V novinách se psalo o 72letém španělském králi, že se zranil v Botswaně při lovu afrických slonů. Juan Carlos se stal terčem nespokojenců, že jeho výlet na slony stál španělské poplatníky 20 tisíc euro a navíc že král je honorárním prezidentem World Wildlife Fund Espana, organizace, která shání peníze pro ochranu divoce žijících zvířat. A Španělsko se topí ve finančních problémech.

Tím se ale nebudu zabývat. Ve veterinární službě Botswany jsem působil dva roky, vyslal mne tam australský úřad pro podporu rozvojových zemí. Moje tamější pracoviště bylo vzdáleno od hlavního města Gabarone celodenní jízdou teréním autem ve výmolech hlubokého písku, se silnicí to mělo málo společného. Veřejná doprava tam neexistovala.

S manželkou jsme žili v rozlehlé vesnici bez elektrického proudu, svítili jsme svíčkami, vedle domorodců kmene Bantu se tam nedalo napočítat více než dvacet Evropanů. Křováci, dnes se jim říká Sanové, původní obyvatelé pouště Kalahari, tam chodili občas jen na nákupy. Pokud v jediném tamějším obchodě něco obstarávali k jídlu, byla to majonéza, jinak žili životem sběračů (bobule, tobolky, kořínky, semena) a lovců, zejména antilop.

Naše již dospělá dcera jednou přijela z Austrálie za námi, vzal jsem si deset dnů volna a odjeli jsme na samý sever Botswany do národního parku Okavango, snad posledního afrického ráje divoce žijících zvířat. Je to jiný svět než savana zvaná poušť Kalahari. Z Angoly tam přitéká řeka, která se větví do nespočtu ramen, tvoří bažiny a vsakuje do země, nikam se nevlévá.

Jeli jsme v otevřeném jeepu, uviděli kolem desíti slonů, zamířili jsme k nim. K těmto několika zvířatům se připojila další a naráz jsme byli obklopeni hradbou slonů bez možnosti úniku.



Zachovávali si od auta vzdálenost takových patnácti metrů, pro asi roční slůně jsme byli novinkou, přiblížilo se k nám a chobotem začalo osahávat volant jeepu. Seděl jsem za ním bez hnutí. Fotografovat jsem nechtěl. Ze stáda se náhle směrem k nám vyřítila jako lokomotiva velká samice, zda to byla matka slůněte či jeho opatrovnice, nevím, sociální struktura sloního stáda je složitá (pro nás, nikoliv pro slony), čelem se opřela o bok auta a rozhoupala je. Viděl jsem její hlavu, čelo a oči ne více než metr od sebe. Bylo to pro mne vzrušující jako pro parašutistu výskok z letadla.

Pro moji dceru, seděla v autě za mnou, to nebylo vůbec vzrušující, ale úplná hrůza, vzlykající si zakryla oči. Slonice nás chtěla upozornit, že tam nemáme co dělat, že jsme se bez zeptání pronikli do jejího hájemství, odvedla slůně, stádo se zvolna rozptýlilo a uvolnilo nám cestu. Po tomto dobrodružství dcera začala sbírat figurky, řezby a kresby slonů a jak říká, je to bezpečnější než se stát středem živého zájmu těchto obrů. Jsou mohutnější než jejich asijští bratranci, na první pohled rozpoznatelní podstatně většími ušními boltci, které jim usnadňují odpařování. A odhání jimi mouchy tse-tse. Ptáci zvaní klubáci zbavují slony kožních cizopasníků.

V domnění, že táboříme na bezpečném místě, jsme při přípravě večeře přehlédli, že ke stanu, před kterým jsem sušil sněrovací boty, se přiblížila hyena čabraková a jednu botu odnesla. Tentokráte jsem pocítil hrůzu já, rozběhl jsem se za ní, marně. Dvě nohy a jedna bota v poušti plné trnitých keřů a štírů není dobrá kombinace. Ráno jsem naštěstí botu našel s ohlodanou gumovou podrážkou. Po návratu do vesnice, kde jsme bydleli, ji místní domorodý příručí v obchodě, vyznal se ve všem, provizorně spravil. Nahradní podrážku vykrojil ze staré pneumatiky. Obuvník tam nebyl, domorodci chodí bosi.

