Dav se valí největším varšavským bulvárem, širokým jako Václavské náměstí. Půl hodiny, hodinu, dvě, nemá konce. Jde rychle, ostrým tempem, chvílemi skoro běží, jako by se hnal za něčím, co je už na dosah. Pozvednuté paže, občas pěsti, co chvíli zařve: „Bůh, čest, vlast“ nebo nejčastěji „Rudou holotu srpem nebo kladivem“ (tj. mlátit všechny, kdo nejsou nacionalisty, nejběžnější slogan v tomto prostředí). A občas, aby bylo úplně jasno, „Židovskou holotu srpem a kladivem“. Také „Velké katolické Polsko“ nebo „Polsko bašta Evropy“ či „Už jdou, už jdou nacionalisti“. V čele hlavní heslo průvodu „Velké suverénní Polsko“. V davu také spousta nápisů a pokřiků proti islámu a proti přistěhovalcům (ač v této zemi žádné nemají), i pokřiky proti potratům.

Křičí vždy ve skupinách. Co chvíli někdo zapálí dýmovnici, v rukou se objeví oheň, dým zacloní dav kolem, občas petarda. Jako by se právě vraceli z fotbalu rozparádění fanoušci. Stejné tváře, stejný výraz, stejně ochraptělé hlasy, v rukou občas stejné plechovky piva, stejné symboly. Většinou mladí, většinou muži, tu a tam s mladými partnerkami, občas muži středního věku s býčími šíjemi a rameny. Tu a tam, sporadicky, starší generace s vlajkou, byl to přeci jen průvod k založení státu. Podle některých médií byli v davu i mladí knězi. Mladíci stále křičí, stále dokola ta stejná hesla, evidentně je nehledají, je vidět, že už je křičeli mnohokrát a že je znají. Zorganizovaní. Nemanifestují poprvé. Sjeli se sem z celé země. Ten sevřený, početný dav nese v sobě silnou energii, temnou energii. Má dynamiku. Podle policie sedmdesát tisíc. Možná by stačilo, kdyby mu někdo v té chvíli ukázal na nějakého „nepřítele“, a už by lítalo sklo a kamení? Na židovský krám? Tohle všechno jistě nepřipomíná 30. léta, takhle se jistě nerodil fašismus.

Bojovně naladěni, všichni pochodují se symboly, na oblečení či v ruce, odkazujícími k jednotící ideologii. Skoro každý má na krku šálu fotbalových fanoušků s nápisem „červeno-bílé Polsko“ (polské barvy). Někteří trička či bundy s nápisy „Smrt nepřátelům vlasti“, „Bůh čest, vlast“ či „Polsko – červeno-bílá mocnost“, na bundách našité polské orlice. Nad hlavami moře červeno-bílých vlajek, tisíce, a místy standarty zorganizovaných hloučků ONR, jednoho z krajně pravicových nacionalistických uskupení, která se tu pomalu etablují ve veřejném prostoru. Jmenují se Radikálně národní tábor, navazují na předválečnou fašizující organizaci falanga (v Polsku existovala rovněž), ve znaku ruka třímající meč. Několik dní před manifestací jim Facebook zrušil kvůli tomuto symbolu falangy stránky. Cítili se pobouřeni, obrátili se na dva ministry polské vlády, kteří jejich hněv podpořili a po Facebooku žádali obnovení stránek.

V jednu chvíli se objeví ostrůvek vlajek FN, Forza Nuova (dorazila delegace této italské fašizující organizace). Jiná zahraniční účast tu zřejmě nebyla. Ani extrémistická, ani žádná oficiální. V průvodu ani jedna evropská vlajka, ani jedno heslo o Polsku v Evropě, ve světě, o spolupráci či nějaké solidaritě. Jen velké Polsko, velké katolické Polsko, hesla a výkřiky proti někomu. Příměr s fotbalem není náhodný, trasa směřovala k hlavnímu stadionu města, líhni agresivních fanoušků, zorganizovaných, ideologicky profilovaných, pro něž má polština dokonce zvláštní slovo „kibole“.

Byl to průvod 11. listopadu k oslavě vzniku novodobého polského státu v r. 1918, největší státní svátek, podobně jako náš 28. říjen. Ten se oficiálně slavil ráno projevy na jednom náměstí, ulici ale oficiální místa potom ponechala národovcům. V čele jejich průvodu nešel žádný představitel státu, byl čten dopis prezidenta, pole zůstalo uvolněné nacionalistům. Ti si toto datum už několik let přisvojují jako svoji každoroční platformu, jako svůj den, který končíval srážkami s policií, zapálenými auty, rozbitým sklem. Letos si ministr vnitra pochvaloval klidný průběh, prý bez incidentů. Policie byla po celý průvod schovaná mimo hlavní trasu, fašizující hesla nechala volně poletovat vzduchem. Nevadila spálená vlajka se symbolem facebooku, nebo dokonce spálená vlajka Ukrajiny. Letos průvod organizoval zmíněný ONR a Všepolská mládež, podobně nacionalisticko-pravicové uskupení.

