Po prázdné ulici se řítí automobil. Řidič sešlápne plyn nadoraz a v plné rychlosti doslova vletí do pravotočivé zatáčky. Okamžitě ztrácí nad vozem kontrolu. Je vymrštěn z vozovky a naráží do budovy. Ozývá se rána. K místu nehody se okamžitě sbíhá dav, aby zjistil, co se vlastně stalo. Co se stalo?

Výše popsaná situace by mohla sloužit jako alegorie na naštvaného bílého muže, který špatně vyhodnotil situaci, přecenil své síly a zvolil špatně. Rozzlobený bílý muž z továrny však za volantem neseděl. Byl to představitel bezmála třiceti let trvající vlády elit. Ten, který špatně porozuměl okolnímu světu a způsobil náraz liberální demokracie.

Z Evropy i USA se postupně od konce studené války začaly vypařovat vize a nové ideje, až nakonec zbyl jen zkostnatělý a uzavřený establishment, který přestal rozumět okolnímu světu. Ten, který vygeneroval dva nejméně oblíbené politiky a postavil je proti sobě. Dav se začal bouřit. Přišla doba, kterou výstižně popsal španělský filozof Ortega y Gasset jako vzpouru davu. Moment, kdy se vzbouří člověk masový a na piedestal moci postaví Donalda Trumpa, Marine le Pen, Norberta Hofera nebo Miloše Zemana. Politiky, kterým rozumí a kteří vytváří jedinou opozici vůči těm, kteří jsou na míle vzdálení.

Zvolí tichou revoluci, která vyčistí zabahněný washingtonský rybník, tlející a páchnoucí Brusel nebo elitářskou a povýšeneckou pražskou kavárnu. Ne, že by to volič chtěl, on nemá na výběr. A zde se projevuje základní problém, ve kterém jsme se ocitli. Uzavřenost světových elit (utvářené univerzitami, experty a odborníky, mainstreamovými médii, umělci) vedla k tomu, že jsme zkrátka dost dobře neporozuměli světu tam venku – světu vesnic a vísek, továren i montoven a zejména periferiím. Naprosté nepochopení a odloučení od reality par excellence pak předvedly elity v Show Jana Krause.

Za posledních dvacet jsme nedokázali oslovit člověka masového novou velkou vizí, myšlenkou a nedokázali jsme postavit politika racionálního, který by tu byl pro všechny. Když bylo české společnosti nejhůře, jediné, na co jsme se zmohli, bylo oprášit bystu Václava Havla a rychle ji postavit na nějaké frekventované místo. Vrcholem bylo pojmenování letiště, nebo nějaké zapadlé ulice. Dost už bylo Havla. Ten za nás již nepromluví. Nechme ho tedy spát.

Všichni okolo mne nadávají na Zemana. Babišovi nemůžeme přijít na jméno. Jaké ale politiky proti nim nasazujeme? Mladého Stropnického nebo Horáčka? Zdali jsme se po tom všem zmohli pouze na toto, je smutné a já se nedivím, že se Zemanovi i Babišovi zde tak daří. Zvláště mladí lidé si drží od vysoké politiky odstup, nechtějí si špinit ruce. Tím ale neseme velký díl viny za situaci, která teď západní svět svírá.

Vždy jsem věřil v sílu občanské společnosti, která smyje poslední nánosy komunismu a začne budovat novou, lepší společnost. Nevěřím však v ty, kteří strhávají čínské vlajky, bez kritiky přijímají slova kouzelného dědečka Dalajlámy a ještě se honosí tím, že bojují za demokracii a lidská práva. Takoví v mých očích odvádí stejnou politiku, jako ti, kteří pro kus žvance podepsali čínské prohlášení.

Současný stav ČSSD a vůbec situace okolo premiéra ukazuje na bezradnost situace, ve které se posledních dvacet let nacházíme. Chtěl bych zde poukázat na rozpor mezi slovem a činem. Pakliže se Bohuslav Sobotka nechal slyšet, že chce oslovit kromě vesnic i města, měl to udělat. Věřím, že by se mu skutečně podařilo získat poměrně dost městských voličů a zmodernizovat tak ČSSD. Oprostit ji od staré levice spojované se Zemanem, Zavadilem a Škromachem. Jenže pak přišlo nešťastné vyjádření směrem k Číně a po krajských volbách neuvěřitelně diletantské přemalování kabinetu. Cíl je jasný, hlavně přežít do dalších voleb. A pak přetřít fazónu, změnit logo a hlavně zvýšit platy. Uplatit voliče.

A právě z voliče současné politické strany dělají imbecila z definice. A nejsou to jen politici, kteří dělají z občana bytost bez svobodného úsudku. Za všechny můžeme jmenovat podivný projekt s názvem Evropské hodnoty, které svými pseudo výzkumy stahují skutečnou a čistou vědu k zemi. A tak se občan může dozvědět, že za místy opodstatněnou kritiku směrem k EU a NATO vlastně nemůžou objektivní faktory, jakými byla například v případě NATO zpackaná mise v Libyi, nebo v případě EU nezvládnuté řešení migrační krize. Ne. Za vším je proruská propaganda. Pakliže si občan dovolí vyjádřit nesouhlas, je umlčen s odůvodněním, že se jedná pouze o bludy vyvolané proruskou propagandou. A pak se nemá bouřit proti těm, kteří z něj vědomě dělají hlupáka?

Občanovi, už hlupákovi, jsou pak podsouvaná data a zfušované statistiky o tom, jak se má vlastně strašně dobře. Stav společnosti je věc vedlejší, směrodatný je pouze růst HDP. Stav naší společnosti se poté porovná s léty minulými, aby se s úspěchem konstatovalo, že se máme zase lépe. Můžeme si koupit více jídla, více benzínu do aut, lepší televizi pro trávení volného času. Člověk se dostal pod nadvládu ekonomického pole, které si uzurpovalo právo na radost. Radost je spojená s obchodem, koupí nového vozu, nové ledničky. Alespoň takto je nám to každý den prezentováno.

Nesnažme se prosím vydávat za úspěch naší demokracie více peněz v peněžence. Ne jen chlebem je přece člověk živ. A aby se mohl radovat, nesmí se obávat budoucnosti. Naopak, dnešní postmoderní člověk má ve vínku vše proto, aby budoucnost viděl optimisticky, šel ji vstříc. Není tomu tak a na budoucnost se díváme stále skeptičtěji a skeptičtěji, odmítáme ji, máme z ní strach. Mám za to, že za to může absence právě vizí, které se po revoluci vypařily a namísto nových se na zem snesla blbá nálada, která trvá. Přitom i ten nejlepší a nejdůmyslnější stroj se v čase promění v kupu rzi. Čas, ten zničí vše materiální, velkou vizi nebo myšlenku však nepokoří. Té ani klackem, nebo zbraní neublížíš.

Závěrem se obávám, že stále více a více prožíváme naše životy v internetových bublinách a přestáváme rozumět světu tam venku za oknem. Možná i proto to velké překvapení z prezidentských voleb, z britského referenda a nebo ze současných voleb v USA. Roky 2017 i 2018 budou přitom plné velkého očekávání a ještě většího zklamání – našeho menšinového zklamání.

Když se vrátím k naší počáteční alegorii, domnívám se, že za volantem neseděl naštvaný bílý muž, který svým špatným odhadem způsobil fatální nehodu. Seděli tam představitelé nabubřelé elity, kteří doslova a do písmene narazili do reality.

David Kohout