Mezi nominovanými knihami letos bolestně postrádám dvě: Třísky Ivy Pekárkové a Ve Válce Lenky Klicperové a Markéty Kutilové. Nechci se zabývat jednotlivými nominovanými díly, tím spíše, že mezi nimi jsou i některá kvalitní. Co mi ovšem vrtá hlavou, jak nebozez pilného rukodělce, je určitý vzorec, který u „vyvolených“ nacházím a který naopak nenacházím u obou opomenutých.

Román Tříšky vychází ze skutečného případu české vozíčkářky, která se vdala za inženýra z Pákistánu. Tuzemské úřady brání dlouhá léta manželovi, aby se do naší rasově čisté zahrádky za svou ženou přistěhoval. Kniha je napsaná s humorem, porozuměním pro jistou míru ostražitosti, hlubokým vhledem do vztahu úředním šimlem rozdělených a šikanovaných partnerů a zdrcující ironií vůči zlovolným úředníkům a bývalému ministru zahraničních věcí, který je poprávu zpodobněn jako arogantní blb.

Ve Válce je dle mého názoru česká publicistická kniha desetiletí, ne-li století. Ignorovat dílo, které vychází z opakovaného pobytu reportérek na frontě, je napsáno čtivě a přitom nezjednodušujícím pohledem, opatřeno skvělými fotografiemi, tož to už chce pořádnou dávku komplexu méněcennosti. 

Obě knihy spojuje vlastní autorská zkušenost. Obě se staví na stranu obětí, jejich optika je založena na prostém humanismu. A v tom si myslím, že je kámen úrazu. Knížky nikomu nestraní, jen obětem, obyčejným lidem. Nenesou žádnou ideologii ani příslušnost k některému klubu. Nestraní Rusům ani Amíkům, sluníčkářům ani náckům, jen lidem. Proto nejsou žádné partě vhod…

Quido MC