Hlava státu, premiérka a členové vlády byli v té době na předměstí Varšavy otevřít gigantický nový kostel „Boží prozřetelnosti“. Hrubá stavba stála zatím 1,4 mld Kč, stát na ni vydatně přispěl.

Průvod nesený nacionalistickými hesly nebyl v pátek 11. 11. jedinou připomínkou vzniku novodobého státu. Ten den byl rozbitý mezi několik manifestací a v tom kopíroval dnešní rozpolcenost země. Jako by existovala dvě Polska, velmi různá a na hony vzdálená. Ulice byly plné lidí s polskými vlajkami v rukou či minimálně s páskami v polských barvách na paži nebo s červeno-bílou papírovou kytičkou na kabátu, přičemž každý si do té vlajky evidentně projektoval cosi jiného, třeba i protichůdného. Také šli v různých hodinách různými směry z různých manifestací, každá měla symbolický začátek a konec. Někteří šli do ulic ukázat hrdost na vlastní stát, vybojovaný Pilsudským proti Rusku, potom za 2. války podzemní Zemskou armádou a nakonec Solidaritou. Pro jiné to byla zástěrka, pod níž si mohou legitimizovat křik, totalitní myšlení, odpor k jinosti, k myšlení a toleranci, vágně pojaté velké Polsko, kde mají místo výlučně praví Poláci, tj katoličtí „vlastenci“.

Centrum města vypadalo trochu jako před bitvou, na strategických bodech jednotky těžkoozbrojenců se štíty, v neprůstřelných vestách, s puškami na slzné projektily, helmy, desítky antonů. Průvod nesený nacionalistickými hesly policisté nedoprovázeli, byli ukryti diskrétně v postranních uličkách, aby prý neprovokovali. Nebyla zřejmě obava, že by ho někdo napadl. Zato doprovázeli zbylé dva průvody, početní, všudypřítomní.

Na jiném místě zhruba ve stejnou hodinu šli jiní lidé, jiné tváře, akci organizoval KOD (Výbor na obranu demokracie), občanské sdružení lidí, které před rokem začalo hájit Ústavní soud a postupem času se stalo hlavní silou občanské opozice. Připojily se k nim tentokrát prakticky všechny opoziční stany: Občanská platforma, Moderní (Nowoczesna), slabá sociální demokracie a Zelení, a bývalý prezident Komorowski. Složení průvodu různorodé, lidé šli volně, bez fanatismu, rozmlouvali mezi sebou, kolemjdoucím často vraceli úsměvy, děkovali policii za ochranu. Moře polských vlajek, ale také evropských (jako vždy na akcích KOD), průvod vyrazil symbolicky od náměstí G.Narutowicze, prvního polského prezidenta, kterého po pár dnech ve funkci zastřelil v r. 1922 fanatický nacionalista. Pár desítek tisíc lidí. Hesla: „Nacionalismus pramení z nenávisti“ či „Demokracie je v nás“.

A v centru města u Zámku třetí průvod, svolaný explicitně proti nacionalismu, proti fašismu, nenávisti a nechuti vůči jinosti. Inteligentní mladé i starší tváře, lidé šli klidně, hesla provolávali trochu s ostychem, jako by nebyli na demonstrování nebo na masovost příliš zvyklí. Byla tu všehochuť: liberální inteligence, malá levicová strana „Spolu“ (Razem) založená před rokem, aktivistky práv žen, duhové transparenty gejů a lesbiček. Hlavním nápisem bylo: „Za naši a vaši svobodu, postav se nacionalismu, řekni ne rasismu“. Volali „Nebudeme se bát a nebudeme nenávidět“, „Nacionalismus vede k nenávisti vůči druhým“, nesli transparenty „Naší zbraní je solidarita“, „Fašisti pryč z našich ulic“, „Svoboda, různost, nezávislost“, „Spolu proti rasismu (psané zároveň polsky, rusky a vietnamsky, jinde polsky, arabsky a hebrejsky). Tu a tam polské vlajky, evropské. Žádné hulákání, žádné projevy nenávisti. Bylo jich ne víc než tisíc, a obklopeni kordonem policie – nejohroženější skupina dne.¨

Počet účastníků třech manifestací ovšem nevypovídá o rozložení sil v zemi. Pro národovce je datum 11. listopadu nejdůležitějším momentem z celého roku a sjíždějí se z celé země. Pro ty ostatní je založení státu prožíváno bez hysterie, bez nutnosti jít demonstrovat do ulic a halasit. Národovci si ovšem datum ukořistili a veřejně si s ním zacházejí podle svého. Cítí volný prostor. Jejich varšavská manifestace byla ten den asi největší nacionalistickou demonstrací v Evropě, jak to někdo z nich vyjádřil, ale na jiných místech Polska se už nekonaly, tam měla připomínka založení státu klidný občanský průběh. A nezapomeňme, že Polsko má skoro 40 miliónů obyvatel.

Jan Poláček
(autor žije ve Varšavě)