Kauza „elektroměry“ možná málem stála primátora Hřiba (Piráti) funkci. Přitom chtěl jen vědět, s jak velkým objemem bytů se v Praze vlastně spekuluje. Rázem byl označen div ne za „estébáckého“ špicla. Jeho touha vědět „tvrdá data“ rozštěpila pražskou koalici vedví. Na jednu stranu se postavil antikomunistický ideolog Jiří Pospíšil (TOP09) a na stranu primátora Jan Čižinský (Praha sobě).

Jakkoli odideologizovaní pánové Hřib a Čižinský mohou být a jakkoli upřímně chtějí jen řešit „skutečné“ problémy „skutečných“ lidí (z masa a kostí), pocítili na vlastní kůži, že tím jediným skutečným v tomto světě je ideologie.

Spolu s miliónem Pražanů pocítili, že tím ještě reálnějším než reálné problémy s bydlením je síla ideologie. Ta i po třiceti letech od Sametové revoluce vládne tomuto světu a nad tímto světem reálných problémů obyčejných lidí. Nadávání tentokráte na Pospíšilův antikomunismus s tím nic nezmůže. Kdo je nanejvýš takového nadávání schopen, má mlčet, když Zeman uráží „pražskou antikomunistickou kavárnu“. Protože (Zemanovo) cynické vysmívání se trapně opožděnému antikomunismu se zrodilo z neschopnosti vzít antikomunismus vážně a zevnitř ho zlomit.

Proto je nanejvýš třeba celou kauzu „elektroměry“ zarámovat jinak než antikomunisticky. Ideologii je třeba přestat abstraktně negovat s tím, že tu existuje ještě jeden paralelní jako by skutečný život mimo ideologii.

Ideologii je třeba humanizovat, nikoli odideologizovat, protože jinak nezbude vůbec nic – fake news, hoax.

Exemplárně se o humanizaci ideologie – tehdy komunistické – pokusila česká společnost v čele s Dubčekem během šedesátých let. Brežněvovy tanky tehdy řekly jasně: komunistickou ideologii polidštit nelze. Jestli tedy chcete žít, pokračoval Brežněv, nepůjdete do gulagu, ale za odměnu mi slibte, že budete žít mimo ideologii. A tak to všechno začalo. Brežněv podpořil Husáka a ten nabídl Havlovi život v disentu, v pravdě, mimo ideologii. Protože ale Havel uzavřel tuto „smlouvu“ s Husákem dobrovolně a dokonce se niterně sžil s oficiálně nabídnutou „funkcí“ disidenta, nepřestal tuto smlouvu dodržovat ani po pádu komunismu. My všichni ji dodržujeme, i po Havlově smrti a chováme se jako disidenti, jestliže z pozice „jakési“ pseudo-uvědomělé občanské společnosti, z pozice „jakéhosi“ paralelního života v pravdě a života skutečných problému s bydlením, nadáváme „zemanovsky“ na Pospíšilův antikomunismus. Protože reálnější než potíže s bydlením, než bezdomovectví, je ideologie, nezbývá než ji zevnitř reformovat.

Jestliže je tady požadavek normálně žít, bydlet, je třeba se potom ptát, jakou ideologii má život, jaká je ideologie bydlení, jakou metafyziku má každodennost. Pospíšilův antikomunismus to asi nebude, ale postavil tady někdo proti Pospíšilovi ideologii každodennosti, která by vytlačila jeho antikomunismus? Nebo jestliže jsou tady ekologické problémy s přírodou, jakou máme filosofii přírody? Asi dost špatnou, protože ani nevíme, že nějakou máme. Když chtějí Piráti vysázet po Praze milión stromů, jak to chtějí bez ideologie udělat? Čím chtějí vyprázdnit ulice od aut, aby na jimi okupovaných prostorech mohly být vysázeny stromy? Čím, když nemají ideologii?

Kde je ideologie, která ochrání pány Hřiba a Čižinského před panem Pospíšilem? Co je ochrání před tím, aby byli vykřičeni do špiclů a komunistů? Kde je ideologie, která rozvrátí antikomunistickou ideologii?