Můj pracovní obvod byl velký jako Čechy a Morava, nomádními Křováky řídce obydlený. Před sto lety tam správa Jižní Afriky vyslala několik rodin holandského původu, aby se tam zavedl pastevní chov dobytka a současně vytvořil jakousi hráz proti možné územní expanzi tehdejší západoafrické německé kolonie, dnešní Namibie. Usadili se tam, jejich potomci, farmáři, mne volávali k nemocným zvířatům nebo očkovacím akcím. Jeden z nich se mne jednou zeptal, zda by mne nezajímalo se vydat s ním a skupinou jeho přátel na lov lvů.



V Tanzániii jsem takovou rizikovou podívanou zažil, Masájové lovili lvy ozbrojeni pouze oštěpy a tak dokazovali statečnost. Tentokráte by zajisté šlo o něco jiného a jak mi bylo zdůrazněno, lovu se zúčastní i Jihoafričan Christian Barnard, který první transplantoval srdce a byl tehdy světově slavnou osobností.

Z pracovních důvodů jsem se výpravy nakonec nezúčastnil, lovu přítomná televize natočila zastřelení lvice, která měla pod sebou lvíče. Došlo k soudnímu řízení proti farmáři a chirurgovi, v kleče jsem děkoval exilovému Pánu Bohu, že jsem u toho nebyl. Krátce na to mojí vesnicí projela skupina německých studentů, utábořili se směrem k Okavango řece, v noci lev vytáhl z okraje jejich stanu spící dívku, kamarádi se pro strach ani nepohnuli a nepomohli. Lev ji nechal ještě živou před stanem a za malou chvíli se pro ni vrátil a odvlekl. Dva policisté se vydali po stopě, zastřelili prvního lva, na kterého narazili. Požádali mne, abych provedl pitvu a potvrdil, že vystopovali lidožrouta. Vystopovali.

Nedávno jsem viděl v australských novinách fotografii nosorožce, visel přivázán za všechny končetiny hřbetem dolů a visel na laně pod vrtulníkem, který ho převážel do jihoafrického národního parku, opatření proti pytlákům. Ve volné přírodě prý hrozí v Jižní Africe vyhubení těchto zvířat, na jejich čenichu a u některých druhů i nad očima vyrůstající roh je stále vyhle-dáván na asijském trhu jako všehoj pro staré unavené pány. Tento roh ovšem nemá nic společného se skutečnými rohy jiných kopytnatců, jsou to jen stmelené chlupy. Může být ale až metr dlouhý.

Se zájmem jsem sledoval v Austrálii televizní reportáž o transportu tuším že dvou t.zv. bílých nosorožců ze ZOO ve Dvoře Králové do Keni ve východní Africe. Šlo o nosorožce tuponosého, kterého popsal zoolog White, proto se mu říká bílý, i když je černý. Jiné vysvětlení nabízí zkomolení holandského výrazu “wijd“, široký, s odvoláním na čtvercovitý tvar horního pysku. Nosorožec dvojrohý je také černý, ale na rozdíl od předchozího jeho horní pysk se podobá háku, u obou jde o přizpůsobení při hledání potravy.

Letecký transport těchto “bílých“ zvířat z Prahy do Nairobi byl riskantní, přežila ale dobře. Bavilo mne, jak doprovázející ošetřovatel při vykládání nosorožce pobízel „Josef, tak polez!“, a tlustokožec mu dobře rozuměl! Australští diváci si možná mysleli, že šlo o swahilštinu, východoafrický dorozumívací jazyk. Na oslavu 28.října přijel do Melbourne z Canberry velvyslanec České republiky, řekl mi, že vystudoval na Karlově univerzitě swahilštinu, proč ho tedy Ministerstvo zahraničních věcí poslalo do Austrálie, jsem nepochopil. V Botswaně mluví Bantu lidé jazykem cvána. Křováčtině se jen málokterý Evropan naučí, pro mé uši to bylo jen mlaskání. V Tanzánii mi nezbylo, než se naučit swahilsky a tak jsem na pana velvyslance vystřelil, strnul a hned se do hry zapojil, kolem stojící krajané jen zírali. Vysvětlili jsme jim potom, že tak se mluví k nosorožcům. Pokud ovšem nejde o královodvorské odchovance.

Miloš Ondrášek, Melbourne