Elektronické zpravodajství z České republiky mne informuje o právě probíhajícím létu, kdy se teploměr šplhá ke čtyřicítce nad nulou. Na druhé straně světa, více než 17 tisíc kilometrů od Prahy, v Melbourne, je to právě naopak.

Mám cynicky dodat, že v rámci globálního oteplování? Zimu v Austrálii si popsat netroufám, když je v melbournském předměstí, kde žijeme, ráno kolem nuly, slovenská řádová sestra z Alice Springs píše, že je tam právě 36°C. Takže v tyto dny mají ve střední Austrálii, zima nezima, počasí, jako máte nyní v Čechách.

V severoaustralském Darwinu pánbůh zařídil, že je tam okolo 32°C denně po celý rok s tím rozdílem, že v jedné polovině roku svítí slunce a v druhé prší. V Melbourne od června do září topíme a kolem chalupy ve Viktoránských alpách, kam si jezdím zachovat zdravý rozum (pokud je to vůbec možné), se lyžuje.

Žijeme na obrovském světadílu pod správním deštníkem Australského společenství (Commonwealth of Australia) rozděleného na šest států a dvě teritoria, do časových a klimatických pásem včetně řady ekosystémů. Hlavním městem a sídlem vlády tohoto konglomerátu je Canberra, v tyto dny tam bývá ráno až deset pod nulou. Politikům je ochlazení hlavy prospěšné.

Jak je to se mnou? Pokládám se za světoobčana bez nostalgie spojené s rodnou hroudou. Moje povolání mne zavedlo do východní a jižní Afriky, na jihopacifické ostrovy, do Vietnamu a po celé Austrálii. Počasí jsem si nikdy nevybíral, na Kalahari jsem zakusil k padesáti nad nulou, v místě zvaném „svatyně“ mezi čtyřmi vrcholy Annapurny a velehorou Machhapucahre jsem spal ve stanu a kapesní teploměr ukazoval minus dvacet. Byl jsem na to skautsky připraven, parka byla vycpaná prachovým peřím maďarských husí, jsou nejlepší, i co týká játrové paštiky. Bunda byla po návratu z Himálaje uskladněna ve skříni v garáži, když jsem si ji chtěl v melbournské zimě navléct, všechno tam lítalo, co má peří. Myši mají do obytné části našeho domu vstup přísně zakázán, uchýlily se na zimu do garáže, navrtaly maďarskou pýchu a z peří si udělaly hnízdo. I bez parky se člověk dovede přizpůsobit ze všech zvířat nejlépe, akvarijní ryby snesou teplotní výkyv vody jen o několik stupňů.



V zahradě máme strom zvaný hakea, kvete začátkem zimy. Musí, protože včely zde nezazimují, vyžadují pastvu po celý rok. Když v zimě přijedu na chalupu, krajina je pod sněhem anebo alespoň kaluže jsou zamrzlé. Jeleni se stahují, zebe je, jeden dva klokani hledají útulek v naší otevřené garáži. Chalupa stojí na louce obklopené kapinicemi, druh patří mezi více než čtyři sta jiných akátů. Květy jsou pronikavě žluté, stromy jsou obaleny od hlavy k patě masami spadajících hroznovitých květenství. Stromy mi připomínají planoucí pochodně. V Brně, kde jsem vyrůstal, byly kolem Vánoc v květinářstvích k dostání akátové větvičky dovážené z Francie, říkalo se jim mimózy. Výkladním oknem jsem se dívával na půvabné slečny něžně balící tuto krásu do nafialovělých hedvábných papírů.



Tak se mi jeví, jak se chová zima v Melbourne, jak v naší myší garáži, jak na chalupě v horách, odkud je blíže k nebi, a jak se zima projevuje v brněnských květinářstvích… Australani nemají rádi chladno. Třesou se zimou, i když jdou na procházku nalehko. Dávají přednost opalování, koupání moři, tenisu, lyžování dorazilo na horský hřeben s naší chalupou před necelým stoletím.

Naše snacha žijící v Melbourne od narození viděla sníh poprvé, když náš syn ji po svatbě vzal na hory, učil ji lyžovat. Její rodinu zimní sporty nepřitahovaly. Zima v Melbourne je pro mne nepopiratelně krásná, sice bez sněhu, kvetou ale stromy, včely přelétají z jednoho na druhý a není neobvyklé, když se během jednoho dne vystřídá počasí čtyř ročních období. O to je pro mne zdejší život zajímavější. A na noční obloze se třpytí Jižní kříž.

Miloš Ondrášek, Melbourne
Foto: autor