V době mého dětství zoologická zahrada v Brně či okolí ještě neexistovala, tak mého bratra a mne rodiče vodili podívat se na brněnského draka. V průjezdě Staré radnice ve středu města visela ta obluda na silných řetězech, aby neutekla, jak jsme se domnívali. Otec nás nebalamutil a vysvětlil nám, že to není drak, ale vycpaný krokodýl. Nikdy nám ale neřekl, jak se ten několikametrový plaz dostal až k radničním vratům. Někteří Brňané se domýšlí, že draka dovezli ze svých výprav křižáci, jiní zas tvrdí, že ho panstvo na radnici dostalo od tureckého sultána, a to úplně zdarma. Sultán si nepochybně chtěl v Brně otevřít obchod s tureckým medem a možná i podávat kávu zvanou turek.

Bylo to ale zcela jinak. Mezi Líšní a Slatinou, to každý musí vědět, kde to je, a kdo neví, jeho chyba. Mezi těmito obcemi, které byly časem přifařeny k lénu moravského markrabího (dnes jeho jezdeckou sochu můžete vidět se vším všudy na náměstí před kostelem svatého Tomáše), se začal ztrácet pasoucí se dobytek. Na všechny padl strach a nepomohly ani vidle a cepy. Na ramenou je nesli na trestné výpravě odvážlivci, aby viníka zneškodnili. Nepořídili, drak se asi odplazil zahnat žízeň k řece Svratce. Radní vyhlásili odměnu sto zlaťáků tomu, komu se podaří újedníka zahnat. Do Brna tehdy zavítal vandrovník, řeznický tovaryš, dozvěděl se o této nabídce a prohlásil, že draka zabije. „Potřebuji k tomu tři lopaty nehašeného vápna a kůži staženou z vola.“ Všechno dostal, do kůže zašil vápno, hodil na rameno a odebral se na Slatinskou skálu. Tam pohodil návnadu a ze stromu pozoroval cvrkot. Ještěr se připlazil, s chutí pozřel vápno ve volské kůži a začal se nadouvat. Připlazil se k řece, napil se, prasklo mu břicho a za chvíli zašel. To bylo jásotu! A tovaryš se sto zlaťáky v mošně se vydal do světa.

Já také, a to po roce 1968, měl jsem za sebou Vysokou školu veterinární v Brně a 14 let praxe v severních Čechách a doplul jsem až na ostrov Papua Nová Guinea. Oddělení živočišné výroby ministerstva zemědělství mi nabídlo práci, působil tam i odborník na chov krokodýlů. Nerozvážně jsem se mu zmínil, že před odchodem z republiky jsem dohlížel na 49 plemenných býků a odebíral jsim semeno pro umělou inseminaci krav. Požádal mne, abych to s ním zavedl u krokodýlů chovaných na nedaleké výzkumné „farmě“. Nejásal jsem. Marně jsem namítal, že mám k tomuto druhu zvířat odpor, veterinář si ale nemůže vybírat.

Nemám v úmyslu tuto kuriózní práci popisovat, snad jen důvod. Krokodýlí samec obhospodařuje svůj harém na rozlehlém území a navíc fyziologicky k páření vyžaduje bouřku, přednostně s blesky a deštěm. To jde na farmě zařídit pomocí hadice s nasazeným rozprašovačem vody a na magnetofonu zahraným hromobitím. Bez rozlehlého teritoria, které krokodýlí farmy nemají, však vyvstává problém. V Hong Kongu začali s inseminací, to neznamená jen odběr semene, ale i aplikaci samicím. Více nebudu popisovat. Naštěstí můj šéf v Port Moresby po krátké době rozhodl, že moje pracovní náplň spočívá jinde než na krokodýlí farmě. Tím ale neříkám, že v rodině nemáme odborníka. Našeho syna! V době našeho papuánského života byl žákem střední školy v Port Moresby. Prázdninové brigády ho zavedly na krokodýlí farmu, mnoho se tam naučil. Já konečně také, ale narozdíl ode mne rád vzpomíná a vyprávěním v okruhu kamarádů budí pozornost.

