Prezidenta Zemana jeho političtí soupeři často osočují z populismu, nacionalismu, dohazování kšeftů Číně, kulturní pokleslosti apod. Na to mají jistě právo. Jak jsou ale na tom ostatní kandidáti na prezidenta? Bídně. Opičí se totiž po Zemanovi. Víceméně všichni říkají to, co pan Hynek formuloval hezky srozumitelně slovy, že chce být prezidentem lobbistou za české národní zájmy. V tom jsou zhruba všichni za jedno. Liší se jen v kvantitativním úbytku či nárůstu kultivovanosti hájení tohoto zájmu. Zdravý selský rozum (pražské kavárny i zemanovské hospody) by nám však rád položil otázku, co jiného než český národní zájem by měl český prezident hájit?

V této nevinné otázce však třeba vidět duchovní úpadek, jehož kontrapunkt představuje Masaryk. Neboť to byl Masaryk, který všem budoucím rádoby obhájcům národního zájmu nastavil laťku dost vysoko požadavkem, že malý český zvláštní zájem má legitimní právo na svou existenci ve světě pouze tehdy, pokud bude moci být současně pochopen jako zájem světový. Jen pozvednutí zvláštního zájmu na roveň zájmu obecného (světového) mu zajistí legitimní právo na existenci a s ním spojené vědomí jistoty této své existence. Pokud k souladu národního zájmu se zájmem obecným nedojde, i pak bude moci český zájem dál existovat, avšak existence to bude pouze provizorní. Neboť takovému národu nezbude než žít ze dne na den jako bezdomovec, bez jistoty toho, zdali přežije do dalšího dne a zdali i další den bude trvat obecný zájem světa, jímž je nesen, ale na který on jinak z vysoka kašle.

K živoucímu odkazu oné Masarykovy myšlenky, pokud vím, se žádný z kandidátů nepřihlásil. Přitom by ji proti Zemanovi a jakémukoli omezenému nacionalismu šlo krásně využít. Neboť Masarykova myšlenka neodmítá nacionalismus en bloc, ale odmítá pouze omezený nacionalismus, který se jako černý pasažér nechává vozit světovým zájmem, hledá skulinky, jak se schovat před revizorem, nebo na revizory přímo nadává, že doprava by měla být přece zadarmo, a když je chycen, tak utíká. Taková je naše – nacionalistická – politika z pohledu světa a o nic líp nevypadá ani z pohledu Evropy. Z této ptačí evropské perspektivy bychom se na sebe měli dívat a prezident by měl jednat tak, aby lidu svým jednáním dával najevo, že nejedná slepě, ale z této perspektivy sám sebe současně vidí a své jednání podle toho také koriguje.

Leč žádný z kandidátů na prezidenta nepřišel s korekcí malého českého zájmu, díky které by mohl být zároveň pochopen jako zájem evropský či světový. Nikomu z nich například není stydno za to, že se nepřihlásil ke konkrétnímu návrhu ekonomicko-politické reformy EU, jak ji předložilo hnutí DiEM. Pokud se tedy žádný z kandidátů ani nesnaží o to, aby jednání českého zájmu odpovídalo obecnému zájmu Evropy, pak zákonitě přijde brzy doba, kdy ještě v dobrém budeme romanticky vzpomínat na bruselské byrokraty.

Pokud se tedy žádný z kandidátů otevřeně nepřihlásil k tomu, že bude prosazovat malé české zájmy jejich potlačováním a tedy jejich pozvedáváním na rovinu zájmů obecných (evropských či světových), nemůže si o sobě myslet víc, než že je jen kosmetickou korekcí Zemana. Pokud si však o sobě bude myslet víc, pak lže sobě i lidu.

PS: Prosazování zájmů jejich potlačováním zní možná paradoxně, ale je to paradoxní asi tolik jako samo vzdělávání, které prosazuje a pěstuje to lidské na člověku potlačováním jeho přirozenosti čili potlačováním toho, co člověk bezprostředně má od přírody. Ideálně pak v tomto potlačování své přírodní přirozenosti má člověk najít svou druhou přirozenost. Řečeno tedy schválně paradoxně: člověk se od zvířete, jež pouze prosazuje svou přirozenost, liší tím, že ji prosazuje jejím potlačováním či odstavováním. Zvláště pak v politice bychom se měli chovat jako lidé a ne jako zvěř – jinak to není politika ve vážném a vlastním smyslu slova.

Tomáš Korda
Autor je doktorandem na Ústavu politologie FF UK