Vyrazit sám ke vzdálenému cíli a bez opor usnadňujících cestu vyžaduje radikální rozhodnutí založené na odvaze a důvěře v sebe, vlastní síly, v přízeň osudu anebo také v Boha. Rozhodnutí pro bláznivý podnik tak spojuje dva jinak naprosto odlišné protagonisty radikálních příběhů, jako jsou lezec Alex Honnold a Štěpán Smolen, alias Poutník z novely Cesta na Západ.

Alex Honnold jako jediný člověk na světě zdolal bez použití lana za 3 hodiny a 56 minut vrchol El Capitan cestou Free Rider, což je necelý kilometr vysoká kolmá žulová stěna, k níž se lze v některých pasážích přisát snad jen silou vůle. Stačí sledovat jeho výstup v kině, aby se člověku zatočila hlava.

Honnold není však žádný blázen, jak by se snad mohlo zdát po tomto výkonu. Pečlivě se na výstup připravoval a opakovaně jej slézal s lanem. Cestu si naplánoval naprosto detailně, a zvláště jedno mimořádně exponované místo znovu a znovu trénoval. I tak jeho kamarád, který dole natáčel na statickou kameru, v daný okamžik odvrátil hlavu. Sebemenší chybička by byla smrtící.

Alex se vyznává, že má rád život a nechce zemřít. Proč tedy pokouší osud? Lezec to vysvětluje schopností svého mozku, který má posunuté emoce. Dokument Free Solo nabízí ještě jednu odpověď. Alexova matka vždy svého syna upozorňovala, že mohl podat ještě lepší výkon. Ať ve škole splnil zadaný úkol jakkoliv dobře, vždy mohl ještě lepší, že ano? Alex se proto možná cítí šťastný právě tehdy, když dosáhne naprosté dokonalosti. Toto je jeho komfortní prostředí.

Smolenův Poutník se vydává na pěší pouť za sv. Terezií do Lisieux, aniž by si vzal něco jiného než hůl a 17 Kč do kapsy. Honnoldovi se podobá svou vydaností, na cestu si nebere žádnou materiální podporu, žádné jídlo. Na rozdíl od amerického lezce má k dispozici jedno zajištění, a to průvodní list biskupa, kterým může prokázat svou důvěryhodnost v případě prosby o nocleh v církevním objektu. Je to jen osvědčení totožnosti, žádný nárok mu z listu nevyplývá. Poutník svěřuje svoji cestu Bohu a spoléhá se na jeho pomoc. Alex věří svým schopnostem. Dokonce o sobě prohlásil, že je militantní ateista.

Nikdo na světě nedokázal to, co Honnold, a je otázka, kdy se další podobný maximalista najde. Alexovou prioritou však není vítězství nad světem, ale nad sebou. Hodně o sobě přemýšlí, o lezení, o smyslu toho, čeho dosahuje. Jeho koníček ho slušně živí, což si ale Alex nenechává jen pro sebe. Třetinu svých příjmů věnuje na dobročinné účely. Jemu samotnému k bydlení stačí obytný vůz. I s tím svým ateismem se posunul. Vyjádřil se, že prožívá pocity blízké věřícím lidem, jako je úcta, respekt a smysl pro zázrak, stejně jako vědomí naší vlastní nepatrnosti.

Alex přemýšlí o sobě a o svém vztahu ke světu. Nehromadí věci, jeho domov je pojízdný a snaží se vyhnout všemu, čím by zatěžoval životní prostředí nad nezbytně nutnou míru. Je vegetarián, nepije alkohol, nekouří. Připadá mu obrovsky nespravedlivé nerovnoměrné rozložení příjmů. Svůj příjem z reklamy považuje za neodůvodněně vysoký oproti příjmu jeho sestry. Založil proto též nadaci a pravidelně ji věnuje část svých příjmů s hlavním cílem zlepšit pomocí konkrétních projektů podmínky ve třetím světě.

