Nedávno jsem se díval premiérový díl nové show Davida Lettermana My next guest needs no introduction na Netflixu. Prvním hostem show byl prezident Barack Obama. Oba pánové spolu hovořili necelou hodinu a jejich rozhovor mohu všem vřele doporučit. Je svým způsobem úžasné pozorovat a hlavně poslouchat dva vzdělané lidi, kteří spolu v dobrém duchu hovoří. Možná i někteří z vás cítí hlad po podobných výstupech.

V jejich rozhovoru ovšem zaznělo něco, na co bych rád upozornil. Oba pánové se v podstatě shodli na tom, že nejde úplně o to, co se prezidentovi v jeho funkčním období podaří tzv. hodit na papír. Barack Obama sloužil v úřadu prezidenta osm let a jistě se jemu a jeho administrativě podařila uskutečnit spousta velmi impozantních věcí. I když jmenujeme pouze dva úspěchy – v průběhu prvního roku vlády vyvést zemi z finanční krize a posléze milionům Američanů poskytnout zdravotní pojištění – bude to stačit. Ovšem tyto úspěchy se stejně nemohou rovnat proměně atmosféry, kterou země prošla díky tomu, jak se prezidentský pár všem na očích choval, a jak vystupoval. Prezident, stejně jako první dáma, slouží především jako symbol. Jako příklad, který ostatní třeba i mimoděk následují. A mít v čele státu někoho, kdo si udržuje nadhled a netopí se v malichernostech a půtkách osobního charakteru, někoho, kdo je galantní, kdo dokáže úřad vykonávat s vtipem, kdo nejedná ukvapeně a snaží se hledat kompromisy, někoho, kdo se nepodbízí nejnižším pudům společnosti – to je ten pravý úspěch.

Prezident USA má mnohonásobně větší pravomoci, než prezident ČR. Naše demokracie je parlamentní a prezident je podle ústavy především ceremoniář. Jeho největší pravomocí je jmenování soudců ústavního soudu a jmenování guvernéra národní banky. Ovšem jako symbol má stejnou váhu. Posledními dvěma prezidenty ČR byli Václav Klaus a Miloš Zeman. Podařilo se jim v prezidentském úřadu něčeho dosáhnout legislativně? Spíš ne. Ale za patnáct let dokázali proměnit atmosféru v naší zemi k nepoznání. Václav Klaus přesvědčil občany ČR, že EU měla nějaký význam nanejvýš jako celní unie a svou poctivou prací zajistil, že v otázce, zda je pro nás členství v tomto unikátním světovém projektu prospěšné, je český národ rozpolcený zhruba půl na půl. Prezident Zeman na něj úspěšně navázal a pět let se snaží rozbíjet všechny hodnoty, o které se náš stát může opřít. Útočil na sedmnáctý listopad, na Ferdinanda Peroutku, legitimizoval extremisty, ústavní zvyklosti označil za idiotský pojem, státní vyznamenání předává jak skutečným hrdinům, tak komunistickým prominentům nebo svým příznivcům. Jeho poslední obětí byl Alexander Dubček a zahájení stých oslav založení Československé republiky bylo v jeho podání ostudné. Výčet jeho „úspěchů“ by byl dlouhý. Miloš Zeman je několikrát soudně potvrzený lhář. Oba dva pánové se obklopovali těmi nejpochybnějšími individui jako byl pan kancléř Hájek, pan Jakl, pan kancléř Mynář nebo mluvčí Jiří Ovčáček.

Toto všechno občané České republiky pozorují a učí se. Je tedy mimořádně důležité, kdo je naším prezidentem a já doufám, že se nám brzy podaří nasměrovat naši zemi zpět na trajektorii, kterou jsme započali sametovou revolucí. Tehdy jsme totiž ještě jako společnost věděli, co chceme. Tehdy jsme věděli, že chceme být součástí Západu, účastníky evropské integrace, že chceme být ve strukturách NATO, že chceme spolupracovat s našimi západními partnery na řešení problémů dnešního světa. A to je největší úkol, který před příštím prezidentem České republiky stojí – vlít občanům do žil trochu optimismu a pozvednout jejich sebevědomí. Protože pokud chceme v dnešním světě obstát, nesmíme se ho bát.

Václav Vrobel