Australský úřad pro pomoc rozvojových zemí mne poslal na dva roky do Botswany řídit veterinární službu v oblasti pouště Kalahari. Sotva jsme se v Ghanzi usadili, pojmenoval jsem vesnici “hlavní město Kalahari“, místní zloděj se v noci vkradl do domu. Den na to nás navštívil místní farmář, když jsme se zmínili o nevítané návštěvě, důrazně navrhl „potřebujete psa, místní lidé se jich bojí“.


Nenechal si tuto příhodu pro sebe a za několik dní přijel jiný farmář s šestiměsíčním štěnětem, které zdálky připomínalo hladkosrstého foxteriéra. „Bude spolehlivě hlídat“. Manželka i já jsme byli rádi, že budeme mít varovníka. Byla to fenka, pojmenoval jsem ji Pepka, požadovala ale, abych ji říkal Pepinka. Netrvalo to dlouho a vyděsil jsem dárce, čubička bude mít štěňátka. Dárce to nepokládal to za možné, Pepinka začala hárat ještě na farmě, ale to pak nepomůže ani Pánbu. Porod byl dramatický, byl jsem služebně mimo Ghanzi, pomohl soused, doktor, přinesl kleště používané při rození dětí. Pro Pepku se samozřejmě nehodily, porod zvládl bez nich, byl to podle něho nejzajímavější případ v Kalahari. Později z doktora vylezlo, že chtěl být veterinářem. Za dobře provedenou práci jsme ho pozvali na večeři, otevřel jsem lahev slivovice, při přípitku jsme čekali všechno možné, nikoliv však „na zdraví“. Řekl to dobře, se správným přízvukem, na praxi byl v Olomouci, to nám před tím neřekl.


Čtyři štěňata se měla k světu. Pepinka byla příkladná maminka.

Lucinku jsem dal zaměstnanci státní autodílny, kde udržoval přidělené služební terénní auto. Jméno štěněte bylo stejné jako měla jeho tchyně. Velmi ho to potěšilo, odmítl štěněti říkat jinak.


Měli jsme služebnou, což vesnici dělalo dobře, že jsme Aidě, místní ženě, poskytli zaměstnání. Manželku zásobovala místními drby, kterým věnovala dobrou část pracovní doby. Ráno přicházela většinou pozdě s vysvětlením „spala jsem rychle“. Dali jsme jí Fredyho. Manžel Aidy za výdělkem vyjížděl dvojkolákem, táhl jej sám, někdy i tlačil, prodával ve vesnici posekané větve větších keřů, topivo nutné k vaření. Fred denně ráno vyběhl za vozíkem, jeho první cesta vedla k nám pozdravit sourozence a zejména ke své misce, čekala ho vydatná snídaně. Potom odběhl, aby dohlížel na sekání dříví.

Zůstali nám dva noční hlídači, Fricek a Berta. Pepinka dohlížela přes den. Dobře nás chránili.


Přiložená mapka je orientační, při změnách hranic a politických systémů nemusí být dnes správná. K pronikavým změnám došlo v jižní Africe, oba státy černě vyznačené, měly na mapce zesvětlit. Jsou řízeny domácími vládami, prezidenti a většina politiků jsou Afričané.

Miloš Ondrášek, Melbourne