Poutník také přemýšlí o světě, kterým prochází. Stejně jako Alex má u sebe jen minimum. Nerozdává, nemá vlastní příjmy. Na své cestě je obdarováván jídlem a ubytováním. Přijímá tuto pohostinnost a přemýšlí o svých hostitelích. Ačkoliv je přijímám vlídně a nestrádá nedostatkem, naopak, nabízené občerstvení je často štědré, zaměřuje se na nedostatky. Přichází se svojí představou o zbožnosti a radikality života ve víře, a kritizuje vlažnou náboženskou praxi Západu.

Alex podobně jako Poutník hledá vykoupení. Lezec jej nachází v bezchybném výkonu, jinak ztratí všechno. Poutník o ně též usiluje a ponořuje se do vztahu k Bohu. Alex ale neklade žádné nároky na jiné. Trápí ho nespravedlnost v životních podmínkách a hledá způsob, jak pomoci v místech, kde je život obzvlášť náročný. Poutníkovi chybí vášeň pro lidi kolem sebe, respektive, strašně se s ní pere. Odmítá některé příkré názory Anežky, dívky, kterou jinak obdivuje pro její radikální vztah k Bohu. Cítí jednostrannost jejího výlučného pohledu na Boha, pohledu, který není zaměřen na člověka. Sám se s tím obtížně pere. Rád by byl stal radikálním, ale namísto vydání sama sebe, hodnotí především ty kolem sebe.

Poutník kritizuje ochablost praxe víry, mizející zpovědi, absenci mší svatých během týdne, společenské akce pořádané farnostmi namísto častějších úkonů zbožnosti. Nechce vidět to pozitivní, anebo není nic pozitivního možné nalézt? Záleží na úhlu pohledu. Ten poutníkův je úzký. „Jak se mohou, ptáčkové, mladí od starých učit, když samí staří se chtějí mladým podobat, když si před sebe sami staví vzor důchodce cyklisty, důchodce lyžaře, člověka aktivního a běhavého, ve formě se udržujícího, pro něhož je slovo stařec nadávkou.“ Poutník se nedokáže radovat z toho, že i starý člověk je aktivní, chce zůstat čilý, a těší se ze své fyzické kondice.

Potkala jsem v Itálii na mírně nakloněné louce dva chlapíky sedmdesát plus. Jeden z nich opatrně v pluhu šikmo sjížděl loučku a druhý ho povzbuzoval: „Sei bravo.“ Starý pán se nejspíš poprvé postavil na lyže. A proč ne? Od Italů vím, že se k lyžování nedostali, i když bydleli v Dolomitech. Bylo to drahé, a pokud jejich rodiče nelyžovali, nechtěli utrácet peníze ani za lyžování dětí. Proč si nezkusit něco, k čemu se mu třeba poprvé v životě naskytla příležitost. Stejně jako mám radost z běhavých seniorů. V běžeckých tabulkách najdete kategorii 80 – 99 let. Není to paráda?

Poutník vyčítá Západu, že si ochočil Boha. On si zase ochočil svoji radikalitu. Přesně ví, co mu na Západu schází. Alex Honnold zkoumá svá maxima a dělí se světem o svou zkušenost. Poutník klade požadavky na svět a tolik nepřemýšlí o tom, co on světu dává. Pohostinství hledá s listinou od biskupa. Je zajištěn, byť ne na sto procent. Přesto namísto vděčnosti často vidí u hostitelů nedostatky. Za hrdinku považuje Edith, ženu, která, poté co ji opustil ten kretén před třiceti lety a nabrnkl si sekretářku, žije sama a dodržuje manželskou věrnost. Poutník oceňuje její věrnost manželskému slibu, ale přehlédl jednu drobnost. Edith se za bývalého manžela sice modlí, ale mluví o něm jako o kreténovi. Jak to souvisí s odpuštěním?

Radikalitu spatřuji v kladení nároku na sebe, ne na způsob života těch kolem mně. Poutník si je vědom své jedovatosti a oceňuji jeho postřeh: „Setkal jsem se nejednou s chladem spravedlivých a s vřelostí kněžských vyvrhelů. Přál bych si, aby tomu bylo naopak. Dávalo by mi to větší smysl.“ Myslím, že to takto dává dost velký smysl. Radikalitu nepoznáme podle silných slov, ale skutků, vychází totiž ze srdce, a do něj není vidět. Často je slyšet mocná slova, ale kdo ví, co je za nimi.

Marie Kolářová