Proti svobodě (k) podnikání a tedy spekulování nestačí postavit svobodu (k) bydlení. Protože svoboda je a může být jen jedna. Neexistují dvě svobody. Když je jenom jedna svoboda, pak musí platit, že jak je svobodný jeden, musí být svobodný úplně každý. Když chceme myslet svobodu každého jednoho z nás, která křesťansky prostupuje všemi různými skupinami obyvatel, myslíme zákonitě něco jako stát či obec. Když antikomunistická ideologie hájí svobodu spekulování s byty, když tuto svobodu vyvyšuje nad svobodu bydlet a vysmívá se jí, že svoboda bydlet pod mostem je každému otevřená, kontaminuje stát – tuto nevyšší kolektivně singulární svobodu – svým zvláštním partikulárním obsahem, jako to dělala ideologie komunistická.

Když bez remcání sklopil primátor Hřib před Pospíšilem uši, copak to nepřipomíná komunistické časy? Copak nepřipomíná Hřibova bezmoc či vynucená servilita poslušnost předsedů komunistických vlád, na nimiž se tyčil tajemník ÚVKSČ (pokud tedy nebyly obě funkce předsedy vlády a tajemníka strany sjednoceny).

Nenechme se klamat antikomunistickým obsahem dnešní (Pospíšilovy) ideologie – je to ideologie. Podstatný není její obsah, ale forma, že se povyšuje nad suverénní politickou moc a svrchu ji komanduje, jako by suverénní ani nebyla, jako by bylo úplně jedno, že byla demokraticky zvolená. I kdyby Hřib vyhrál volby na celé čáře, beztak by mu Pospíšil nebo někdo jiný z kriticky uvědomělé občanské společnosti vyčetl estébácké manýry. Buď by potom opět sklopil uši, anebo by jako kdysi Paroubek sebevražedně prohlásil, že spekulování s byty v Praze omezí, i kdyby měl pro příslušný zákon hlasovat spolu s marťany.

Po Listopadu se změnil jen obsah ideologie, její forma se nezměnila. Ideologii nedělá obsah, ale forma. „Pospíšilova“ ideologie je antikomunistická svým obsahem, ale komunistická svou formou. Na Pospíšilovo komandování existuje jen jediná odpověď, že to on je tady komunista, to on estébácky shora plísní suverénní politickou moc a okrojuje ji své abstraktní principy.

Ze svobody podnikání se vytratil život. Ztrouchnivěla v prázdný princip bez života, jen pro velké podnikatele si ještě podržuje konkrétní skutečnost, vnitřní hodnotu. Ostatním bez bydlení se vyprázdnila jako komunistická hesla za Husáka.

Ať už si ideologie vzala svůj obsah odkudkoli, z Marxe nebo Hayeka, a pokud se vyprázdnila natolik, až začala být trapná a směšná, o to urgentněji se musí občanská společnost vzdát své disidentské odtažitosti vůči suverénní politické moci. Protože jen když jí vzdá, uvidí na vlastní oči, jak její svoboda – to nejcennější, čeho se tolik nechce vzdát – přechází ve svobodu obce, v politickou reprezentaci, ve stát. Když společnost vidí svou svobodu přecházet ve svobodu obce, vzdává se přesně té svobody, které se kdysi komunistická strana a nyní pan Pospíšil cítí být mluvčím. Těmto falešným přátelům lidu či občanské společnosti – což je totéž – zlomí vaz jen to, když občanská společnost řekne, že svého mluvčího už dávno má a že se v jeho prospěch své svobody už vzdala v demokratických volbách. Je tudíž nanejvýš podezřelé, když se tady v mezičase po volbách nějaký pan Pospíšil stylizuje do ochránce jejích svobod, protože žádnou takovou svobodu si už lid nebo společnost pro sebe nepodržuje.

Základem politické reprezentace je občanská společnost. Ta ale není něčím víc, než její politická reprezentace, protože je jejím pouhým základem. Nebuďme marxisté, nemysleme si jako pan Pospíšil, že (společenská) základna je víc než (politická) nadstavba.

Tomáš Korda
Autor je doktorandem na Ústavu politologie FF UK