Průměrná délka jednoho lidského života nás dělí od chvil, kdy hrstka statečných a odhodlaných mužů po právu ukončila život tzv. říšského protektora, který svými skutky právo na vlastní život ztratil již před tím, než se ocitl před Gabčíkovým samopalem a než pod jeho vozem vybuchla Kubišova bomba. Nabubřelý titul „Protektor“ neboli „Ochránce“ lze v jeho případě označit za cynický a krutý žert. Oč trefněji zní šťastně zvolený krycí název výsadku, v němž je již ukryt cíl celé akce: „Anthropoid“ neboli cosi nelidského, člověku pouze povrchně se podobajícího.

A přitom: nechybělo mnoho a nemuselo se to podařit.

Vzpomínáme v těchto dnech s úctou jejich památky a památky stovek ostatních, kteří za lásku k národu a k vlasti a pro odčinění mnichovského ponížení neváhali nasadit životy. Kladu si často otázku, kdo byli ti vzácní lidé? Z čeho čerpali svůj charakter, přesvědčení a nezměrnou odvahu? Jejich prarodiče a rodiče zažili vzestup národního uvědomění konce 19. století, ale i strašnou bídu první světové války, posléze vystřídanou euforií ze zrodu vysněného samostatného státu. Pouhá diplomacie i příznivý poměr poválečného rozdělení sil by k jeho vzniku nejspíše nepostačily, nebýt mezinárodního významu československých legií, polovojenských organizací typu Sokola i významného protihabsburského odboje. Toto vědomí se nepochybně ve vlastenecky uvědomělých rodinách promítlo do výchovy generace další, která vyrůstala během prvních šťastných let masarykovské republiky. Děti byly vedeny k hrdosti na svůj národ i nově nabytou vlast, k odpovědnosti, k odvaze a k uvědomění si, že bez boje a rizika si svobodu vydobýt a udržet nelze.

A co my, vážení, narození deset či patnáct let po tom oslavovaném vrcholu odbojového vzepětí? Jak jsme na tom dnes my s láskou k národu a k vlasti milé? Naši rodiče nám (alespoň některým) zmíněné ideály a principy také předávali, ale většinou v relativním bezpečí čtyř stěn bytu či mezi dobrými přáteli: to, samo o sobě, ideály odvahy a odhodlání vlastně popíralo. Léta německé okupace, odporná léta padesátá a definitivní tečka za nadějemi úsvitu roku osmašedesátého znamenaly pro ně příliš na to, aby byli přesvědčiví: vždyť poválečná historie nemilosrdně masakrující jejich vlastní životy trvala tak dlouho a s léty polykala naději jak černá díra! Láska k národu nás dnes až příliš snadno opouští s každým nevraživým obličejem na zastávce tramvaje či s příštím novým zážitkem s odpudivým agresorem na silnici. A láska k vlasti? Já bych rád, přátelé, ale tu vlast, za kterou stálo za to (Pozor! Těm před námi!) umřít, tu my už přece nemáme!

Takoví lidé, na něž vzpomínáme a k nimž dnes vzhlížíme, už totiž nejsou. Už se zkrátka nenarodili.

Zamýšlím se občas nad tím, jaký by byl další osud parašutistů, kdyby byli unikli z Protektorátu a po válce se vrátili domů. Nepochybuji o tom, že by po únorovém převratu skončili v komunistických lágrech a byli nejspíš ocejchováni jako spoluviníci lidické tragédie. Pokud by vše přečkali a dočkali se převratu listopadového, jaké by asi měli pocity, když Klaus s Mečiarem zločinně rozdělili stát (aniž by uznali za vhodné se přinejmenším zeptat), za nějž všichni ti nezměrně stateční a morálně odolní lidé položili své životy a životy svých rodin? S jakým zděšením a jak nevěřícně by posuzovali naši současnou nejvyšší politickou reprezentaci, jejíž plebejskou malost by nedokázal převážit žádný přímočarý a charakterní čin. Nebo že by se jim za takové (jací jsou naši svobodně volení zástupci a jací jsme my sami) chtělo bojovat a umírat i dnes? Směšná a smutná představa, viďte..

A přesto: nechybělo mnoho a mohlo se to podařit.

doc. MUDr. Pavel Šebesta, CSc.