonuje to i jinak. Navrhuje se narušení energetických zdrojů živených fosilními palivy vzhledem ke znečištění prostředí s následnými poruchami lidského zdraví. A také proto, že zdroje uhlí a zemního plynu se jednou vyčerpají.

Zelené hnutí v Austrálii navíc odmítá stavbu přehrad, tedy i hydrolektráren, že jde o zásah proti přírodě. Bez nukleární a uhelné energie by zbývalo na tomto světadílu vytváření elektrického proudu pomocí obnovitelých zdrojů, biopaliv, slunce, větru a mořského příboje. Zní to hezky, říká se tomu zde „čistá energie“, prozatím za dnešní technologické úrovně by na to kromě jiného doplatila doprava, průmysl, zemědělství, obchod, bankovnictví, elektronická komunikace.

Globální oteplování je považováno za devastující následek nekontrolované industrializace. Encyklika mluví o tom, že se cítíme pány planety s právem vykořisťovat přírodní zdroje. To by mělo přestat. Zdůrazňuje, že planeta je náš domov, který vyžaduje pečlivé opatrování. Toto poselství papeže Františka pokládám za myšlenkově mohutný dokument.

A teprve nyní se dostávám k tomu, proč jsem se pustil do této úvahy po přečtení věty z článku v univerzitním tisku, že zvířata dojdou spasení. Toto oznámení jsem ale v dostupném textu encykliky nikde nenašel. Nebo jde o větu na samém konci šesté kapitoly, kterou encyklika končí?

Život věčný bude sdílet div, kde každý tvor zářivě proměněný zaujme svoje místo a bude mít co nabídnout chudým, kteří budou definitivně osvobození. #243

Autor článku v The Conversation se domnívá, že papež tímto sdělením tak slibuje zvířatům věčnou spásu. Porozuměl správně? Nepokouší se tento Australan o záměrnou desinformaci? Porozuměl jsem já správně? Nejde skutečně o spásu zvířat? Přiznám se, že mne to během mé mnohaleté veterinární praxe nikdy nenapadlo, i když jsem si vědom, že zvířatům mnoho dlužíme. Život věčný? Je to již naznačeno ve starověku psaném listě sv. Pavla Římanům (8,18-23)?

Některé australské sdělovací prostředky, zejména levicové, nejsou katolické církvi příliš nakloněny. Domnívají se, že papež František zasahuje do sféry, které nerozumí, a že problémy ekosystému by měli studovat odborníci. A také jim by se mělo místo papeže přenechat vypracování návrhu, jak se „stát ekologickými občany“.

Česká redakce vatikánského rozhlasu zveřejnila překlad celé encykliky. Snadnější orientaci umožňuje „Stručný průvodce“ připravený tiskovým střediskem České biskupské konference. Díky těmto pramenům (v Austrálii snadno elektronicky dostupným) jsem porozuměl starostlivosti papeže Františka o naše životní prostředí a zachování přírody. Tento koncept nepochybně patří do pojmu obecného dobra s propojením na všechny stvořené bytosti. Není to cesta sv. Františka z Assisi? Ovšem že je.

Australská levice požaduje, aby se do roku 2050 snížilo vysílání skleníkových plynů do atmosféry o 50% a adekvátně se zvýšila produkce elektrické energie eskalací solární a větrníkové technologie. To přímo souvisí s poselstvím papeže Františka. Jistě si je vědom, že rozptyl skleníkových plynů nerespektuje žádné hranice nebo jiné bariéry. Tak jako já, samozřejmě v jiné poloze. Nejde mi ovšem o vize, na které nestačím, ale o svíčkovou.

V Austrálii se pase 24,5 milionů kusů hovězího dobytka a téměř 111 milionů ovcí. V Indii bylo napočítáno 226 milionů kusů skotu, v Brazílii 190 milionů, v Číně 103 milionů a v USA 96 milionů. Ke skleníkovým plynům patří kromě oxidu uhličitého a oxidu dusíku vodní pára a metan, jeho koncentrace se spolu s CO2 v posledních sto letech zvýšila. Kromě přírodních zdrojů metan vzniká mikrobiologickým rozkladem obsahu zaživadel přežvýkavců a ze zvířete uniká, i když to nezní hezky, předem i zadem, velkým přežvýkavcům 280 litrů za den, malým 25 litrů.

Dobytek se podílí na emisích skleníkových plynů v Austrálii 14 procenty a při tom má absorpční potenciál osmkrát větší než CO2. Tyto plyny propouštějí směrem k zemi krátkovlnné sluneční záření, kterým se ohřívá zemský povrch. Zabraňují ale úniku dlouhovlnného záření do vzdušného obalu zeměkoule a tepelný režim naší planety, jak se dnes říká, se mění. Na tomto nevítaném fenoménu se tyto tuny metanu vyprodukovaného t.zv. enterickou fermentací skotu podílí již zmíněnými 14 procenty. O těchto skutečnost málo slyšíme. Omezit nebo dokonce zlikvidovat stavy hospodářských a divoce žijících přežvýkavců, aby se snížilo globální oteplování, by se v Austrálii, pravděpodobně i kdekoliv jinde, rovnalo politické sebevraždě.

Miloš Ondrášek, Melbourne