Musím ale uznat, že předvěká rodina obrovských plazů ponechala málo příbuzných. Když jsem uvažoval, zda se povídání o krokodýlech hodí, myslel jsem, že anatomie a fyziologie by mohly být zajímavé. Jistě by byly, vysvětlení ale ponechám zoologické literatuře.

Veterinární oddělení australského ministerstva zemědělství mne z ostrova přeložilo do Melbourne. Často jsem odtud služebně zajížděl na samý sever světadílu. Nikoliv do Darwinu, do města, tam se veterináři starají jen o pejsky a kočičky. Sloužil jsem na odloučeném pracovišti, v Austrálii se říká na stanici, kde jsem sledoval užitkovost bahenních buvolů arni. Byli tam v 18. století dovezeni z Timoru, aby poskytli maso a snad i mléko koloniálním vojenským garnizonám podle pobřeží Arafurského moře. Britští vojáci tam tehdy dávali pozor, aby se o nově objevený světadíl neucházeli také Španělé nebo Portugalci. Buvolí maso jim nechutnalo a tak zvířata pustili „do lesa“. Buvoli se velmi rozmnožili, neměli na severu Austrálie přirozeného nepřítele a biotyp krajiny jim vyhovoval. Za mého působení tam bylo odhadováno na tři sta tisíc zdivočelých buvolů.

Kuchař na jedné pracovní stanici spojené s ubytovnou navrhl, abychom v neděli uspořádali výlet k Aligátoří řece. Bylo nás tam asi deset. Na malé nákladní auto naložili obrovský chladicí box, divil jsem se, proč tolik jídla na jeden den, ale brzo jsem se divit přestal, jídla přiměřeně, piva nadměrně. Jel jsem služebním terénním autem. Posádka nákladního auta se brzo opila, včetně řidiče. Dorazili jsme k řece, která byla mylně pojmenována, nešlo o aligátory, byla plná krokodýlů. I v tu neděli, kdy nás tam kuchař vyvezl na výlet. Najali jsme si motorovou loďku vhodnou pro naši posádku, měla i plátěnou stříšku, kuchař vlezl na příď a v opici usnul. Byli jsme krátce na vodě, když osazenstvo člun rozhoupalo s úmyslem, že kuchaře vyklopí. Podařilo se to dokonale, člun se převrátil. A kolem jsem viděl krokodýlí hlavy. Držel jsem nad hlavou fotoaparát, šlapal jsem vodu a poměrně brzo jsem se dostal na břeh. Kuchař poněkud vystřízlivěl, stejně jako ostatní, drželi se převráceného plavidla a naštěstí ve zdraví dorazili na břeh.

Končím zajímavou, i když nechutnou, příhodou, která se odehrála na závěr povedeného výletu po návratu na pevninu. Od řeky jsme dorazili na hlavní silnici, kterou v šedesátých letech stavěli mladí čeští emigranti (mezi nimi Stanislav Moc, povedlo se mu vytěžit z této jeho životní episody výborně napsanou knihu Tábor na Aligator River). Výprava vedená kuchařem zastavila u benzinové pumpy. Jeden z naší skupiny v přilehlé restauraci vyvolal pozdvižení nevhodnou pozorností k jakési návštěvnici. Mezitím přijel do svého Harley Davidsona natankovat benzin honák buvolů, rudovousý chlap jako hora. U čerpadla stál jako dřevěný, tupě zíral, začal zvracet. V tu chvíli se objevil kasuár (statný nelétavý pták, jakási australská modifikace pštrosa) a zajímal se o zvratky. Z křoví se ale vynořil pes dingo, kasuára zahnal a pustil se do „oběda“. Kasuár se však nedal, přiblížil se k rudovousovi a začal mu zobákem vybírat z potřísněného plnovousu to, co mu dingo odepřel.

Dál raději nebudu pokračovat.

Miloš Ondrášek, Melbourne