Na římském letišti se vítá italský kněz s japonským knězem a jeho družinou. Při čekání na odvoz jeden mladík z japonské křesťanské družiny hraje na kytaru rokenrol. Japonský kněz mluví italsky, používá italskou gestikulaci a já se na tu scénu dívám fascinovaně a s údivem. Toto je jedna z podob světa roku 2018.

Pak střih, Česká republika stejného roku, strach před neexistujícími uprchlíky jde v ruku v ruce se vzrůstajícím strachem ze všeho cizího. A je jedno, zdali jde o EU, odlišné kultury, turisty, cizince, co tu žijí nebo firmy, které tu investují. Už vlastně i to, že naši studenti mohou vyjet s podporou na studijní stáže začíná některým vadit.

Jedním z vedlejších produktů současné hysterie kolem migrační krize a potažmo celé EU je skutečnost, že se jako země nezdravě uzavíráme sami do sebe. Přestáváme chápat a rozumět odlišnostem a přestáváme v nich vidět stimuly nutné pro rozvoj naší země a nás samotných.

Ano, povedlo se nám dokonale hermeticky uzavřít prostor před všemi uprchlíky, ale co teďka dál? Mohou politici, kteří ono uzavírání naších myslí prosazují nějak nastínit, jaká je vize jejich společnosti? Vystoupíme z Unie, nebudeme sem pouštět žádné cizáky a co pak? Budou tím všechny naše problémy vyřešeny, nebo zjistíme, že ty reálné problémy byly vlastně někde jinde?

Nacionalismus slabochů
Obávám se, že to, co se v současném Česku stále více pěstuje a roste, je nacionalismus slabochů. Když třeba Václav Klaus mladší nebo Tomio Okamura o něčem hovoří, vždy to dělají tak, aby vyvolali v lidech strach a zděšení. Nikdy nemluví o ničem pozitivním, na co můžeme být hrdi, nic nebudují. Nejde jim o to vytvořit hrdý a sebevědomý národ, který dokáže vedle sebe snášet jiné a zároveň s nimi kooperovat a rozvíjet se, ale o přesný opak.

Jak rozdílně působila třeba scéna z letošní návštěvy tradičních slavností na Krétě, kde se mladí Řekové naplno nořili do své národní kultury. Zdravý nacionalismus a hrdost tu bylo možné krájet. Jak je ale možné, že tihle hrdí Řekové mezi sebou přijmou cizince, kteří tam nemají co dělat, dají jim zdarma pití i jídlo, a přitom tím vůbec jejich nacionalismus netrpí?

A co je to vlastně nacionalismus slabochů? Jedná se o formu nacionalismu, kdy určitá politická skupina poukazuje na hrozící nebezpečí odněkud z vnějšku, se kterým ale nemůže běžný obyvatel nic udělat. Politik se tak pasuje do role zachránce, který může na rozdíl od ostatních zasáhnout a celou věc tak uvést zase do správných kolejí. Na jednu stranu tak politik získává strašením laciné politické body, na druhou stranu se z obyvatelů státu stávají ustrašení, uzavření a bojácní obyvatelé. Tato technika může politikům vycházet poměrně dlouhou dobu a je samozřejmě mnohem jednodušší a z krátkodobého hlediska i politicky vděčnější než budování hrdého národa. Ale jak bude vypadat naše situace třeba po deseti, dvaceti letech pěstování nacionalismu slabochů?

Oproti nacionalismu slabochů stojí nacionalismus hrdých lidí. Přirozeně hrdých na svou zemi, kulturu a tradice. Takoví lidé klidně mohou kooperovat s ostatními kulturami, nechat se inspirovat, být laskaví a zároveň neztrácejí nic ze své kulturní osobnosti ani z duše národa. Takoví lidé zároveň dokáží vidět rozdíly a nevidí věci černobíle. A samozřejmě to neznamená, že se nemůžou proti něčemu postavit a říci ne. Jen to nebudou dělat slabošským strašením druhých.

Je jen na nás, zdali se necháme plně zatáhnout do jednoduše svůdného nacionalismu slabochů, který ovšem z dlouhodobého hlediska páchá na národu neskutečné škody, nebo zdali se pustíme do budování otevřeného a hrdého národa, který se nebojí být ve společenství s ostatními.

Daniel Zeman
Digitální nomád, píše blog