Je Greta Thunberg nadějí? Jak se to vezme…
Ukázkovým příkladem takového tvora, který se uzavřel před světem a ke kterému primárně Gréta promlouvá, je nejen Tolkienův Hobit, nejen Petr Cibulka obklopený kolem dokola bývalými agenty StB a KGB, ale mimo jiné také předseda TOP09 Jiří Pospíšil, který nedávno upřel světu právo vědět, s kolika byty že se to v Praze vlastně spekuluje.
Ale odkud bere Greta "drzost" mluvit jménem všech budoucích generací, odkud získává tu agresivní sílu vystupovat jako jednotlivec jménem všech proti celé společnosti, proti panujícímu stavu věcí? Jednoduchá odpověď zní, že nemá co ztratit.
Takovou odpověď je ale potřeba rozvinout. Nemít co ztratit znamená plně dostát vědění, že jednou, v dohledné době, zemřu. Nemá proto smysl zkoušet žít na úkor tohoto světa. Člověk například nesobecky vychovává děti, platí daně, aby měl stát z čeho žít, a celkově se snaží, aby tady po něm něco (dobrého) zbylo, když už tu nebude. Zhruba takto člověk straní světu na úkor sebe, navíc mu taková oběť přináší radost. Má pocit zadostiučinění, že má někoho, nějakou budoucnost, pro kterou může padnout jako voják ve válce. Avšak taková obětavost předpokládá, že nějaká budoucnost – nějaké potom – vůbec přijde.
Otázka, jak se Gréta opovažuje mluvit jménem těch, kteří nikdy nepřijdou na svět, se tímto sama sebou zodpovídá. Jelikož tyto budoucí generace dost možná na svět nikdy nepřijdou, protože žádný svět, do kterého by mohly přijít, už nebude existovat, má Greta právo a stejnou měrou i povinnost mluvit jejich jménem. Neexistuje žádné podezření, že by mohla mluvit na jejich úkor, protože budoucí generace se ke slovu nikdy nedostanou. Buď budou reprezentováni někým jiným tady a teď, anebo nebudou reprezentováni vůbec. Buď se budoucnost zpřítomní, anebo nebude vůbec. Buď budoucnost přišla právě teď, anebo nikdy nepřijde. Buď je katastrofou vezdejší život tady a teď, anebo žádná katastrofa nikdy nepřijde. Odkládat velkolepý příjezd katastrofy na zítřek naráží na tentýž problém, kvůli kterému Achilles nikdy nepředhoní želvu, anebo proč ani „nejobávanější zlo, smrt, není vzhledem k nám ničím, protože když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my“ (Epikuros).
Budoucnost vyprázdněná natolik, že žádnou katastrofu s sebou ani nepřinese, protože takovou katastrofu již přinesla, převrací v opak uklidňující efekt, který budoucnost běžně mívá vůči současnosti. Obyčejně se spokojujeme s tím, co je, protože dnešek nebude trvat věčně a zítřek jistě přinese něco jiného a snad i lepšího. Proti této optimistické představě nemá smysl poněkud naivně pesimisticky namítat, že budoucnost nic lepšího nepřinese a svět půjde spíše ke dnu. I poté totiž zůstane budoucnost vyplněná "něčím", nějakým obsahem. I kdyby jím byla sama smrt, člověka to ze židle nezvedne (viz Epikuros).
Status quo (udržovaný uklidňující představou lepší či horší budoucnosti) vyvede z míry jen náhled, že očekávaná budoucnost již přišla a jejím jménem, jménem všech budoucích generací, které nikdy nespatří světlo tohoto světa, mluví Gréta.
Z hlediska často citované věty Waltera Benjamina, že jen kvůli beznadějným nám byla dána naděje, však nedoporučuji ekologické hnutí školáků chápat jako hnutí beznadějných, které nám proto dává jakousi naději. Beztak bychom ji akorát sobecky vysáli, abychom zas přežili o ten jeden den déle. Benjamin sám píše, že kdo žije z naděje, zemře hlady. Proti obecným intencím Benjaminova myšlení bych však citát raději nečetl ani tak, že vítězové dějin zničili naději minulých pokolení, kterou ale současné pokolení může vzkřísit. Proti Benjaminovi bych byl poněkud realističtější: vítězové dějin všechnu naději poražených vypotřebovali, až žádná nezbyla a žádná nemůže být znovu oživena.
Aforismus, že jen kvůli beznadějným nám byla dána naděje, bych proto raději četl tak, že odnikud žádnou naději získat nemůžeme, ani z budoucnosti, ani z minulosti a ani ze současného utrpení beznadějných všude po světě. Pro nás tu žádná naděje není a žádným časoprostorovým tunelem do naší současnosti nikdy nepřiteče. V tomto ohledu nemá pro nás nic smysl a je konec. Je-li tomu tak, proč potom peskujeme Grétu, že nechodí do školy, proč jakožto totálně beznadějní taktně nevyklidíme prostor a nestáhneme ze světa, který okupujeme a který by někdo jiný mohl zachránit. Je-li hnutí protestujících studentů nadějí, pak ale nadějí nikoli pro nás, ale pro budoucnost, pro nenarozená pokolení. Analogicky není ani potomek tolik nadějí pro své rodiče, ale spíše nadějí pro své vlastní potomky, kteří díky němu mají naději, že jim nepředá zlozvyky, které zdědil od svých rodičů.
Tomáš Korda
Autor je doktorandem na Ústavu politologie FF UK